Krystýnka si pospíšila a už mis poslala další kapču.....která je mimocodem super =o)
Prudce jsem se posadila, chvíli se dívala po pokoji, už svítalo, ale já byla ještě víc unavená, než když jsem si lehla. Opět se mi zdál sen, ale tentokrát byl úplně jiný než ty předtím.
Byla jsem v nějaké temnotě (všude kolem mě byla tma). Spěchala jsem nevím kam, ale spěchala, něco mě nutilo pořád přidávat na rychlosti. Běžela jsem tou temnotou celou věčnost, když se odněkud ozval hlas. "Kde jsi?" Prudce jsem zastavila a rozhlédla se okolo, otáčela jsem se pořád dokola, ale nic než temnotu jsem neviděla. Zase se ozval ten hlas, "Nemůžu tě najít?" a já si uvědomila, že ten hlas je v mé hlavě, "Kde jsi?" někdo ke mně mluví pomocí myšlenek. "Řekni, kde jsi?" Opět ke mně promluvil, chce vědět, kde jsem, ale já nevím, kde jsem. "Kde jsi?" Zase ten hlas. "Kde jsi?" Pořád se ptá dokola, ale já nevím, kde jsem. "Kde jsi?" Zase se ptá. Začínám propadat panice. "Kde jsi?" Zase.
"Já nevím." Zašeptám to ticha temnoty.
"Jak to že nevíš, musíš to vědět. Tak Kde jsi? "
"Já nevím." Promluvím trochu hlasitěji.
"Kde jsi?"
"Já nevím! " Už na něj řvu a pořád to opakuji dokola. "Já nevím! Já nevím! Já nevím!"
Najednou se opět rozběhnu, ale teď vím, kam běžím. Běžím k nějakému bílému světlu.
Běžím až k němu a plnou rychlostí do něj vběhnu. Bílá záře mě pohltí a já ztratím vědomí.
Po chvíli se proberu, ležím na zemi pokryté sněhem, sníh také hustě padá z oblohy. Zvednu se a smetu ze sebe napadaný sníh. Uvědomím si, že mám na sobě je podprsenku a kalhotky, ale vůbec mi není zima.
Rozhlédnu se okolo, všude je sníh. Jen v dálce vidím oranžovou záři ohně. Najednou je mi hrozná zima celá se rozklepu a běžím k oranžovému plameni.
Když tam doběhnu tak si všimnu, že u ohně někdo sedí, je zády ke mně, zastavím se a podívám se na něj.
"Čekal jsem na tebe dlouho." Promluví a pomalu se začne otáčet.
Najednou se pode mnou rozestoupí země a já začnu padat do temnoty, padám a padám, až jsem se probudila.
Ten sen si pamatuji s naprostou přesností. Bylo to jako by mi někdo chtěl něco říct, ale nemohl to udělat jinak, než pomocí mých snů. Pokud je to pravda tak by to mohl dělat trochu příjemněji a vyklopit mi to všechno najednou a ne po částech jako to dělá. "To je pitomost nikdo krom, některých upírů neumí, proniknou do našich snů, a že by mi tohle posílal upír, mi připadá dost ujetý."
Podívám se na budík, co mám na komodě naproti posteli. Je teprve půl desátý, ale už stejně neusnu. Zvednu se z postele a jdu do koupelny. Dneska na to jdu chytřeji než včera. Pustím si vodu a rukou zjistím, jakou má teplotu. Překvapením skoro nadskočím, voda je totiž vařící.
Usměju se a svléknu si podprsenku a kalhotky. Vlezu do sprchy, takhle příjemně už jsem se dlouho necítila. Nechávala jsem kapky teplé vody, aby mi stékali po těle, stála jsem tam a zapomněla na okolní svět. Do reality mě však vrátilo hlasité zasténání mého žaludku.
"Ale ne, já sem včera vůbec nejedla (teda když pominu ten suchej rohlík). "
Vypnu sprchu a vyjdu do svojí koupelny. Popadnu ručník a zabalím se do něj, když spatřím svůj odraz v zrcadle, musím uznat, že dneska vypadám mnohem lépe než včera. "To bude určitě tou sprchou." Pomyslím si a jdu do pokoje.
Otevřu okno a zhluboka nasaju teplí teď už odpolední vzduch. Zadívám se do ulice je klid, až nepřirozený. Zase se, ale ozve můj prázdný žaludek. Otočím se ke svému šatníku a chvíli se rozmýšlím, co si vezmu na sebe. Nevím, jestli kalhoty nebo něco kratšího. Nakonec vyhrajou černé šortky ve stylu Lara croft. K nim jsem si vzala červený top. Vlasy jsem se nezabývala a rychle pospíchala do kuchyně.
Na schodišti jsem se, ale zarazila. Ucítila jsem totiž nádhernou vůni, která mě byla dost neznámá. Sešla jsem pomalu ze schodů a zjistila jsem, že ta vůně vychází z kuchyně. Zamířila jsem přesně tam a spatřila něco neuvěřitelného. Magie stála u trouby, ve které se pekl koláč. Zastavila jsem se ve dveřích a s otevřenou pusou zírala na tetu.
Magie se pomalu otočila, a když mě spatřila tak se rozesmála. "Jestli tu pusu nezavřeš tak ti tam vletí moucha." Řekne mi když, už se trochu uklidní.
Rychle zatřesu hlavou a zavřu pusu. Zvědavě se jí zeptám.
"Od kdy pečeš?"
"Od jak živa, když mám pro koho." Odpoví mi hned a usměje se na mě.
"Na stole máš přichystaný oběd, možná už bude studený tak si dyžtak ohřej." Dodá, když otevřu ledničku.
"Co se to tady děje, teta my připravila jídlo. To se ještě nikdy nestalo." Nevěřícně kroutím hlavou a zmůžu se jen na pouhé, "Děkuju."
A posadím se ke stolu, kde na mě čeká talíř s rajčatovou omáčkou a špagetami. Jídlo ještě bylo vlažné, s chutí jsem se do něj pustila. Když jsem měla asi půlku v sobě, napadlo mě, pro koho to vůbec teta peče, a tak jsem se hned zeptala.
"A této pro koho to teda pečeš?"
"Co pak to nevíš," Pochybovačně zavrtí hlavou. "no přece pro Davida, je tady na celý týden."
"Aha." Tak to mě taky mohlo napadnout, no jo já a moje dlouhodobá paměť.
"Ehm a kde vůbec je?" Ještě jednou se zeptám.
"Šel s Danielem do parku." Oznámí mi teta a věnuje se svému koláči.
"Díky." Rychle jí odpovím a dojím zbytek špaget.
Když mám snědeno, zvednu se a jdu s talířem ke dřezu, že ho umyji. Jak mě Magie uvidí, urychleně mi vytrhne talíř z ruky a povídá. "Já to udělá, už jdi, ať se mi tady nemotáš."
Nenechám se dvakrát pobízet, otočím a až ve dveřích se zarazím, že by bylo dobré poděkovat. "Aa díky bylo to moc dobré."
Magie jen mávne rukou, že rozuměla a dál míchala něco v misce (myslím, že šlehačku).
Ještě si v chodbě vezmu mikinu a jdu.
Vyšla jsem z domu a zamyslela jse. "Kam půjdu, k útesu radši ne co kdy by tam byli zase ti upíři." Najednou mě napadl šílenej nápad, půjdu se podívat do parku. Pro sebe jsem se usmála, když jsem si představila Danův výraz, až mě spatří.
Otočila jsem se zády ke své oblíbené cestě k útesu a rozeběhla se k parku.
No park to je hodně silné slovo byl to trochu udržovanější lesík uprostřed města. Park se tomu říká jen ze zvyklosti, jinak to byl park asi tak před padesáti lety.
Asi tak za hodinu dorazím k jeho začátku a hned ty dva uvidím, no spíš uslyším.
Bojují spolu (jak taky jinak). Pomalu se k nim přiblížím a z bezpečné vzdálenosti je pozoruju.
David má právě teď dost navrch, drží Dana pod krkem, ale to nevydrží nadlouho. Dan ho loktem praští do břicha a vyklouzne mu. Otočí se naproti sobě, Dan udělá výpad pěstí přesně a Davidův obličej. David mu, ale napřaženou ruku chytí a odhodí ho, bohužel směrem kde stojím já. Daniel dopadne asi pět metrů ode mě. Jen tam stojím, usmívám se a dívám se na něj. Pomalu se zvedne na čtyři a potom na nohy. Opráší ze sebe hlínu a rozhlédne se okolo.
Ani se nesnažím ukrýt, když mě spatří, zašklebí se jako bych byla něco fakt odporného.
"Óó naše šípková Růženka se probrala." Řekne mi kysele. "Co tady vůbec chceš?" Zeptá se rychlejc, než ho stihnu nějak setřít.
"Ále přišla jsem se podívat na svího mylovanýho bratránečka." Mile se na něj usměju a zamrkám. "A navíc se chci přesvědčit, že se má náš host dobře."
Podívám se na Davida a usměju se. Úsměv mi vrátí a jde k nám.
"No bezva tak teď už víš, že má tak vypadni." Vyštěkne na mě, no teda v soukromí se ke mně chová líp.
"Proč klidně tu může zůstat, mně to nevadí." David se mě zastane, ne že by mi nějak záleželo na tom, kde strávím den.
"Ahoj." Pozdravím ho.
"Ahoj, jak ses vyspala?" Zeptá se hned. Já si vybavím svůj noví sen a rychle odpovím.
"Dobře a ty?"
"No už jsem spal hůř." Usměje se na mě a já se rozesměju.
"Co budem dělat?" Otočím se k Danovi.
"A co bys chtěla?" Mrkne na mě.
"Mně je to jedno." Odpovím popravdě. Takže se oba podíváme na Davida.
Rozpačitě se na nás podívá a rozesměje se, přidáme se k němu.
Když se všichni uklidníme, David povídá. "No já nevím… Co když bysme to vzali ob klikou a šli pomalu k vám." Já i Dan souhlasíme tak se jde.


Super, honem další