close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

11)Kapitola: Zachránce

25. května 2009 v 16:15 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

Ležím na něčem příjemně měkkém. Vůbec se mi nechce otevřít oči a už vůbec vstát. Najednou mě zabolí hlava jako by mě do ní někdo praštil kladivem. Prudce se posadím a chytnu se za hlavu. Duní mi v ní.
Přinutím se otevřít oči a rozhlédnu se po pokoji. Nikdy jsem tu nebila, sedím na bílé posteli s nebesy a vlastně celý pokoj je sladěný do bílé. "Proboha kde to jsem?" Ptám se sama sebe v duchu.
Na sobě mám pořád ty šaty, ale boty mi někdo sundal. Vstanu z postele a jdu ke dveřím.
Vyjdu na chodbu s dalšími asi třemi dveřmi. Všude na stěnách jsou různé obrazy a fotky, malé i velké.
Pomalu jdu do leva a každý obraz si pozorně prohlédnu. Hlava mi tepe, ale už tolik nebolí.
Na jednom velkém obraze je nádherná žena s křídově bledou pokožkou, tmavými vlasy a působí tak dojmem poslušnosti. Hned vedle ní je obraz muže s tem tíž panovačným výrazem a krátkými vlasy a ještě jeden obraz s mužem. Který má dlouhé vlasy a vousy.
Všichni to byli upíři. Šla jsem dál, na každém z obrazů byl nějaký upír. Už jsem se u nich ani nepozastavovala.
Až jsem spatřila jednu fotku, u které jsem se zarazila a zůstala na ní zírat. Byla na ní ta žena, co se mi o ní zdálo a nějaký muž s krátkými vlasy.
Rychle popadnu obrázek a z blízka si ho prohlížím, ani jeden z nich se neusmívá. Jen stojí vedle sebe a drží se za ruce.
Za mnou se ozve tlumená rána. Prudce se otočím a fotka mi vypadne z ruky. Tichým domem se rozezní zvuk tříštění skla. Neohnu se pro něj, ani se tam nepodívám.
Ztuhle zírám na zvíře, které si mě zvědavě prohlíží. Je to přerostlá černá kočka.


Jen tak si sedí naproti a pozoruje mě. Mám pocit, že mi srdce za chvíli vyskočí z hrudi a vezme dráhu místo mích nohou, které se nejsou schopný pohnout.
"Neboj se. On ti nic neudělá." Uslyším nádherný sametový hlas zprava.
Podívám se na vlastníka toho hlasu. Přede mnou stojí anděl smrti, jak by někdo řekl.
Upír. Nádhernej upír má delší černé vlasy a oči barvy nočního nebe. Na sobě má ušlé džíny a rozepnutou černou košili, která odhaluje jeho dokonalé tělo. Při pohledu na něj tuhne krev v žilách. Ale má jednu vadu, jako každý muž. Je to upír. A ještě k tomu ten co mě chtěl před měsícem zabít. Zamračím se na něj.



"A jak to můžeš vědět?" Nezapomenu na naštvaný tón.
Jedna půlka jeho pusy se nadzvedne do pokřiveného úsměvu. A prostě odpoví.
"Protože nechci, aby ti ublížil." No jo já blbá. Chce si mě vychutnat on sám.
"Proč ještě vůbec žiju?" Zase podrážděný tón.
"A proč by, jsi neměla žít?" Dělá ze sebe pitomce.
"Hádej, můžeš třikrát!" Zamračím se na něj ještě víc.
"Myslím, že to zvládnu na poprvé," Usmívá se na mě. "asi protože jsem upír a ty si myslíš, že si s tebou teď pohraju a pak budu mít dobrou večeři, co?" Zvedne svojí odpověď do otázky. Já jen kývnu.
Povzdychne si a začne se ke mně přibližovat. Sklání se k mému krku a já cítím, jak mi srdce vynechává údery. Už cítím jeho chladný dech na krku.
"Ale já tě nechci zabít." Zašeptá mi do ucha.
Úlevně si oddychnu, samozřejmě si toho hned všimne a zeptá se.
"Copak. Ty se bojíš smrti?" Zvědavě se na mě dívá.
"Ne. Smrti ne." Odpovím po pravdě.
"Tak čeho?" Zamračí se, je naštvaný že na to nepřišel.
"Bolesti." Vydechnu a zvednu oči k němu.
Zase si mě zvědavě prohlíží. Je mi to dost nepříjemné, dívá se na mě jako by rentgenoval každou část mého těla.
"Co teda chceš?" Zeptám se tiše. Dost se totiž bojím odpovědi.
Podívá se mi do očí. Tváří se dost zamyšleně.
"No, jelikož jsem tě zachránil tak bych asi něco měl chtít." Odmlčí se a dál se mi dívá do očí. Pak se usměje.
"Řekněme, co jsi schopná mi dát?" Zase ten pokřivený úsměv.
Nechápavě se na něj podívám. Co po mě chce? Jak to jako myslí?
Jen se usmívá a čeká na mojí odpověď. "No když to nebude nic s jehlami, tak to nechám na tobě." Co jiného by po mě mohl chtít než krev.
"Opravdu?" Zase si mě zvědavě prohlíží. Kývnu.
"Tak co by, jsi řekla tomu, že si budeme povídat." Tajemně se usměje.
"Cože? To jako já a ty?" Totálně ho nechápu. Vo co mu kruci jde.
"No spíš ty budeš vyprávět a já pozorně poslouchat." Kření se na mě jak malej. Líbí se mu to, že ho nechápu.
"A co z toho budeš mít?" Musím uznat, že kecat blbosti ještě není tak strašný.
Trochu posmutní a sklesle říká. "Už je to dlouho, co jsem byl člověk. A od té doby co v televizi nedávají žádné šílené seriály, jsem přestal lidstvo sledovat. A tak mě prostě zajímá, jak na tom jste. Prostě budeš mluvit o všem, co tě napadne."
"Ccccože?" Spadne mi spodní čelist.
Pobaveně mě sleduje. "To jako já." Prstem ukážu na sebe. "Ti, mám říkat, jak žiju?"
"Jestli ti to vadí tak… "
"Ne ne ne. To je dobrý." Kdo ví, co by, zněj, ještě vylezlo.
"A jak dlouho jsem byla vůbec mimo?" Zpomenu si jak jsem se sem dostala.
"Asi sedm hodin." Ohne se pro rozbitý rámeček s fotkou. Chvíli si fotku prohlíží.
"Víš kdo to je?" Otočí se ke mně a ukazuje na dívku.
Jen záporně zakroutím hlavou.
"To je Clarisa a Lukas." Nechápavě se na něj podívám.
"Co je zač?"
"Nechci o ní mluvit." Přesně ví, o kom mluvím.
"Dobře." Já to z tebe stejně dostanu. Prostě to musím vědět.
Chvíli jen tak bez mluvení stojíme a díváme se na sebe. Až on prolomí ticho.
"Nemáš hlad nebo žízeň?" Nečeká na odpověď. Obejde mě a spolu s ním se zvedne kocour. Pomalu je následuji ke schodišti na konci chodby.
"Proč máš vůbec… Emm co to vůbec je… Panter?" Zavolám za ním, v půlce schodiště.
Otočí se na mě. "Je to můj přítel."
"No to jo, ale kde si ho vzal?" Seběhnu zbytek schodů a s pouhým páni zůstanu zírat na místnost.
Je to velký obývák spojený s asi ještě nepoužívanou kuchyní. Vše opravdu moc hezky zařízené, sladěné do černé barvy. Je tu menší pohovka a jedno křeslo. Naproti pohovce je velká LCD televize s reproduktory. Stěna naproti schodišti je celá prosklená s francouzskými dveřmi vedoucími na terasu, za kterou je nádherná zahrada.
"To je nádhera." Vydechnu okouzleně a pomalu jdu k oknu.
"Co si dáš k pití?" Vyruší mě hlas. Leknu se a vyděšeně sebou trhnu.
"Proč chodíš jak duch?" Vyjedu na něj.
S cukající mi koutky se mě znovu zeptá. "Tak co si dáš k pití?"
"A co máš?" Usměju se na něj.
"Skoro všechno. Colu, džus, víno, vodku,…"
"Jo dobrý. Dám si džus." Zabrzdím ho dřív, než začne vyjmenovávat všechny druhy alkoholu.
"Jasně" Uslyším jeho hlas až z kuchyně.
Pomalu jdu za ním. "Na, je pomerančový snad ti bude chutnat."
Vezmu si od něj skleničku s džusem a žížnivě se napiju. Chutná to výborně. Znovu se napiju.
Cítím jako by mě někdo provrtával pohledem. Přestanu pít a podívám se na něj.
Sleduje mě. Nechápavě se na něj podívám.
"Promiň, je to dost frustrující." Rozesměju se.
Jemu přijde frustrující, že já piju a on ne.
"Co je tady k smíchu?" Zamračí se na mě.
"Nic." Přece mu neřeknu, že on.
Směju se dál. Zamračí se na mě.
Radši rychle přestanu a zeptám se. "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Dirk a ty?" Dirk jméno po dýce tak to je dobrý.
Usměju se. "Marishka, ale říkej mi Mar nebo Mari."
"To je hezký jméno." Ušklíbnu se, co bych dala za to, abych se jmenovala nějak normálně. Třeba Anna nebo Ema, je takových pěkných jmen. Jenom moje matka musela být originální.
Rozhlédnu se po kuchyni. Můj pohled se zastaví na hodinách, je půl desátý.
"Ježiši!" Zmateně se na mě podívá a potom následuje můj pohled na hodiny.
"Jestli chceš, odvezu tě." Prosebně se na něj podívám.

Garáž. Tak tomuhle bych tak rozhodně neříkala. Ani obchod s luxusními auty jich nemá tolik pohromadě jako je jich tady. Od starých aut, ze kterých jsem poznala jen
Shelby Cobru po ty nejnovější jako je Maserati, Ferrari, Mercedes a další. S otevřenou pusou si je prohlížím.
Dirk mě jen s úsměvem sleduje.
"Čím pojedem?" Zvědavě se zeptám.
"A čím bys chtěla?" Ou tak tohle jsem nečekala. Zkoumavě se rozhlédnu po autech a každé si prohlédnu.
Nakonec kývnu směrem k černému Maserati. No skoro všechny auta jsou tu černá.
Usměje se na mě. "Trefila ses do mého oblíbence." Dojde pro klíčky a vede mě k autu.
Zdvořile mi otevře dveře a až pak jde ke dveřím řidiče. Sednu si, sedačky jsou kožené a velice pohodlné.
Vyjedeme z podzemní garáže a Dirk odbočí na silnici. V této části Londýna jsem ještě nikdy nebila. Teda pokud jsme v Londýně.
Jsou tu samé vily a vypadá to, že je každá obydlená. Jak tady může žít upír? Myslím, že na tuhle otázku odpověď nenajdu.
"Jak jim vůbec vysvětlíš, kam jsi zmizela?" Vytrhne mě z přemýšlení.
Podívám se na něj. "Zapojím svou fantazii a něco si vymyslím. A navíc podle všeho nás o víkendech prej moc nehlídaj." Pokrčím rameny.
"Ty sem na školu chodíš prvně?" Zeptá se po chvilce.
"Jo. Proč?" Sem zvědavá co zněj, vyleze.
"No nevypadáš na patnáct a navíc jsem tě potkal na severu. Tak to jen nechápu." Usměju se.
"Nevypadám na patnáct, protože mi patnáct není. Chodím do druháku. A chodím sem, protože nám školu zavřely." Jen kývne.
"Proč si mě vůbec pustil?" Vyslovila jsem nahlas jednu z otázek bez odpovědi.
Podívá se na mě. "Někoho jsi mi připomněla." Vrátí svou pozornost sledování silnice.
"Koho? Tu holku z obrázku?" Zeptám se dřív, než si to stihnu promyslet.
Zase se na mě podívá. Tentokrát váhá s odpovědí.
Nakonec jen kývne. Je mi jasné že mi toho o ní moc neřekne. Teda zatím. Takže už se neptám a jen mlčky sleduju cestu.
Jede dost rychle domy, kolem nás tvoří jen rychle se měnící čáru šedé.
Najednou auto zastavila. "Jsme u zadní části školních pozemků. Tudy by ses měla nepozorovaně dostat dovnitř." Mrkne na mě.
"Ty jo. Jak to víš?" Zase na něj nevěřícně koukám.
"Taky jsem chodil do školy." Usměje se na mě.
"Ehm tak díky no." Otevřu dveře a chystám se vystoupit z auta.
Když se otočím. "A kdy si budeme povídat?" Pokusím se o okouzlující úsměv.
Taky se na mě usměje. "Pošlu pro tebe Lumma. Ten tě zavede ke mně."
"Lumma?" Kdo to kruci je.
Usměje se ještě víc. "To je ten přerostlý černý kocour co se mi válí v obýváku."
Taky se usměju. Zabouchnu dveře a jdu směr škola.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 MiHaRu MiHaRu | E-mail | Web | 25. května 2009 v 18:06 | Reagovat

supéér no... sem to věděla že to bude ten upírek:-D

2 kaja kaja | 27. května 2009 v 16:17 | Reagovat

super :-D  :-)  :-D  :-)

3 kaja kaja | 27. května 2009 v 16:17 | Reagovat

to maserati je fakt krásný

4 Luciášek (SB) Luciášek (SB) | Web | 28. května 2009 v 18:15 | Reagovat

wau..zajimave

5 Kikina Kikina | E-mail | Web | 30. května 2009 v 20:43 | Reagovat

Pěkný auta :-D Moc pěkná kapitola

6 nini nini | E-mail | 25. srpna 2010 v 18:25 | Reagovat

vedela sem to , mas hezky stil psani

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama