23. května 2009 v 11:10 | Aranel van de´Corvin
Omlouvám se, že na blog nic nepřidávám, ale mám hodně práce. Ve škole je to teď samá písemka a ze školy se nejdřív vracím, tak po 4 hodině. V úterýo 6. A na blog se už nedostanu, ale během týdne jsem sesmolila další kapču k Arii xD xD xD xD Jinak už mám rozepsaný další kapitolky....teď jenom najít čas na dopsání.
" Dnes je krásná noc, že?" Zeptám se Alice a Edwarda, kteří ke mně stojí otočení zády. Oba dva lehce nadskočí, jak se leknou. Asi se jim moc často nestává, že je někdo překvapí. Musí si začít zvykat, protože já nemívám ve zvyku svůj příchod ohlašovat.
" Ano překrásná." Usměje se doširoka Alice. Musím se usmát taky. Snaží se to hezky zamaskovat.
" Co tu děláš?" Zeptá se Edík, kterej se mezitím vzpamatoval.
" Ále," mávnu rukou," jsem na procházce."
" A co vy tu děláte?" Tak jakou výmluvu si vymyslí?
"Tady s Alicí jsme se rozhodly, že na chvíli vypadneme z baráku." No to moc originální nebylo, ale budiž.
" Tak proč jsou ostatní schovaní za stromy okolo domu?" Nadzvednu jedno obočí. Oba se zatvářili překvapeně, ale zamaskovali to.
" No to je taková naše hra." Začne poťouchle vysvětlovat Alice. Edward jenom kývá hlavou.
" No tak tu hru nehrajte okolo našeho domu. Někoho by to mohlo vyděsit." Tajemně se usměju.
" Těší mě pane Cullene." Pozdravím Carlislea. Dneska odpoledne jsem se stavila do jednoho krámku ve Forks a tam jedna babka drbala rodinu Cullenů. Takže jsem se dozvěděla i o Carlisleovi a jeho ženě Esmé. Musím uznat, že si vymyslela dojemný příběh. Všechna čest.
" Mě taky." Ozve se překvapeně. Myslel si jak je nenápadnej.
" Za ty dva dny, co tu jsem sem o Vás slyšela už spoustu věcí." Napřáhnu k němu ruku. Carlisle mi překvapeně potřese rukou. Chudáci Cullenovi! Jsou ze mě v šoku. Ještě, že už jim nebije srdce, protože kdyby bilo, tak bych se vsadila, že se tu Carlisle na místě složí.
" No nic ráda jsem vás poznala, ale teď mě omluvte už je pozdě. Půjdu chrnět."
" Eh. Ahoj." Odpoví mi jenom Alice. Edward s Carlislem jenom kývnou. Jdu zpátky do domu, tentokrát už normálně.
Zapnu si telku a dívám se co dávají.
" Ale jak nás našla?" Slyším za domem hlasy. Ach jo. No to si už dělají srandu. Vypnu televizi a jdu nahoru. Tam otevřu okno a dívám se po upírech. Prvně je nikde nevidím, ale pak je zahlídnu dál od domu. Tentokrát už jsou všichni pohromadě. Je tam Carlisle, Edward, Alice, Emmet, Jasper a Rosalie. Když se tak na ně dívám, tak mě napadne suprověj nápad.
Kouknu se na hodiny a zjistím, že je osm hodin. To je akorát. Otevřu skříň a vyndám si z ní svoje oblíbený tmavý rifle od Eda Hardyho. K tomu si vezmu ještě bílý tričko s krátkým rukávem a můžu vyrazit…
Zazvoním na zvonek u dveří. Během vteřiny mi otevře Esmé. Mile se na ni usměju.
" Těší mě. Jsem Arya." Stejně, jako Carlisleovi jsem k ní natáhla ruku. Esmé na mě chvíli překvapeně koukala, ale pak mi potřásla rukou. Předám ji kytku, kterou jsem pro ni speciálně nesla. Nesluší se přijít na návštěvu bez dárku.
" Mě taky. Jmenuji se Esmé." Taky se usmívá. Teď by mě zajímalo co si myslí.
" Nevadila by vám krátká návštěva?"
" Samozřejmě, že ne." Otevře mi dveře a pustí mě do domu.
" Fíha. To je krása. To jste zařizovala sama?" Je to tu překrásný! Dům, jako z pohádky.
" Ano." Moje chvála ji potěšila.
" To jste dobrá. Mohla byste se tím živit."
" To ne tak dobrá zase nejsem."
" Nepodceňujte se." Usměju se. Znám spoustu lidí, kteří by za takový baráček zaplatili spoustu peněz.
" Nedáš se třeba kafe?" Vytrhne mě Esmé z přemýšlení.
" To byste byla moc hodná." Esmé mě zavede do jídelny, kam mi později donese kafe. Esmé je moc hodná a milá. Nedivím se, že si ji Carlisle vybral. Probrali jsme spolu různá témata. Chvíli byla taková zamlklá, ale to bylo asi tím šokem, že sem přišel člověk…
" A Emmet s Rosali už vystudovali. Určo se za chvíli vrátí." Esmé mi zrovna vypráví o " svých dětech".
" To doufám." Přívětivě jsem se usmála. Už se těším až mě tady najdou. Mezitím co mě " sledují" u mě doma, tak já si tu kecám s jejich " mámou."
" A odkud jsi ty?" Zeptá se zvědavě Esmé.
" Já jsem z Evropy. Narodila jsem se v jedný malý zemičce." Esmé se ještě chtěla zeptat v jaký, ale do místnosti vešla šestice upírů.
" Ráda jsem si s tebou popovídala Esmé." Mile se usměju a zvednu se od stolu.
" Co ty tady děláš?!" Kouká na mě s pusou dokořán Emmet.
" Já jsem přišla na návštěvu, ale už je pozdě, tak radši půjdu." Musím přiznat, že se mi zvedla nálada. Ráda "lidi" šokuju.
" Děkuju za kafe a dobrou noc." Prohodím ironicky.
" Počkej." Houkne na mě Alice.
" No?" Otočím se na ni.
" Ehm, ty víš kdo jsme?" Lež, či pravda? Mohla bych říct, že ne a mohla by být ještě sranda. Ale radši řeknu že jo. Cullenovi jsou v pohodě.
" Já vím, že tělem klamu. Ale jinak blbá nejsem." Usměju se na Alici.
" Jak jsi nás tak rychle odhalila?" Ptá se pro změnu Carlisle.
" Kouknu a vidím." Jasper kroutí nesouhlasně hlavou. Jo to má hošánek blbý. Já se jim tady vyzpovídávat nebudu.
" Mohlo by to ohrozit tvůj život." Pronese po chvíli Carlisle a prosebně se na mě kouká.
" To tím narážíte na Volturiovi, nebo na něco jinýho?" No co musím se zeptat. Protože podle tónu Carlisleova hlasu to tak vyznělo.
" Ty víš i o nich?" Pronesou sborově.
" Já vím věcí, o kterých vy ani netušíte." Opět si hraju na tajemnou. Hrozně mě to totiž baví.
" Ale teď už vážně musím."
" Samozřejmě. Děkujem za návštěvu." Rozloučí se se mnou Esmé. Ještě jednou se rozloučím se zbytkem bandy a odcházím pryč. Jelikož to mám od domu Cullenů necelej kilák, tak tu jsem pěcha.
Takže si udělám krásnou noční procházku při měsíčku. Nebo ne. Za mnou jde totiž Eda. Co asi potřebuje?
" Jak to děláš?" Zeptá se na rovinu. Ten se s tím nesere.
" Co?" Nevím co zrovna myslí. Já umím věcí.
" To že ti nemůžu, číst myšlenky." A jo. Mělo mě napadnout, že bude chtít vědět zrovna tohle.
" Kouzelník svý triky nikdy neprozrazuje."
"Ale to přece není možný." Mručí si pod vousy.
" Kdyby kdokoliv chtěl, tak bys mu jeho myšlenky nepřečetl. Problém je v tom, že skoro nikdo z lidí neví, že jim čteš myšlenky." Filozofuju nahlas.
" Ale JAK?" To poslední slovo zdůraznil. Musela jsem se zasmát. Viditelně ho deptá, že se mi nemůže vrtat v hlavě.
" Neřeknu. Třeba na to přijdeš. Nemusíš všechno vědět." Za svůj krátký život jsem potkala docela dost upírů. Většina z nich měla povahu, kterou nesnáším, dá-li se to tak říct…vždycky musejí všechno vědět! To mě rozčiluje.
" Jsi velice zvláštní člověk. Takový jiný." Krapánek se usměje.
" Vy se mi smějete, že jsem jiná a já se vám směju, že jste všichni stejní." Vypláznu na něj jazyk.
" Ty se nás vážně nebojíš?" Nemůže tomu uvěřit. Musím se ušklíbnout. Spíš oni by se měli bát mě.
" A bojíte se vy mě?" Odpovím otázkou. Začne se řehtat.
" Něco ti o sobě prozradím," Eda už je v pohotovosti a čeká co mu o sobě řeknu," jsem optimista a mám ráda legraci. Ale když uděláte něco, co se mi nebude líbit, tak veškerá sranda skončila." Pronesu naprosto vážně. Edward se zarazí a přemýšlí o mých slovech. To bych mu taky doporučila. Volturiovi si ze mě prvně dělali legraci, ale když poznali, že se mnou není sranda, tak se rychle stáhli…ale to je na dlouhý povídání….
konečně další kapitola...a jako obvykle je suprová už se moc těšim na další