close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

7. kapitola – Odchod a scéna na nádraží

9. dubna 2009 v 9:02 | Aranel van de´Corvin |  Láska nebo nenávist
Autorka: Kikina =o)

Z nemocnice jsem odcházela v celku poklidně. Nad vodou mě drželo vědomí toho, že moje sestra umřela milována až do úplného konce. Ale budu já takhle taky někdy milována?? Bojím se představy toho, že odsud odejdu bez lásky k nějaké osobě. Pomalu jsem se plížila domů a byla rozhodnutá odejít a začít žít někde jinde. Cestou jsem se stavěla v loveckém spolku a sdělila jim, že už jim nehodlám dále chodit na noční obchůzky a ani se stavět proti realitě, upírům. Došla jsem do Světelné ulice a zastavila se před domem. Nehodlala jsem jít hlavním vchodem a tak jsem lezla po okapu přímo do svého pokoje. Okno bylo otevřené asi po Erikově odchodu. Co se tu mezi kluky stalo, když jsem odešla?? O tom se můžu jedině hádat. Otevřela jsem starou skříň a začala si ji vyklízet. Všechno oblečení jsem si naskládala do batohu včetně rodinných úspor. Vlasy jsem si vyčesala do střapatého drdolu, oblékla jsem si své plátěné dlouhé kalhoty, černé čisté tílko, temně modrou mikinu, přezula jsem si boty do dalších nových tenisek a mohlo se jít. Přehodila jsem si batoh přes záda a vyhoupla se na parapet. Pomalu a jistě jsem sklouzávala dolu a nakonec jsem konečně zase stála na pevném chodníku. Ještě jsem si vzpomněla na Erika. Měla bych mu tu alespoň nechat nějaký dopis. Rozešla jsem se ke starému domu naproti a vešla do něj. Pořád byl cítit zatuchlinou a ztrouchnivělým dřevem. Došla jsem ke klavíru a zapálila svíčku, co tam ještě zůstala z mé minulé návštěvy. Pomalu ale jistě jsem začala psát stručný text:

Milý Eriku,
Neber tento dopis jako rozlučný, ale spíše jako malé vysvětlení k mému odchodu.. Ano, opravdu odcházím. Moje sestra umřela na nedostatek krve a rozhodla jsem se, že zde nemohu déle zůstat. Všechno mi tu moji rodinu připomíná a já to nemůžu unést. Jsi jediný, komu píšu tento dopis. Mám tě opravdu moc ráda a chtěla bych být s tebou, ale prostě to nejde. Mrzí mě, že to musím skončit zrovna takhle, ale jsem až moc velký zbabělec na to, abych ti to řekla do očí. Chci, abys mě nehledal a úplně si mě vymazal ze svého života. Vím, lidí jako já moc po světě nechodí, ale byla bych ráda, kdyby sis našel někoho lepšího. Moc jsem si tvou lásku nezasloužila, přesto jsi mě miloval a toho si neskonale vážím. Neřeknu ti, kam pojedu. Ani já sama to nevím. Třeba se ještě někdy uvidíme, nechám to na osudu.
P.S. Vím, že upíři nezapomínají.
Megan Freeová

"Tak to by bylo"otřela jsem si slzy z tváří a zalepila zažloutlý dopis

Obálku jsem opřela o stojan na svíčku. Určitě sem přijde, ale jistá si tím nejsem. Musím na něj taky zapomenout, i když to nebude zrovna hračka. Doufám alespoň, že mě nebude hledat. Upíři mají totiž velmi dobře vyvinutý čich.

Vydala jsem se tedy na hlavní nádraží. Asi někam pojedu vlakem, ještě se uvidí. Měla jsem teď hodně práce na rozhodování, kam půjdu, až jsem úplně zapomněla, že mi nedávno umřela celá rodina. Alespoň jsem se dokázala nějak odreagovat a netrápila se stejnými věcmi, jako předtím. Hrozně moc mi to pomohlo a čím víc jsem se vzdalovala svému domovu, cítila jsem se lehčí a klidnější. Začínala jsem věřit, že jsem se rozhodla opravdu správně. Naposledy jsem se loučila se starými ulicemi, které zaplavovala rudozlatá záře zapadajícího slunce a doufala v lepší život, než jsem žila do teď.

O hodinu později

Konečně jsem vystoupila ze starého a polo-rozebraného metra a stála na zastávce. Nikdy jsem na nádraží nebyla. Já vím je to velká ironie, ale mé lovecké povinnosti mi to nedovolovaly. Teď jsem byla volná a nic mě už k Praze prakticky nevázalo. Za velké peníze, co mi tu rodiče nechali, jsem mohla jet téměř kamkoliv. Měla jsem neomezené možnosti a tak jsem pořád stála na nádraží u nějakého stánku a urputně přemýšlela. Kam jsem se kdy chtěla podívat?? Rumunsko, ano, ale nejsem si jistá. Je tam sice asi 8 českých vesnic, ale stejně. Pořád jsem bezmezně přemýšlela, co budu dělat. Řeknu vám, že to není fakt lehké. Nádraží bylo taky podezřele prázdné. Asi to nebude moc oblíbené místo na přepravu. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Stála přede mnou hromada svalů. V životě jsem neviděla nikoho tak namakaného, jako právě jeho. Mohl by dělat kulturistu. Byl asi něco přes dva metry vysoký a mohlo mu být něco po čtyřicítce. Byl zahalený v černém plášti a koukal se na mě těma hnědýma očima. Byl to upír, to jsem poznala. Mile jsem se na něj usmála.
"Přejete si, pane??"optala jsem se ho
"Kterým vlakem se jede do Rumunska??"zajímalo ho
"Myslím, že z šestého nástupiště"řekla jsem mu nejistě a chytla jsem se za bradu
"Same, pospěš si…"vybízel ho nějaký kluk zezadu asi jen o půl hlavy menší a měl na sobě kápi, takže jsem mu neviděla do tváře
"Není to lehké"zavrčel na něj
Začínala jsem mít nepříjemný pocit. V hlavě mi svitl červený alarm, abych vzala nohy na ramena, ale více mě zajímalo, co se bude dít. Nechápavě jsem pohlédla na muže přede mnou.
"Meg, moc se ti omlouvám"řekl mi muž s lítostí v očích
"Co??"vyděsila jsem se, a odkud zná mé jméno??
"Za tohle"hrabal něco z kapsy
Uskočila jsem dál od muže a zaujala bojovnou pozici.
"Prosím, nekomplikuj to"řekl Sam
"Nechceme boj"stoupnul si vedle něj kluk, co na něj pokřikoval zezadu
"Já taky nebudu bojovat"stoupla jsem si normálně
"Vážně"zaradoval se Sam
"Jistě, budu utíkat"usmála jsem se a brala nohy na ramena
"Sakra dělej, Same"zařval mladý upír na svalouše
Běžela jsem jako o život. Mé štíhlé tělo ladně proplouvalo mezi zastaralými stánky s občerstvením a já vdechovala tu příjemnou vůni různých sušenek a bylinných čajů. Pozorně jsem se při běhu zaposlouchala a neslyšela jsem žádné chvatné kroky za sebou. Otočila jsem se a ulička zela prázdnotou. Najednou mě něco pevně sevřelo v železném objetí a já se vůbec nemohla pohnout. Mohla jsem se kroutit, jak jsem chtěla, ale nebylo to nic platné. Zanedlouho poté vylezl z bufetu Sam a křečovitě svíral nějaký sprej.
"O co vám jde??"otočila jsem se na kluka, co mě svíral
"Jen klidně drž"poradil mi
Po tvářích mi stékaly slzy a celé mé tělo se třáslo strachem. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě chytili upíři. Tep se mi zvýšil a nemohla jsem pomalu dýchat hrůzou.
"Takhle jsem si smrt fakt nepředstavovala"sklopila jsem hlavu
"My tě nechceme zabít"zašeptal muž za mnou
"Teď klid, bude se ti těžko dýchat"upozornil mě Sam
"To se mi dýchá už teď"kluk za mnou se posunul trochu níž a obličej mi zabořil do zad
"Nechci se toho nadýchat"vysvětlil mi
Když jsem se otočila, ovála mě těžká mlha. Ten Sam měl pravdu, vždyť já se dusím!! Pomoc, vzduch, rychle!!
"Vzduch"šeptala jsem
"Klid"zpevnil sevření muž za mnou
Ten plyn mě skoro srážel k zemi. Cítila jsem se hrozně moc těžká. Čas od času jsem silně zakašlala a šla na mě velká únava. Nehodlala jsme se však jen tak vzdát. I na pokraji svých sil jsem se snažila udržet na nohou. Ani nevím, kde se ve mně ta síla najednou vzala.
"Ona neusíná"podivil se Sam
"Tak ten plyn na ní stříkni ještě jednou"řekl muž Samovi, jako by byl nesvéprávný
"Co když ji předávkuju??"zděsil se
Byla jsem unavená a tak jsem se opřela o muže za mnou.
"Je mi blbě"zašeptala jsem se
"To protože se bráníš tomu plynu"vysvětlil mi neznámý muž
"Aha"zavřela jsem oči
Nemělo to cenu se bránit. Buď se tomu poddám, nebo se budu dusit zase pěkně od začátku. Udělám cokoliv, hlavně, abych mohla zase dýchat, pane bože. Tohle je fakt sadistický začátek samoty.
"Sama"řekla jsem to slovo a padla na kolena. Nakonec jsem se i složila do mužova klína
"Nejsi sama. Máš tak velkou rodinu, že tě z toho bude přecházet zrak"ztrácel se jeho hlas v dálce
"Rodina"zavřela jsem poklidně oči a usínala
Poslední, na co jsem myslela, byla rodina. Já mám rodinu. A k tomu velkou. No super. Třeba že je samota někdy fajn, ale mně vadí hrozně moc. Ale já nejsem sama. Mám příbuzný, jupíííííííííííí. Asi mě ten nahoře přece jenom bude mít trochu rád. Už se fakt těším, až se probudím, ale teď se mi zdá příjemný sen. Vlastně žádný, jen slyším tlumené zvuky vrzajícího vlaku, který se rozjíždí. A kam jede?? Doufám, že konečně zase domů…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lizzie Lizzie | Web | 9. dubna 2009 v 12:01 | Reagovat

krásný,...xD jako obcvkle.xD těšmim se na pokráčko..xD jenom pár otázek mám..xD kdo jsou ty chlapy?, jakou rodinu?? bude jí Erik hledat?? a.. ne radši už mlčim..x) super jako vždy..xD

2 Bary-SB Bary-SB | Web | 9. dubna 2009 v 19:51 | Reagovat

Ježiši rychle mi sem dejte další kapitolku nebo umřu. Mam děsnej apsťák

3 Kikina Kikina | E-mail | 12. dubna 2009 v 11:50 | Reagovat

Já jsem teď u babi a napsala jsem už asi 5 kapitol, ale nemám tu připojení na internet, takženaž se vrátím xDxD. Teď píšu od tety z počítače xDxDxD

4 Miharu Miharu | Web | 13. dubna 2009 v 1:50 | Reagovat

KIKNO ty jsi uuupa uzasna!!!!!!!!!!

5 Kikina Kikina | E-mail | 13. dubna 2009 v 8:54 | Reagovat

Miharu : Zase až tak úžasná nejsem, ale když myslíš...xDxDxD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama