close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

10.kapitola: Ples a Napadení

24. května 2009 v 10:05 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

Nesnáším první týden školy, už jenom proto, že se nic nedělá. Učitelka na Historii nám zrovna vykládá, co budeme dělat. Nechápu, proč se rovnou nepustí do výkladu.
Rozhlédnu se po třídě, abych se ujistila, že nejsem jediná úplně znuděná. Bohužel jsem, všichni ostatní hltají učitelčino kecání o ničem jako by to byla ta nejzajímavější látka.
Cestou po třídě zachytím pohled jednoho kluka. Upřeně se na něj podívám, abych zjistila, kdo to je. Moje paměť na lidi byla vždycky mizivá.
Když si uvědomí, že se na něj taky dívám, rychle sklopí oči k lavici. Když si konečně zpomenu odkud ho ještě znám. Byl na naší první hodině střelby.
Musím se usmát při té zpomínce. Myslím, že příště už si s Erikou, asi moc nezastřílíme.

Pondělí 15:10 na školní střelnici
"Takže tady máme na výstavu pár těžších zbraní." Trenér ukáže na stůl, na kterém leží pár samopalů. Protočím oči nudou. Do ruky nám dali devítky a to ještě bez automatu. Ukázaly nám, asi padesát metrů vzdálené terče v podobě lidského těla a z místa se máme pokusit strefit do terčů.
Na jednom terči jsou čtyři lidé. Já a Erika jsme k sobě dostaly nějaký dva vejtahy. Jeden z nich pořád říká, jak se do toho strefí i se zavřenýma očima.
"Takže dávejte pozor, máte v tom ostrý. Můžete začít." Zavelí trenér a začne kolem nás obcházet.
Jako první na řadu jde samozřejmě náš vejtaha. Napřáhne ruku a začne střílet. Celkem máme pět nábojů. Do terče se strefí třikrát a to ani jednou do hlavy.
Neodpustím si ušklíbnutí a podívám se na jeho kamaráda, který je na řadě. Ten jen pokrčil rameny a stoupl si naproti terči.
Vypadá, jako když drží poprvé v ruce zbraň, ale docela hezky se strefí do srdce a dvakrát do břicha.
Když dostřílí, podívám se na Eriku, ta jen pohodí hlavou, ať jdu. Vykročím proti terči a postavím se do klasického postoje. V pravé ruce mám zbraň a levou si jí podpírám, aby se mi líp mířilo.
Kolem mě se rozhostilo ticho. Všichni jen stáli a zíraly na mě. Naštvaně jsem zaskřípala zuby a namířila na hlavu. Rychle jsem vystřelila a rychlostí blesku nabila a vystřelila znova.
Pokaždé jsem se strefila přesně doprostřed čela panáka.
Když jsem se otočila a zamířila k Erice, všichni na mě čučeli, jak kdybych měla křídla.
"Můžete se vrátit ke své činnosti." Nakvašeně jsem zařvala.
Všichni se otočili ke svým terčům. Erika se na mě smutně usmála a šla taky střílet.
Nevšímala jsem si jí a byla zamyšlená do sebe.
"Tebe by se člověk měl bát, když máš něco, co střílí." Vzhlédnu a poznám, že na mě mluví ten vejtaha.
Ignoruju ho. Místo toho aby mě nechal na pokoji tak jde ke mně.
"Co chceš!?" Rozčíleně si ho měřím očima a ještě dodám. "Učit střílet tě nebudu."
Teď se naštval on, ale nic neřekl a odešel.

Navázat přátelské vztahy mi vždycky šlo. Nikdy jsem o ně nestála. Čím víc přátel máte tím víc ztrácíte soukromí. Proto jsem si k sobě pustila jen Eriku. Ona je jediný člověk, kterému plně důvěřuji, a ona mě chápe a rozumí mi. Známe se už od malička.
Vše jsme prožívali spolu. Jedna bez druhé neuděláme ani krok. Proto jsme obě vždy o prázdninách smutné.
"Crrrr." Ozve se zvonek. Konečně už jsem si myslela, že to nikdy neskončí.
Popadnu tašku a utíkala co nejrychleji pryč. Schody jsem brala po dvou. Míjela jsem studenty, kteří se za mnou nechápavě dívali.
Vyběhla jsem před školu, kde na mě čekala Erika. Spolu s ní jsem šla na oběd, kde jsme si sedly k Suzii a Biance. K jídlu jsem si vzala jen zeleninový salát.
"Jak se těšíte na ples?" Zeptá se Suzie.
Bianca zvedne oči od knížky a podívá se na nás.
"Ani moc ne." Odpovím po pravdě. Nevěřícně se na mě podívá.
"Ale prosimtě bude to sranda, uvidíš." Šťouchne mě Erika do žeber.
Jen si povzdechnu a věnuju se dál salátu.

Nenávidím tělák, je to jako dobrovolné mučení. I když ráda běhám a různě sportuji. Tak zrovna moc nemusím dělat přesně to, co mi jiní dělají. Právě hrajeme fotbal.
V první polovině hodiny jsme se rozzařovali. Učitel zkoušel kdy jak rychle a vytrvale běhá. To mě ještě docela bavilo. Vůbec nám totiž neřekl, že budeme hrát fotbal, tak jsem se schválně snažila být co nejlepší. Takže jsem samozřejmě skončila v útoku.
Dívala jsem se, jak se naši obranáři rvou o míč s jejich útočníky a vůbec se netoužila zapojit do hry.
"Stupidní hra." Nadávala jsem v duchu. Jednomu našemu obranáři se podařilo odkopnout míč od nich a nahrál přesně mě.
Zamračila jsem se na něj. Můj pohled musel přesně říkat. "Tohle si vypiješ."
Převzala přihrávku a rozeběhla se k brance protihráčů.
Obkličkova jsem obránce a vystřelila jsem na bránu. Povedlo se mi, zvednou míč do vzduchu a strefit se do levého rohu branky. Brankář se ještě pro míč vrhl, ale naprosto zbytečně.
Po hřišti se rozezněl hvizd píšťalky. Všichni se otočili za zvukem.
Trenér na nás mával, ať jdeme k němu.
"Tak jo. Hráli jste dost dobře a to oba týmy teď můžete jít do sprch." Propustil nás ze hřiště.
Pomalu jsem šla, směr sprchy a už se těšila, jak ze sebe smyju pot.
"Mari!" Né kdo mě zase potřebuje. Nadávala jsem v duchu.
Zastavila jsem se a otočila se. Přede mnou stál jeden kluk z Tylerovi party.
"Co potřebuješ J… Emm" Kruci jak se jmenuje.
"Zak." Představí se.
No jo vlastně, začervenám se.
"Já jsem se tě chtěl zeptat na ehm." Začal se zadrhávat. Tak to bude na dlouho. Povzdechla jsem si.
"Na co?" Zeptám se a povzbudivě se na něj usměju. Je docela roztomilej, když je nervózní.
Taky se na mě usměje a pokračuje. "No jestli by, jsi se mnou nešla na ten ples?" Vyleze z něj nakonec a v očích se mu objeví prosebný výraz.
Na tohle prostě nemůžu říct ne, když bych odmítla a potom na ples přišla sama, vypadala bych dost namyšleně.
Usmála jsem se na něj. "Moc ráda s tebou pudu."
Jeho ústa se roztáhli do velkého úsměvu a dalo by se říct že zářil jako sluníčko.
"Popravdě jsem skoro nevěřil, že bys se mnou šla." Dál se na mě usmíval.
"Proč ne?" Zeptám se, s pozvedlím obočím.
"No nevypadáš jako holka co…" Rozesmála jsem se jako šílená.
"Půjdu někam, s kým budu chtít a kdy budu chtít." Usmívám se na něj.
Taky se na mě usměje. "Tak já se pro tebe v půl osmí stavím."
"Jasný." S úsměvem se otočím a jdu dál do sprch.

Vyběhnu posledních pár schodů a pokračuju chodbou k sobě do pokoje. V pokoji se Bianca a Suzie malují na ples. Erika nikde není.
"Neviděli jste Eriku?" Zeptám se hned, jak vejdu.
Obě se na mě podívají a záporně zavrtí hlavou. Víc si mě nevšímají. Vylezu si na postel a lehnu si na záda a se zavřenýma očima ležím.

Podívám se na hodinky a zděsím se. Je půl pátý a Erika ještě nikde. Slezu z postele a začnu nervózně přecházet po pokoji. "Kde kruci je." Zase se podívám na hodinky, tři čtvrtě na pět.
"ÁÁÁ kde jsi?" Zanadávám si pro sebe.
Cvaknou dveře. Rychle se otočím. "No konečně!" Zavolám na ní.
"Ty ses nám na ten ples ňák začala těšit." Usměje se na mě.
Má sebou dva pytle, mě dojde, že jsou to naše šaty.
"Tak pojď, upravím ti vlasy a zavři oči."
Po nekonečném tahání a škubání. Konečně přestala a řekla. "Můžeš je otevřít."
Pomalu otevřu oči a zadívám se do zrcadla. Vlasy jsem měla rozpuštěné s dvěma předníma prameny danými dozadu, kde byli sepnuté. Můj obličej zdobili jemné stříbrné stíny a černé linky, na rtech byl jen jemný lesk.
Zmohla jsem se jen na pouhé díky. Erika se jen usmála, ona už měla účes a líčení dávno hotové. Vlasy měla do roztřepeného drdolu. Oči zdobené fialovými stíny.
"Tak a teď šaty." Otočila se a šla pro ně.
Přišla jen s jedním. Podržela ho přede mnou a jedním pohybem ruky ho rozepla.
Držela v ruce nádherné červené korzetové šaty. Byli bez ramínek a na horní části s flitry. Sukni zdobila červená kytka. Zůstala jsem na ně zírat s otevřenou pusou. Byli nádherné


Erika mi je podala a šla si pro svoje. Podívala jsem se na hodinky, bylo přesně sedm.
Urychleně jsem si je oblékla a šla za Erikou do koupelny.
Stála před zrcadlem v nádherných fialových šatech a prohlížela se. Strašně jí to slušelo.

Podívala se na mě a vykulila oči.
"Věděla jsem, že ti budou slušet, ale že až takhle…" Zamyšleně pokývala hlavou a uvolnila my místo před zrcadlem.
Postavila jsem se před něj a nevěřila svým očím. Ta dívka co se na mě dívala ze zrcadla, jsem nemohla být já.
Nevěřícně jsem zvedla ruku, ta dívka udělala to samé. "Ty brďo to jsem fakt já." Musela jsem se pro sebe usmát.
V tom se ozvalo zaklepání.
Erika se na mě zvědavě podívala. Vrátila jsem jí pohled, který jasně říkal no coment.
Vběhla jsem do pokoje a přes dveře zavolala. "Za chvíli jsem tam."
Erika mě došla a s úsměvem se zeptala. "Asi chceš boty, co?"
"No nebylo by to vůbec špatný." Odpovím taky s úsměvem.
"Doufám, že ti nebudou vadit. Protože jsem se nechala trochu unést." Její jiskřičky v očích prozrazují, že tohle bude extrém.
A taky že jo. Zatímco ona má klasické páskové botky a klasickém podpatku.
Já jsem skončila s páskovými střevíčky vysokými až pod kolena a na jehlovém podpatku. Když jsem je spatřila, musela jsem uznat, že jsou nádherné, ale ne pro mě.
"Na tom se zabiju." Sedím na posteli, a čím dál víc oddaluji vstávání.
"Ale prosím tě. Jasně že nezabiješ minule, si měla větší podpatky." Protáhne obličej a tahá mě z postele.
"To je fakt." Zpomenu si na minulý ples a pomaloučku a hlavně lehce vstanu.
Vlastně to není až tak strašný jak jsem si myslela. Jde se mi celkem dobře, teda když nebudu našlapovat na paty nebo celá chodidla.

Erika otevře dveře, před kterými už asi deset minut čeká Zak. Ten se na mě podívá a s otevřenou pusou na mě zůstane zírat.
Rozpačitě se na něj usměju. Zaklepe hlavou a vysouká ze sebe. "Strašně ti to sluší."
Usměju se ještě víc a cítím, jak se mi nahrnula krev do obličeje. "Tobě taky." Rychle plácnu.
A až pak si ho prohlédnu. Má na sobě černý oblek a červenou košili.
Rozesměju se a ukážu na jeho košili. "To jsme se dost dobře sladily."
Taky se rozesměje.

Na plese je docela zábava tančím, bavím se. Dokonce se za mnou už i lidi přestaly otáčet. Tancovala jsem se všema rukama co tady znám a i s těma co neznám. Až na jednoho a to na Lewise, kdykoli spatřím, že má namířeno mě vyzvat k tanci rychle se chytnu kohokoli a jdu tancovat, sním a to co nejdál od něj.
"Neviděl jsi Eriku?" Zeptám se Tylere, zatímco tancujeme.
"Ne naposled, když jsem s ní tancoval." Odpoví hned a podívá se mi do očí.
"A jak je to asi dlouho?" Nedám se jen tak odradit.
"Asi před půl hodinou." Povzdechne si.
"Hele co kdybys mi došel pro něco k pití, a já se zatím po ní podívám." Svůdně se na něj usměju. Kývne.
Otočím se a jdu se, porozhlédnou po budově. Míjím jednu chodbu za druhou. Byla jsem už i na všech záchodech. Jako by se po ní slehla zem.
Zase jsem dorazila k místu kde se, chodba rozděluje. Rozhodnu se, že půjdu po odbočce.
Odbočím a zkamením na místě. To co vidím, mi doslova vyrazí dech.
Erika je opřená o nějakou vitrínu a na ní se lepí nějakej kluk. To by ještě ani nevadilo, jen kdyby to nebyl Lewis. Ocucávali se jak zbláznění, ne že bych měla něco proti líbání, ale tohle už nebilo líbání. On jí začal rukou šmátrat pod šaty.
To už na mě bylo moc, potřebovala jsem rychle na vzduch. Otočila jsem se a rozeběhla se pryč.
Je zvláštní jak rychle jsem se dostala ven. Ale místo toho abych se zastavila před budovou, jsem šla dál.
"Já jí nechápu. Copak je úplně pitomá. Dneska se sní, vyspí a zítra bude dělat jako by nic." Povzdechla jsem si. Rozhlédla jsem se okolo. "Kruci kde to jsem?"
Až pozdě jsem si uvědomila, že nevnímám cestu, kam jdu a tím si taky nepamatuju kudy zpátky. "Bože já blbec."
Otočím se a snažím se najít cestu, odkud jsem přišla. Začínala jsem dostávat docela strach, kdyby tudy aspoň prošla nějaká hlídka. Nikoho jsem, ale nepotkala. Někdy jsem si říkala naštěstí.
Další křižovatka a další rozhodnutí kam mám jít. Začala jsem propadat panice. Snažila jsem se jít podle cedulí, ale některé chyběli nebo byli zničené a nedalo se z nich nic vyčíst.
A zase křižovat tentokrát, ale s cedulí. Pomalu dojdu k ní a snažím se něco vyčíst.
"Čičičičiči"Ozve se za mnou mužský hlas a záchvat smíchu.
Zběsile se otočím a spatřím skupinku čtyř mužů, jak si to ke mně šinou.
"Co pak tady dělá taková kočička. Uprostřed noci, co?" V hlavě se mi rozsvítí varovné světýlko a značí, zdrhej!.
"Lycani!" Blesklo mi hlavou. Na nic jsem nečekala a co nejrychleji se rozeběhla pryč. Bylo mi jedno, kam běžím, jenom jsem jim musela utéct.
Za mnou se ozýval jen smích a pobavený hlas. "Ta koťátko chce hrát na honěnou."
Všichni se za mnou rozeběhli. "Jsem v prd…" Pomyslela jsem si. "Stačí, aby se proměnily, a jsem mrtvá, ale nezdám to bez boje." Přidám do běhu, i když za sebou slyším dech a kroky.
"Už tě máme, kočičko." Zavrčí mi někdo do ucha. Což mě donutí ještě zrychlit. Podívám se dopředu. "Křižovatka. To je moje záchrana." Přidám ještě do běhu, je zvláštní jak můžu ještě zrychlovat. Strach ze smrti je, ale až moc velký. Běžím jen po špičkách.
Doběhnu na křižovatku. Zpomalím a dělám, že nemůžu, běžím rovně. Slyším, jak zrychlili, musím se pro sebe usmát. "Skočily na to."
Jeden z nich po mě skočil. Rychlostí blesku jsem se přikrčila a vzala kličku do postraní ulice. Tím jsem dostala docela náskok. Chtěla jsem vědět jak velký tak jsem se otočila.
Větší blbost mě ani nemohla, napadnou. Mí pronásledovatelé byli sice daleko za mnou, ale já jsem nohou vkročila do díry na silnici. Zvrtnul se mi kotník a spadla jsem na zem. Při dopadu jsem se ještě pořádně praštila do hlavy.
Převrátila jsem si na záda a ohmatala si kotník, naštěstí zase zaskočil zpátky.
"Tak vidíš. Měl jsem pravdu, ani jsi nemusela utíkat." Podívala jsem se nad sebe. Stál tam muž s delšími neupravenými vlasy a neoholenými vousy. Posměvačně se na mě šklebil. Za ním stáli už přeměnění tři lycani. Shýbl se ke mně a za krk mě vytáhl na nohy.
Chvíli jsem se na něj dívala a pak mu plivla do obličeje. To ho rozhořčilo, odhodil mě takovou silou, že jsem se zarazila až o jednu zeď. Při nárazu do zdi jsem se zase bouchla do hlavy. Následovaný pád skončil také ránou do hlavy.
Skácela jsem se k zemi a tam zůstala ležet. Začínala jsem vidět rozmazaně. V uších mi zněl příšerný štěkavý smích. Lycan se ke mně začal přibližovat a sklánět se nade mnou.
Už jsem cítila jeho dech na své tváři, když se za jeho zády ozvalo výhružné zavrčení.
V tom se všechno událo moc rychle Lycan se otočil a to bylo poslední, co můj mozek zaznamenal.
Bylo mi na omdlení, oční víčka jsem měla čím dát těžší a těžší.
"Ne teď neomdlívej. Ne teď, ne." Naposledy jsem vzhlédla a viděla jen tmavý obrys postavy. Někdo tam stál a díval se na mě. V tu chvíli se my zatmělo před očima a upadla do temnoty.
Omdlela jsem.



+ kvízová otázka: Kdo myslíte že nám zachránil Marishku: :-)
Pište do komentářů


 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 :-D:-D :-D:-D | 24. května 2009 v 14:04 | Reagovat

tyler .. bo ten typek ze tridy :-D:-D :D

2 ewelyn ewelyn | 24. května 2009 v 15:49 | Reagovat

tyleeeeerr duufamm hehehe romantikuss pis daleej wow lubi sa mi to cmukes :-D

3 ja ja | 24. května 2009 v 15:53 | Reagovat

zeby tyler? :D:D

4 MiHaRu MiHaRu | E-mail | Web | 24. května 2009 v 17:12 | Reagovat

supeéér... jo a myslím že to byl ten upír co ji kdysi napadnul a nebo Tyler jinak fakt nwm :-)

5 Dianka :-* Dianka :-* | 24. května 2009 v 17:32 | Reagovat

Prosíííím, at je to Tyleer !!!! mocinky prosím.. :) 8-)

6 Kikina Kikina | E-mail | Web | 30. května 2009 v 20:20 | Reagovat

Tyler nebo Zak, budu raději číst dál :D

7 vampire vampire | 14. února 2010 v 9:41 | Reagovat

podle me to byl ten upir co ji jednou napadl

8 nini nini | E-mail | 25. srpna 2010 v 18:14 | Reagovat

upír

9 lucííí lucííí | 9. listopadu 2010 v 21:02 | Reagovat

mno asi nákej kluk??? :-D  :-D nebo asi nákej kluk ze třídy..tyler??? :-)  :-)

10 MOzareth MOzareth | 22. listopadu 2010 v 18:49 | Reagovat

Upír co ji tehdy držel pod krkem.

11 Moni Moni | 6. ledna 2012 v 19:33 | Reagovat

Určo ten upír co jí ušetřil... ;-)  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama