close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

4. kapitola – Dárcovství

4. dubna 2009 v 11:46 | Aranel van de´Corvin |  Láska nebo nenávist
Promiňte, že jsem sm tuhle kapču nedala dřív. Kikina mi ji už poslala před několika dny, ale já jsem neměla možnost ji zveřejnit

Ráno bylo slunečné. Na to, že jsem šla včera spát pozdě, jsem vstala dřív než ostatní. Potichu jsem scházela po schodech do kuchyně, abych se nasnídala. Byla jsem totálně v šoku, když jsem ve dřezu zahlédla vršící se nádobí. A snídaně?? Jen plesnivý chleba a zkyslé mléko. V lednici to nebylo o nic lepší. Jen pár prošlých jogurtů a zelený sýr. To mě zajímá, co jsem to včera pozřela. Asi půjdu na nákup, protože si tady připadám, jako u sociálů. Vlítla jsem zpátky do pokoje a začala se oblékat. Zase bylo vedro, takže jsem si na sebe vzala černé tílko, plátěné kalhoty s nespočtem kapes a černé boty značky Adio. Dneska všechno seženete skoro zadarmo. Dvoutisícové boty u nás dnes stojí jen pár stovek. Je to s námi bída a utrpení. Otevřela jsem horní šuplík a vytáhla z něj tisícovou bankovku. Několik tisíc jsem zdědila po rodičích, tak jsem se rozhodla jít na velký nákup. Vzala jsem si ještě svůj batoh a mohlo se jít. Když jsem vycházela z pokoje, pro jistotu jsem si ho zamkla. Klíč jsem si vhodila do jedné z kapes a vyrazila jsem potichu dolů. Byla jsem už u hlavního vchodu a…… Sakra, je zamčeno. Tak polezu ven tedy jinudy. Vlítla jsem do kuchyně a otevřela okno. Ladně a rychle jsem z něj vyskočila a lehce jsem přistála na ulici.
"Ha už vím, proč mi říkají tichá šelma"řekla jsem nahlas"Ale s tou šelmou to asi trochu přehnali"zamyslela jsem se
"Megan"řekl někdo za mnou
Strnula jsem děsem. Pomalu jsem se otočila. Můžete hádat, kdo tam stál. Totálně se mi rozklepaly nohy a nebyla jsem schopná slova. Tep se mi neuvěřitelně zrychlil, až jsem sotva dýchala.
"Co chceš?? Jdu na nákup"oznámila jsem chladně
"Já…Já jsem se včera nechal trochu unést…myslím ten polibek"mířil ke mně nejistým krokem
"Hm"otočila jsem se k němu zády
Chtělo se mi nehorázně brečet. A taky řvát. Řvát, jako o život. Co mám teď ksakru dělat?? Měla jsem pravdu. Upíři nemají žádné city. Jsou to jen krvelačné chladné noční obludy, které za chvíli vyhubí lidskou rasu.
"Je to všechno??"zeptala jsem se stále otočená k Erikovi zády
"Ne"slyšela jsem, jak se ke mně přibližuje
"Tak to mě opravdu mrzí"koukla jsem na něj přes rameno se slzami v očích
Pak nastal zběsilý běh. Věděla jsem, kam běžím, ale zase jsem byla duchem nepřítomna. Nohy mě bolely, ale toho jsem se snažila nevšímat. Ve svém spěšném běhu jsem zahnula však špatně. Byla tam slepá ulička. Zanedlouho mě i Erik dohnal.
"Prosím tě, pochop to"snažil se mě uklidnit
"A co?? Že jsi jen bezcitná zrůda?? To jsi chtěl, abych pochopila a nechala tě?? Tak to mě mrzí, že jsem tě zklamala"řekla jsem mu a přibližovala se k němu
Byla jsem jen metr od něj a pak jsem se k němu prudce otočila zády a rozběhla se k hladké stěně. Jestli tohle nevyjde tak se ztrapním nadosmrti. Přikrčila jsem se k zemi a tvrdě se odrazila. Ladně jsem se snažila udržet rychlost a šplhala jsem po 3 metrové stěně. Zanedlouho jsem ucítila okraj, tak jsem se ho pevně chytla a jako pravá kočka vyskočila na vrcholek stěny.
"Když dovolíš, já si teď dojdu nakoupit a ty si mezitím ujasni, co chceš"ty dvě poslední slova jsem řekla významně
Pak jsem se k němu otočila zády a skočila na druhou stranu stěny. Opět jsem ladně dopadla na dlažební kostky a vydala se do samoobsluhy pár metrů od zdi. Vlezla jsem do obchodu a vypadalo to tam celkem solidně. Asi tam dlouho nikdo nebyl. Regály totiž byly doslova přeplněné. Prodavačka byla nadšená a hned se ke mně přihnala.
"Přejete si??"vyhrkla ze sebe
"Asi si vezmu…"začala jsem jí diktovat hromadu věcí, co jsem potřebovala koupit
Chudák prodavačka, ale nebyla tak stará. Lítala tam jako kus hadru a nosila mi rychle potřebné potraviny, které jsem si postupně ukládala do batohu. Něco se mi na ní přece jenom nezdálo. Byla celá nějaká bledá a v obličeji velmi unavená. Zanedlouho to ve mně hrklo. Asi další upír. Vypadá ale pěkně žíznivě. Už jsem byla skoro hotová s diktování a zabalila si poslední položku. Pečlivě jsem zavřela zip a čekala, co řekne za cenu, ale nic se nedělo. S lítostí jsem na ni pohlédla. Věděla jsem, co chce a proč sem lidi už nechodí.
"Máte ampuli??"zeptala jsem se
Vypadala dosti v šoku.
"Vím, že jste upír"položila jsem jí ruku na rameno
"A není to nebezpečné??"obávala se upírka
"No víte, já jsem stopařka a musím něco vydržet"vysvětlila jsem jí
"To ale nesmím"řekl a odvrátila se
"Můžete, pokud vám krev někdo dobrovolně daruje a navíc jsem byla na testech. Můžete si odebrat celou sklenici, jsem ve výtečném stavu"ujistila jsem ji
"To byste pro mě vážně udělala??"chytla mě za ruku
"Ráda pomáhám, kde je třeba"usmála jsem se na ní
"Tak pojďte za mnou"vedla mě dozadu za pult
Asi tady bydlela, ale měla to tu celkem útulné. Posadila jsem se na židli a čekala, až se upírka vrátí s injekcí a sklenkou. Zanedlouho byla zpátky. Rozcvičila jsem si levou ruku a zavedla si do žíly sterilní jehlu. Na konci injekční stříkačky byla trubička, kterou odtékala krev přímo do skleničky. Vůbec jsem nedokázala vysvětlit, proč jsem najednou chtěla pomáhat všem upírům. Že by soucit?? Ještě nedávno jsem chtěla, aby všichni upíří zemřeli, ale teď…nejsem si jistá. Myslím, že nás upíří rasa naučila vážit si věcí, které jsme považovali za zbytečné a k životu nepotřebné.
"Je vám dobře"přerušila mě upírka z přemýšlení
"Ano, jen jsem se zamyslela. Už to bude, že??"zeptala jsem se
"Ano, už to je"přitiskla mi na ruku náplast a opatrně mi vyndala jehlu z žíly
"Bude to stačit??"zajímalo mě
"Na měsíc úplně dokonale"usmála se
"Tak já už půjdu"pomalu jsem se zvedala, abych sebou nepraštila. Mám to ze zkušeností
"Děkuju moc a za měsíc se možná stavím"ujistila jsem ji
"Děkuju"už pila ze skleničky rudou tekutinu
Hodila jsem si batoh na záda a znovu jsem ladně překonala vysokou stěnu. Na druhé straně stál Erik. Copak přimrznul k zemi nebo co??
"Tak co??"šla jsem mu naproti a najednou nastala menší slabost
Zavrávorala jsem a hledala ztracenou rovnováhu. Asi jsem to s tím dárcovstvím trochu víc přepískla. Rychle jsem si sundala ze zad těžký batoh a padla jsem na kolena a ruce. Erik byl zřejmě v šoku.
"Megan, co ti je"volala a zvedal mě ze země
"To nic"popadla jsem batoh a opírala se o Erika
"Co si to zase…"jeho hlas mi byl vzdálený a špatně slyšitelný
"Neslyším tě"šeptala jsem a přede mnou se rozprostřela nekonečná tma mocného bezvědomí. Poslední, co jsem cítila, bylo něžné otřásání s mým bezmocným tělem………
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bary-SB Bary-SB | Web | 4. dubna 2009 v 14:43 | Reagovat

Tak to je hustý.....chvála autorce

2 Lizzie Lizzie | Web | 9. dubna 2009 v 8:50 | Reagovat

jejda.. kolik tý krve dala, že to s ní takhle seklo??..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama