close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

2. kapitola – Nemuseli umřít teď

1. dubna 2009 v 15:56 | Aranel van de´Corvin |  Láska nebo nenávist
Další super kapča od Kikinky( Autorka)

Proklínám celý svět za to, že mi vzal to jediné, co jsem milovala, chránila a co mi dávalo smysl být na téhle zemi. Teď mi to bylo drze a hrubě odebráno. Je to, jako když seberete dítěti oblíbenou hračku. Taky začne brečet. Já jsem naštěstí statečnější. Stála jsem nad hrobem svých rodičů, samozřejmě v černém oblečení a v ruce jsem křečovitě svírala dvě růže stáhnuté černou sametovou stuhou. Jedna byla bílá a čistá, jako sníh a druhá byla rudá a křiklavá, jako krev. U hrobu stálo pár lidí z loveckého spolku a ti jen svírali rudé růže, obličej bez výrazu. Já jsem na tom byla podobně. Také jsem zaslechla, jak jedna žena říká, že vypadám, jakoby se ze mě život vyprchal. Měla pravdu. Cítila jsem se prázdná. Neutiskovala mě žádná emoce ani pocit. Na nic jsem nemyslela, jen na dvě rozkvetlé růže. Když jsem se trochu vzpamatovala, uslyšela jsem poslední slova místního kněze.
"………nechť odpočívají v pokoji"zavřel knihu a ustoupil
Všichni se vmžiku nahrnuli k vykopanému hrobu a začali do něj házet květiny, které přinesli, jen já pořád stála na místě a zarytě koukala na dvě růže ve své ruce. Všichni mi pak popřáli upřímnou soustrast a odešli. Rodina Sardiů ze Světelné ulice mě přijala do své rodiny a nabídla mi úkryt a potravu do doby, než se osamostatním. Byla jsem jim za to velmi vděčná. Ale pořád jsem stála u hrobu. Bylo zataženo, ale mračna se trochu protrhla a na mě spadl jediný paprsek slunce. Cítila jsem se v tu chvíli tak plná naděje. Vzhlédla jsem vzhůru do nebe a nechala si ozařovat obličej milým hřejivým slunečním paprskem. Pak jsem zase sklopila hlavu a chystala se hodit své růže na rakve, ale zahlédla jsem vedle sebe ještě jednu ruku, která svírala stejné složení růží, jako já. Mírně jsem pootočila svou hlavu doleva a stál tam. Ten upír ze včerejška. Co ten tu chce?? Nejradši bych všechny upíry zabila, ale tenhle tu nebude asi kvůli žízni. Tiše jsem vhodila květiny na rakev pod sebou a odcházela pryč. Neměla jsem náladu se s někým bavit, obzvlášť ne s upíry.
"Mě to mrzí"ozvalo se za mnou
Byla jsem dosti nas………
"A TO MI MÁ JAKO VRÁTIT RODINU??"ječela jsem hystericky na něj
"Ne"sklopil hlavu
"Proč se to muselo stát?? Proč jsme museli objevit váš druh??"snažila jsem se zadržet pláč
"Nevím"přiznal
"Zabíjí mě to"svalila jsem se na lavičku
Jen si mlčky přisedl a pořád na mě hleděl. Já jsem se na něj nemohla podívat a tak jsem zase koukala zarytě před sebe. Co se mnou teď bude. Smrt je ta nejhorší věc na světě, ale zároveň osvobozující. Nic necítíte. Nic vás nebolí. Nic vás netrápí. Je vám všechno jedno. Jste jeden velký flegmatik. Chvíli jsem přemýšlela o sebevraždě, ale došlo mi, že by to nikam nevedlo.
"Jednou by stejně umřeli"pronesl normálně
"Ale nemuselo to být zrovna včera. Byli tak mladí"svěsila jsem bezradně hlavu
"Moji rodiče taky zemřeli a po bratrovi ani stopa, asi se vypařil"oznámil mi
"Proč jsou upíři tak agresivní??"vyřkla jsem, nahlas svou myšlenku
"Nejsme agresivní schválně. Stále nás svazuje ta temná kletba, která v nás kdykoli probudí zvíře toužící po potravě. Je to instinkt"vysvětlil mi"Moji rodiče byli velmi hodní a milí lidé, ale tomuhle se nevyhne ani ten nejzkušenější upír na světě"pokračoval
"Asi to taky nemáte o moc lehčí než předtím, že??"pohlédla jsem na něj konečně
"Ne, to nemáme. Dá se říct, že jsme na tom pořád stejně"zarýval se do mě pohledem
"Proč jsi mě včera nezabil"nedalo mi se nezeptat
"Nevím, prostě jsem nemohl"řekl sebevědomě
"Hm"otočila jsem hlavu zase dopředu"Asi už půjdu"zvedla jsem se
"Chceš doprovodit??"nabídl se
"Nevím, jestli je to zrovna dobrý nápad"zamyslela jsem se
"Ty, lovkyně se bojíš, aby mě někdo nezabil"podivil se
"NE, TO V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!!"vyhrkla jsem ze sebe rozpačitě
Sakra, ale měl pravdu. Nesmím to na sobě dát znát. Na upírech mi nikdy nezáleželo. Nenáviděla jsem je, ale co teď?? Co cítím po smrti svých rodičů?? Na toho upíra se nemůžu hněvat, on přece za smrt mých rodičů nemůže. Ale patří do té rodiny, co mi je zabila. Měla bych ho zabít, ale proč se nic neděje?? Proč se bojím té úzkosti, co by pak nastala po jeho smrti?? A jak vlastně vím, že bych byla stísněná?? Je v tom zmatek………
"Tak jak ses rozhodla??"vyrušil mě z přemýšlení neznámý upír
"No, vlastně tě ani neznám"vyhrkla jsem ze sebe
"Svatá pravda"pohlédl vzhůru"Já jsem Erik Xyni"představil se
"A ty??"vybídl mě Erik
"Já jsem Megan Freeová"odpověděla jsem mu
"Megan………"zamyslel se
"Jo, přesně tak"objasnila jsem mu s úsměvem, ale nevím vůbec proč"Tak jdeme??"zeptala jsem se
"Jo, jasně"přestal na mě zarytě koukat a doprovázel mě ze hřbitova
Po cestě mi vyprávěl, co všechno zažil za svého věčného života, až mi ho bylo pomalu líto. Je to hrozné splnit si všechny své sny a pak co?? Nic, neděláte nic, co by vás naplňovalo. Máte přečtené všechny knihy, zhlédnuté filmy, poslechnutou hudbu, všechno jste se naučili a cítíte se jako mudrci. Ale k čemu je věčný život, kdy pak už nemáte žádný cíl, který byste si chtěli splnit?? Máte neomezený čas a všechno stihnete zítra, když ne dneska. My lidé jsme tu jen dočasně, ale já věřím, že existuje i jiný způsob věčného života, než se bezduše ploužit po světě bez jakéhokoliv oslňujícího snu, který vás naplňuje nadějí a pohání vás dopředu. Může to být napsaná kniha, namalovaný obraz, odvážný a nezapomenutelný čin, kterým bychom se dokázali zapsat do historie a další věci. Svět je stále velice rozmanitý………
"Tak jsme tu"probudil mě z přemýšlení Erik
"Jo promiň"vzpamatovala jsem se
Jen se překrásně usmál. Jak je možné, aby byl někdo tak krásný?? A ty fialové oči…… Je to, jako byste se dívaly na ten nejkrásnější div světa. A jeho hlas je jako rajská hudba. Tak překrásná a něžná…
"Tak já půjdu"pořád jsem mluvila o odchodu, ale nějak jsem se k němu neměla
Prostě to nešlo. Nedokážu vám to vysvětlit, ledaže byste si tím sami prošli. Vůbec nevím, jak se tomu mám bránit. Ale čemu. Ne to nemůže být……… Láska?? Blbost, asi už jsem zblbnutá z toho jeho věčného povídání, žádná lepší výmluva mě nenapadá.
"Tak dobrou noc"objal mě
Ani radši nechtějte vidět, jak jsem vypadala. Hrozně hezky voněl J.
"Tak dobrou"vymanila jsem se z jeho pevného, přesto něžného objetí a zmizela jsem za dveřmi mého nového domova. Všichni mě hned přivítali a nabídli mi večeři. S úsměvem jsem přijala a tak jsme společně povečeřeli. Taky mi neunikly pohledy mého nového brášky Tomáše, který na mě mohl evidentně oči nechat.
"Kdo byl ten chlapec, co tě sem doprovázel"zeptala se podezřívavě moje nová matka
"Jeden kamarád"řekla jsem prostě, ale v hlavě mi všechno hučelo
"Hm, takže ty se ráda kamarádíš s upíry"vyjela na mě trochu
"To je snad moje věc ne, s kým se scházím??"bránila jsem se
"Nechci tě s ním už nikdy vidět"řekla poslední slovo
"To má být jako výhružka??"zvedla jsem se prudce od stolu
"Uklidni se, je to jen pro tvé dobro"ujišťovala mě
"Jestli chceš dělat něco pro mé dobro, tak se mi laskavě nepleť do života, jasný"odcházela jsem pryč
Naštvalo mě to. Co si to vůbec dovolují?? Faktiš nenormální. Vypadá to na krušné doby, alespoň do té doby, než najdu svou sestru. Určitě žije. Cítím to v žilách. Ano. Moje poslední rodina je má pohřešovaná sestra………
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 Bary-SB Bary-SB | Web | 4. dubna 2009 v 14:29 | Reagovat

Super povídka XD

2 Lizzie Lizzie | Web | 9. dubna 2009 v 8:41 | Reagovat

super..xD je to zajímavý..xD zapomnělaj sme dát koment k předchozí části, ale i ta byla super..xD a jdu nadalší..xD honneeem..xD chjo ta zvěavitýda,..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama