close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitola- Lov

15. dubna 2009 v 16:24 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost
Mail na autorku:saraz.simik@seznam.cz

Pomalu se otočím a podívám se do očí Markovi, který čeká na mojí odpověď.

"Venku." Odpovím po pravdě.

"Kde, venku."

"Na pláži, zaběhat si." Nevím, proč se ptá, nikam jinam nechodím.

"Proč si přišla takhle pozdě?" Začíná mi pěkně lézt krkem, takže se zve moje vrozená drzost.

"To je snad moje věc, ne?"

"Takhle se mnou mluvit nebudeš!" To jsem teda opravdu neměla, Mark se začíná, pěkně rozčiloval.

Takže raději sklopím oči k zemi a vyslechnu si trest.

"No to je jedno, teďka to řešit nebudeme, takže jdi nahoru, převleč se a za deset minut tě chci vidět připravenou."

Rychle se otočím a vyběhnu zbylé schody. Rozrazí dveře svého pokoje a trochu silněji než jsem zamýšlela, je zabouchnu. Dojdu ke skříni a vyndám si černé kapsáče, nějakou černou mikinu a dlouhý černý kabát. Rychle se vysoukám z oblečení, které mám na sobě a obleču si, své lovecké hadry.

Chystám se vyjít z pokoje, když se ozve můj žaludek. "Kruci já ještě nejedla." Vzpomenu si na svůj ranní pokus o snídani. "Doufám, že koupily něco čertvího."

Vyběhnu z pokoje rovnou do kuchyně, na stole leží tři rohlíky, které, vypadají celkem čerstvě, jeden popadnu a jdu si vzít boty.

Vyjdu před barák, kde už čeká pět lidí. Postavím se vedle skupiny a čekám, až se objeví Mark.

Dorazí asi za pět minut s dalšími dvěma lovci. "Takže všem děkuji, že přišli ať už dobrovolně nebo příkazem, " Podívá se na mě a společně sním i všichni ostatní, už jsem si zvykla, že jsem často nedobrovolným středem pozornosti. "teď se rozdělíme do trojic. Rozdělím vás já, aby to byli tak stejně silné dvojce." Dořekne a pozorně si nás prohlédne.

"Takže tady vedle mě jsou Anna a David, ti společně se mnou budou velitelé svých skupin!" Prohlídla jsem si ty dva a musela jsem uznat, že oba vypadali jako moc dobří lovci. Anna byla asi dvaceti sedmi letá žena s krátkými hnědými vlasy a zelenými oči. Na obličeji měla dlouhou jizvu, pravděpodobně způsobenou seknutím od vlkodlaka nebo lycana. Táhla se od pravého oka šikmo až po levou část brady. Byla oblečená podobně jako já, ale místo kapsáčů měla kožené kalhoty zastrčené do kanad.

David vypadal tak na dvacet tři, což je na velitele docela málo. Měl delší tmavě hnědé vlasy a tmavě modré oči, na bradě měl strniště. Byl docela hezký, to jsem musela uznat, byl dost vytrénovaný s postavou vytrvalostního běžce, jeho břišní svaly byly dost zřetelné přes upnuté černé tričko, které měl pod rozepnutým kabátem, dolní část těla mu zakrývaly docela upnuté džínsy. Jako boty měl světovou klasiku conversky, mimochodem jako já.

Radši zase obrátím svou pozornost k Markovy.

"… Já ve své skupině budu mít Sandru a Bena, Anna má Johna a Emily a David si vezme Marishku se Samem." Rozvážným krokem jsem šla k Davidovi.

"Ahoj vím, že nejsi zrovna nadšená, že místo spánku budeš honit vlkodlaky, ale nic s tím neuděláš, takže já to nebudu znepříjemňovat tobě a ty mě, OK." Podívám se na něj s otevřenou pusou, takhle se mnou nikdo ještě nejednal. Když uviděl můj výraz tak se rozesmál, tak jsem rychle zavřela pusu a kývla, že rozumím a místo nějakého děkování jsem se zeptala. "To jdeme jako na vlkodlaky?"

"No samozřejmě že když uvidíš upíra tak mu neřekneš, že lituješ ale, že dneska lovíš vlkouše. Ale mám v plánu se jít podívat na místo, kde při minulém úplňku viděli vlkodlaky. Proč, radši lovíš upíry?" Zeptá se a podává mi dvě baretti (pistol podobná devítce J).





"Ne to ne jenom jsem chtěla vědět dopředu, co mě zabije." Usměju se na něj a vezmu si od něj zbraně. Taky se na mě usměje a jde k Samovi.

Sam je asi o tři roky starší než já. Má hnědé, delší vlasy a hnědé oči, klasickou postavu.

David mu dá kalašnikov a devítku. Otočí se na mě a s nadzvedlým obočím se zeptá. "Bude ti stačit šest náhradních zásobníků." Vypláznu na něj jazyk a zamračím se.

Jen se usměje a podává mi osm zásobníků se stříbrnými náboji. Stříbro je totiž jediná látka po, které se vlkodlaci nezregenerují.

Dva z nich rovnou dám do zbraní a zbylých šest si dám do úchytů na kalhotách, tam dám i pistole.

"Takže jste připravení?" Zeptá se David a podívá se opět na mě.

"Ne, ale stejně musim jít." Řeknu.

"No takže jste tak můžeme vyrazit." Rozkáže a vyrazíme mírným klusem na sever.

Asi za půl hoďky dorazíme na konec města, po cestě jsme nenarazily vůbec na nikoho. David bez nějakého otálení zamíří do lesa, Sam ho bezhlavě následuje. Já se ale zastavím a nevěřícně na ně koukám. "My jdeme lovit vlkodlaky do lesa, no teď už vážně začínám své drzosti litovat. Voni se snad zbláznily dyť tam bude vlkoušů jak nas…. . No ale co žila jsem si docela dobrej život a někdy se umřít musí. "

Rozeběhnu se do lesa, abych ty dva dohnala, asi za pět minut jsem u nich. David se na mě tázavě podívá a zeptá se. "Copak procházka při měsíčku v lese se ti nezamlouvá?" Sam se pobaveně usměje.

"Ale jo procházka by byla fajn, ale sebevražda se mi nelíbí. " Prohodím.

David se jen nevzrušeně usměje. "Jestli se bojíš tak se drž u mě a navíc myslím, že jich tam moc nebude."

"Moc nebude," Začínám mít hlas hysterky, tak se radši rychle uklidním a dořeknu větu. "jsme v lese při úplňku a vono tady nebude moc vlkodlaků."

"Zkus mi věřit jo." Odpoví mi naštvaně.


Asi za patnáct minut jsme dorazily k takové menší mýtině. Na jižní straně (naproti nám) se tyčily vysoké skály, které končily v menším jezeře, které se rozléhalo po nejdelší straně mýtiny. Ze západní a severní strany jí obklopoval les. Toto místo bych klidně nazvala tím druhým nejkrásnějším, jaké jsem kdy viděla.

"Tak jo jsme tady." Ozval se David a dál udával rozkazy. "Teď se tady potichu rozmístěte, ale v žádném případě nechoďte na mýtinu, dokud vám nedám příkaz, je to jasný?" Společně se Samem přikývneme a jdeme se schovat.

Přemýšlím, kam se asi schovám. " Musím odtamtud dobře vidět na mýtinu, ale musí to být taky dostatečně nenápadný, abych nebila vidět a, taky to musí být proti větru, aby mě neucítili. " Zvednu prst, abych zjistila, kam fouká vítr. "Hm na sever to se mi zrovna hodí. "

Zastavím se a rozhlídnu se, jestli neuvidím nějaké příhodné místo, kam bych se mohla schovat. Nakonec se rozhodnu pro nižší křoví. Zalezu si za něj a podívám se na mýtinu, nic se tam neděje. A neděje se tam nic asi ještě půl hodiny až najednou… .


Ze západní strany se začnou blížit čtyři vlkodlaci, už ve svojí vlčí podobě. "Jenom čtyři to je nějak málo, ale co aspoň se moc nezapotím.

Vlkodlaci jsou totiž z našich tří nepřátel ti nejsnadněji ulovitelní, licani a upíři jsou tak stejně silní. Ale jsou zase silní jejich množstvím, nestává se moc často, že se pohybují jen ve čtveřicích, hlavně když je úplněk. Když se dostanou, asi tak doprostřed uslyším hvizd. "To je náš signál"

Vyběhnu ze svého úkrytu a běžím ke čtveřici vlkoušů. Po mém pravém boku běží David a vedle něj Sam. Vlkodlaci jsou, naším rychlím útokem zaskočení a zmatení. "Jsou to teprve novorození, to by mělo být rychlé. " Proběhne mi hlavou a v běhu si vyndávám pistole, koutkem oka si všimnu, že moji spolu bojovníci jsou už připravení a připravují se ke střelbě.

Když jsme asi deset metrů od vlků tak prudce zastavíme. Vlkodlaci toho využijí a skočí na nás, bohužel v náš prospěch. Jak se odlepí od země tak je z naší strany začnou zasypávat střeli. Boj netrvá ani deset minut. Vlkodlaci padnou hned po prvním zásobník. Ještě jejich těla, teď už v lidské podobě spálíme a můžeme jít.


Když vyjdeme z lesa, docela se mi uleví, přestanu se zabývat tím, kam jdu jen, běžím za Davidem a myslím na to, jak si dám teplou sprchu.

Takže když David zpomalil do kroku, málem jsem do něj vrazila, naštěstí jsem to ubrzdila. Rozhlídla jsem se a zjistila, že už jsme před naším domem. Nejradši bych se rozeběhla do svého pokoje, ale musela jsem počkat na rozkazy od Davida. Podívala jsem se proto na něj.

"Same, zvládneš to dojít sám, že jo?" Zeptá se Sam.

"Jo v pohodě mám to jen tři ulice." Odpoví nevzrušeně a čeká na povolení k odchodu.

"Tak dobře, dobře se vyspi." Popřeje mu David. Sam mu vrátí samopal a nevystřílené zásobníky, otočí se a běží pryč.

David se otočí na mě a usměje se, ani se mu nedivím, musím vypadat jak mrtvola.

"Tak jo myslím, že ty už si taky zasloužíš postel." Jen kývnu, na víc nemám a jdu k domu.

Po chvíli si uvědomím, že David jde za mnou. Prudce se otočím, on takoví pohyb rozhodně nečekal a vrazí do mě a to takovou silou že začnu padat. David, ale rychle zareaguje a stihne mě chytit, než dopadnu na zem.

"Promiň" Proneseme oba v tu samou chvíli. Začnu se smát, nejdřív na mě zírá jak na blba, ale potom se přidá. Když se uklidní, postaví mě na nohy a zeptá se. "Proč si se vůbec tak rychle otočila?"

"No já jenom," Nevím jak zformulovat smysl dávající větu. "ty u nás dneska spíš?"

Kývne, já taky jen kývnu a podám mu zbraně a zásobníky. Už se o nic nezajímám, můj mozek má vypnuto. Jsem ráda, že otevřu dveře a dokážu vyjít po schodech do pokoje.

Vezmu za kliku a vlezu do pokoje. Neobtěžuji se rozsvítit, jen zamknu dveře, svléknu ze sebe oblečení a ve spodním prádle se natáhnu na postel, poslední věc, na kterou myslím je že jsem se chtěla osprchovat. "Ale co to zvládnu ráno." Řeknu si v duchu a usínám.



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 Kikina Kikina | E-mail | 16. dubna 2009 v 16:04 | Reagovat

Moc se mi to líbí xDxD Bude to rozhodně zajímavé :-)

2 Saraz Saraz | E-mail | 17. dubna 2009 v 18:55 | Reagovat

[1]: Ahoj moc díky, jsem ráda že se to někomu líbí. Vím že začátek je podobný té tvé povídce (kterou mimochodem čtu a je moc pěkná) ale pokračování mám naplánovaný úplně jinak.
:-)

3 Sarah Sarah | 31. října 2009 v 11:22 | Reagovat

Ahoj pěkný povídky ,ale licani a vlkodlaci jsou stejní akorát jim každej říká jinak v podsttatě Lican = Vlkodlak

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama