Těch čtrnáct dní do Sophiina odjezdu ubíhalo neskutečně rychle. Byl už pátek a v sobotu odpoledne odjížděli všichni studenti Krásnohůlské kouzelnické školy na dvouměsíční prázdniny, které Sophie prožije ve svém novém domově. Po dlouhých prázdninách jí čeká nová škola plná spousty neznámých lidí. Čím víc se to všechno blížilo, tím víc se Sophie cítila spoutaná. Nebo spíš prázdná. Měla strach ze svých nových spolužáků a z toho jak ji mezi sebe přijmou. Jestli vůbec. ,,Co ty tady tak sama Sophie?" Ozval se za jejími zády hlas její nejlepší kamarádky. Byly si snad bližší než sestry. Pomyslela si Sophie a setřela si rukávem školní uniformy slzy. ,,Jen tak přemýšlím" Odpověděla a šla s Elizabeth na poslední večeři ve své staré škole.
,,Stejně je to hrozně divný. Vědět že se sem už nikdy nevrátím" Přemýšlela Sophie, když si spolu s Elizabeth balily všechny své věci do velkých kufrů. ,, Příští rok na tom budeme stejně. Taky odtud nadobro odejdeme." Uklidňovala jí Elizabeth. ,, Jen s tou vyjímkou, že už půjdete pracovat a ne na jeden rok studovat na novou školu, kde nikoho neznáš. Víš...já mám strach že mě tam budou nesnášet. Tady je to sice podobný, ale mám tu alespoň tebe." Řekla a s uspokojujícím pocitem zavřela kufr přecpaný všemi jejími věcmi. Potom se znaveně svalila na svojí postel a dlouho do noci si povídala s Elizabeth.
Sophie se poprvé probudila když svítalo a zase hned propadla do snu. Přeci jenom obě dvě usly kolem čtvrté ráno. Podruhé se probudila, když už slunce bylo vysoko na obloze. Rozespale zamžourala na budík a překvapeně zjistila, že už je akorát čas na oběd. V posteli se protáhla a vstala. Vykonala ranní hygienu a šla vzbudit Elizabeth. ,,Elizabeth! Vstávej už bude oběd" Peřina se najednou odhrnula a z pod ní vykoukla rozcuchaná hlava. ,,Už? To jsi mě nemohla vzbudit dřív?" Pohlédla na svou kamarádku skrz rozcuchanou kudrnatou hřívu Elizabeth. ,,Né nemohla. A dělej už, nebo ten oběd nestihnem. Přeci jenom to je moje poslední jídlo tady." Řekla Sophie snažíce si udržet city na uzdě. Přeci si tím nebudou kazit celý den. Pomyslela si a pohlédla na svou kamarádku, která se spěšně hrabala z množství pokrývek, polštářů a plyšových zvířátek. Musela se pousmát. Elizabeth jí bude chybět. Bude jí chybět její optimismus, veselost a neskutečné porozumnění. Když už byla Elizabeth připravená vyjít do lidské společnosti, tak spolu vyrazily na oběd. Konala se poměrně velká hostina. Nejlepší kamarádky s kručením v břiše hypnotizovaly jídlo na stole a nedobrovolně poslouchaly snad nekonečný proslov ředitelky. Bylo to stejné jako vždy...Nudné... ,, Tak to je ode mne vše. Přeji všem příjemné prázdniny a dobrou chuť " Dořekla ředitelka a jen co si dosedla, všechny se pustily do jídla. ,,Takový hostiny by mohly být každý den co?" Povídá Elizabeth slastně. ,,Sophie se nad tím pouze pousměje a dál se láduje. Když jsouz obě k prasknutí plné, tak jdou k sobě na pokoj a zabalí si zbylé věci. Jako například pyžama, hřebeny, kartáčky na zuby atd. Když měly hotovo, tak na kufry nalepily cedulky se svým jménem a nechaly je ve společenské místnosti. U sebe měli jen kabelku s penězmi a všemi ostatními drobnostmi. S úderem jedné hodiny odpoledne se všechny žačky Krásnohůlské školy shromáždily na velkém pozemku a postupně nasedaly do modrých kočárů. Sophie a Elizabeth byly v kočáře sami a byly za to rády. Odjezd. Ta myšlenka činila Sophie nemalou bolest. Přiblble koukala z okýnka na vzdalující se siluetu hradu a po tvářích jí stékaly slzy. Elizabeth jí držela za rameno ale byla na tom podobně. Sice se nemusela stěhovat, ale nechtěla svou nejlepší kamarádku ztratit. Znala sice hodně dívek z jejich třídy a i z jiných tříd, ale žádná nebyla jako Sophie. Sophie byla prostě jiná. Byla to její spřízněná duše, které mohla říci každé tajemství. Ponořené do vzpomínek a představ dorazily na místo.


jojo, celkem dobrá kapitola. Řekla bych, že se autorka zlepšuje