Týden uběhl neuvěřitelně rychle. Teta volala do mojí budoucí školy, kde jí řekly, že s námi už počítají a že v soboru máme dorazit. V neděli nás provedou po školním areálu a dají učebnice.
Erika z toho byla nadšená, zatím co já byla čím dál tím nervóznější. Nikdy jsem se nedostala nikam dál než do okolních lesů a sousedních měst a teď mám jet rovnou do Londýna.
Podívala jsem se na hodiny, ukazovali tři čtvrtě na jednu. "Už je skoro čas."
Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji. "Bude se mi stýskat." Zvedla jsem svou tašku se vším oblečením, botami a nejdůležitějšími věcmi co jsem vlastnila.
Sešla jsem ze schodů, tašku položila do chodby a šla do obýváku. V křesle seděl Mark a díval se zamyšleně z okna. Když mě zaslechl, otočil se a usmál se na mě. "Asi je to neuvěřitelné…" Podíval se na mě se smutkem v očích. "…ale budeš mi chybět." Usmála jsem se na něj. "Ty mně taky."
Ozvalo se zatroubení. Do obýváku vtrhla jako vichřice Erika. "Tak jedem nebo co?" Spustila hned na mě. Mark se začal smát. "Tak se měj." Zavolal za mnou ještě, když už mě Erika táhla do chodby. Kde právě její táta bral mou tašku. "Dobrej den." Rychle jsem pozdravila.
"Ahoj, jak se máš." Zeptal se hned s úsměvem. Eriky otec je strašně usměvavý člověk, velký optimista. Mám ho dost ráda. Má stejné zrzavé vlasy jako Erika a celkově vypadá moc dobře.
Nemám dneska moc náladu na kecání tak odpovím prostě jen. "Fajn."
"Tak to je dobře." Pokývne hlavou a už se nesnaží navázat konzervaci.
Před domem stál starší Range Rover, nasedla jsem dozadu a opřela se do sedadla. Auto se rozjelo na hrbolaté cestě a mířilo pryč z města.
Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu. Čím víc jsme se blížily k severní části Velké Británie, tím lépe vše vypadalo. Silnice byli rovné a bez děr. Cesta mě dost unavovala a tak jsem asi po třech hodinách usnula.
"Marishko."
"Co zase kdo chce?" Ptám se sama sebe.
"No tak Marihko!!!" Někdo se mnou klepe. Rozmrzele zabručim a otevřu oči. Nade mnou se sklání Erika a usmívá se jako sluníčko.
"Co chceš?" Zeptám se dost nevrle.
Zatváří se uraženě, ale pak se rozesměje. "Už jsme na místě, asi za deset minut dorazíme ke škole." Vypískne nadšením.
Podívám se nechápavě z okna. "Přece jsem tak dlouho nespala?" Venku už svítí slunce, takže jsem prospala skoro celou cestu.
Auto zastavilo, vyhlédla jsem z okénka a spatřila starou budovu školy. Budova byla do písmene U, kolem dokola byli různé keře a pnoucí se rostliny. Byl tady docela ruch. Otevřela jsem dveře a rozvážně vystoupila. Erika rychle oběhla auto a postavila se mi po pravé straně.
Než jsme si stihly vyměnit názory, přišla k nám nějaká vysoká platinová blondýna.
"Ahoj vy jste určitě ty ze severu. Já jsem Marian a jsem předsedkyně žactva této školy." Promluvila dost namyšleně. Podívala jsem se na Eriku, při pohledu na její výraz jsem se musela usmát. Marian si toho hned všimla. Probodla mě pohledem, kterým by mohla zabíjet.
"Je tady něco k smíchu?" Zasyčela na mě. Už jsem měla otevřenou pusu, že jí odpovím, když mě Erika kopla do lýtka. Rozčileně se na ní podívám. Zavrtí hlavou na znamení, ať to nedělám. Otočím se zpátky k Marianě a jemně až přeslazeně řeknu. "Ne nic."
"Vítám vás na škole Mistra Caplana, dívky." Ozve se nám za zády. Jako na povel se s Erikou otočíme. Před námi stál menší, obtloustlí asi čtyřiceti letý chlapík.
"Dobrý den já jsem Christofer Lambert, ředitel této školy." Napřáhl ruku aby, jsme si sním potřásly. Uchopila jsem jeho ruku. "Moc mě těší. Já jsem Mar…" Nestihla jsem to doříct.
"Ano já vím, vy, jste Marishka Drekeová a toto je Erika Dantová. Také mě moc těší." Pustil mi ruku a potřásl si ještě s Erikou.
"Když dovolíte, půjdu si teď promluvit s vaším otcem." Nečekal na odpověď a šel k panu Dantovi, který právě vyndával naše tašky z kufru. Marian mezitím někam zmizela. Takže jsme s Erikou osaměli až na to že na nás každý (s prominutím) čuměl. "Asi jsme místní atrakcí." Pošeptala jsem Erice. "Ale no tak rozhlídni se kolem. Takovejch pěkných kluků tady je a každý se na nás podívá. Úža co?" Zasněně povídá. Znechuceně obrátím oči v sloup. To je celá ona pořád myslí na kluky.
"Takže mě prosím následujte dívky." Ozve se nám najednou za zády a my zděšeně nadskočíme. Obě se naráz otočíme. Za námi nestojí nikdo jiný než ředitel školy. Erika se ještě rychle obejme s otcem. Vzaly jsme si tašky a šly za ředitelem. Vedl nás k pravému křídlu budovy, kde jsou pravděpodobně ubytovny.
"Takže toto je naše obytná část školního areálu. V přízemí jsou kanceláře, jídelna a společenské místnost s hernou. První patro obsahuje pokoje pro chlapce a druhé pro dívky. Pokoje jsou po čtyřech, každý pokoj vlastní svou koupelnu. Více o denním režimu vám řekne vaše vychovatelka." Začal nám vysvětlovat, jak to tady chodí. Vkročily jsme do vstupní haly, po jejíž, stranách byla dvě schodiště vedoucí do prvního patra. Všude po hale postávali studenti ve skupinách a vesele se bavily. Jak nás spatřily, všichni utichli a začali si nás prohlížet.
"Klidně pokračujte!" Zakřičel ředitel Lambert. Všichni se vrátili k předešlé aktivitě s tím rozdílem, že většina začala probírat nás. Při procházení kolem jedné skupinky holek, ve které byla i Marian. Byli některé jejich poznámky až k smíchu. "Podívej se na její boty, jsou jak ze středověku." Prohodila bloncka, která stála vedle Marian, a všichni následovali její řeči tím, že se nám koukly na nohy. A pak následovala vlna smíchu. Nevěřícně jsem se na ně zamračila. "To nemyslej vážně, vždyť máme klasický conversky." Podívala jsem se na svoje i Eričiny boty. Neměli jsme je ani nikde roztrhlý. Naštvaně jsem se koukla na Eriku, jen zavrtěla hlavou a ukázala na jejich boty. "Aha." Ujelo mi nahlas. Všechny měli boty na podpatku.
Po kecech, které se týkaly jen našeho oblečení, jsem si jich přestala všímat. Vyšly jsme po pravém schodišti do prvního patra, kde na nás čekala nějaká starší žena. "Vychovatelka." Blesklo mi hlavou. Vypadala celkem mile, hnědé vlasy do drdolu. Na sobě měla dámský kalhotový kostým a na tváři milý úsměv.
"Tak vám je vedu, Moniko." Promluví ředitel a začal nás představovat. "Tohle je Marishka," Postrčil mě dopředu. "a toto je Erika." Strčil do ní stejně jako do mě.
"Moc mě těší dívky," Napřáhla k nám ruku a my si sní, potřásly. "Já jsem Monika Westová a budu vaše vychovatelka." Mile se na nás usmála.
"Když dovolíte tak vás nyní opustím." Ředitel se otočil na patě a odcházel zpátky do haly.
"Tak já vám zatím řeknu pravidla a ukážu vám váš pokoj." Vychovatelka nás vedla po menším schodišti do druhého patra.
"Jak už jistě víte, pokoje jsou po čtyřech. Vy budete mít pokoj společně s Biancou a Suzií." Zastavila se před jedněmi dveřmi, které z každé strany lemovali chodbu. Dveře měli číslo 32. Zaklepala a vstoupila do pokoje. Erika šla hned za ní a nakonec já. Pokoj byl celkem velký. Naproti dveřím bylo okno, u levé stěny byly dvě palandy, mezi nimi stáli dvě vysoké skříně. Uprostřed místnosti byly sražené čtyři psací stoly. Na pravé stěně byly dveře pravděpodobně vedoucí do koupelny a taky dvě komody s šuplíky. Na jedné palandě dole ležela dívka s černými vlasy a za jedním stolem seděla druhá dívka s černou pletí. Obě se na nás mile usmály.
"Myslíte holky, že vám je můžu nechat na starost?" Zeptá se vychovatelka.
"Jasně, žádnej problém." Odpoví sborově.
Kývne a odejde z pokoje. Obě dívky se hned zvednou od své činnosti a jdou k nám. Černovláska zamíří ke mně a s napřaženou rukou se představí. "Ahoj já jsem Suzie a tohle je Bianca." Ukáže na dívku stojící vedle ní a potřese si ještě s Erikou.
"Ahoj já se jmenuju Marishka a tady to je Erika." Odpovím s úsměvem.
S Erikou si hned začneme vybalovat a holky nám u toho vyprávějí o škole a lidech tady.
"…no a von se sní, rozešel a vod tý doby je na každou holku, která se na něj jenom podívá jak fůrie." Dovyprávěla Suzie příběh o Marian, který jsem ani moc neposlouchala.
Právě jsem povlíkala peřinu. Skončila jsem, po krátkém dohadování kde kdo bude spát, nahoře takže jsem se každou chvílí mlátila do hlavy. Erika seděla dole na posteli a doslova hltala každé Suziino slovo.
"Hele… No víte… " Z ničeho nic se ozvala Bianca. Všichni jsme se na ní tázavě podívaly.
Zhluboka se nadechla a zase začala. "Já jsem se chtěla zeptat, jestli je pravda že…" Zase se zadrhla. "No že jste…" Začala se červenat. "Že patříte mezi ty lovce." Hlasitě si oddechla, že to ze sebe dostala.
Erika se s otazníkama v očích podívala na mě. Já jen pokrčila rameny a dál se věnovala povlíkání.
"No patříme." Odpověděla Erika. "Proč se ptáš?"
"Ono se tady od čtvrtku když jsem přijela, nemluví o ničem jiném, víte." Podívala jsem se na ní, měla oči sklopené k zemi, ale pokračovala.
"A no kolovaly tady řeči, že jste zlí, hnusný a že by, jsme se vás měli bát." Usměju se při té představě.
"Já teď nevím, co si mám myslet. Mě moc nebezpečný nepřipadáte, ale já prostě nevím. A promiňte, že jsem se zeptala." I přes její snědou pleť je úplně rudá.
"V pohodě." Mávnu nad tím rukou. Překvapeně se na mě podívá a rozpačitě se usměje.
"No já mám ještě jednu takovou blbou otázku." Dívá se na mě. Kývnu na ní, ať jí vysloví.
"To se jich nebojíte?" Vyhrkne rychle a zase skloní hlavu k zemi.
"Podle toho co přesně myslíš. Vlkodlaci jsou asi nejsnadnější lovit potom lycani a nakonec upíři." Pokrčím rameny.
"No to jo o tom mě učily, ale já myslím vaše pocity." Zadívá se my do očí.
"Když máš sebou zbraň a jsi na setkání s nimi připravený tak ani ne. Ale když tě zastihnou nepřipraveného tak asi jo." Před očima mi proběhly zpomínky na můj zběsilý běh a pozdější setkání s upírem tváří v tvář. "Proč mě vlastně pustil?" Pokládaly, jsem si tuhle otázku docela často, ale odpověď je něco co asi nikdy nezjistím.
Bianca jen zamyšleně kývne. Pomalu začnu slézat z postele a posadím se vedle Eriky.
"V pohodě." Zeptá se starostlivě.
"Jen vzpomínky." Smutně se na ní usměju.
V šest hodin nás ředitel svolal do společenské místnosti a začal nás vítat do nového školního roku. Představovat nové učitele a změny, které zde proběhly.
"… a mám tu pro vás ještě jednu velkou změnu, nikdo a znovu opakuji, nikdo nebude po setmění vycházet mino budovu školy." Místností se roznesly nesouhlasné výkřiky a šepot.
"Ticho prosím tichóóó." Zvolal ředitel a všichni utichli.
"Děkuji. A k tomu zákazu, je to pro vaše bezpečí. Nařídila to vláda, protože se prý situace tady u nás v Londýně zhoršila." Smutně se na nás usměje.
"A proč nemůžeme choti po školním areálu?" Vykřikne asi osmnáctiletý kluk s hnědými vlasy a vypadající jako nějaký model.
"Příště se přihlaš Lewisi," Okřikne ho. "a je to proto, že sice je naše zabezpečení dobré, ale nebudeme ho přeceňovat. Ještě pro vás mám jednu potěšující zprávu ples na zahájení školního roku se konat bude. A teď jděte jíst!"Všichni až na mě vypískli nadšením. Potom jsme se odebrali do jídelny, kde jsme si sedly ke stolům a kuchařky nám donesly mísy s jídlem. Jak mi řekla Suzie tohle se děje jenom třikrát v roce na zahájení školního roku, na vánoce a na závěr školního roku. Tak jsem si toho vážila. U našeho stolu jsme seděly my a dva kluci, kteří se představili jako Justin a Paul.
Kuchařky nám přinesly tři mísy, v jedné bylo pečené maso ve druhé byly brambory a ve třetí salát. Nandala jsem si na talíř a pustila se do jídla. Nechutnalo to vůbec špatně, snědla jsem všechno a vzala si trochu salátu. Když jsem si na vidličku list salátu, měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédla jsem se po jídelně a moje oči se setkaly s upřeným pohledem Lewise. Usmál se na mě úsměvem, který nesnáším jako by říkal "dostanu tě."
Zamračila jsem se na něj a vrátila se svou pozorností k salátu. Suzie do mě strčila loktem a významně zakroutila hlavou. "To si děláš srandu. Nejhezčího kluka na týhle škole pošleš do háje."
"Dobrej nápad příště pudu za ním a řeknu mu to do očí." Pronesu s neviným výrazem a koutkem oka zaregistruju, že se kluci mlátěj smíchy.
Ležím v posteli a přemýšlím. "Zejtra dostaneme učebnice, školní uniformy a rozvrh. To bude zase den. A co ten pitomej ples. Nesnáším plesy, protože mi Erika vždycky sežene šaty, které víc ukazují, než zakrývají. Ale podle toho co k tomu ještě po večeři říkal ředitel je tenhle ples ve stylu fraků a dlouhých rób." Usla jsem celkem klidně a spokojeně. Horší bylo to, co přišlo.
Stála jsem vedle mojí starší dvojnice, která se opírala o zeď a kouřila. Bylo vidět, že na něco čeká. Když dokouřila, odhodila vajgl a vykročila směrem k osvětlené ulici. Neviditelná síla mě nutila jít za ní. Po chvíli procházení jsme se dostali k podezřele vypadajícímu klubu. Asi deset metrů od něj se zastavila a čekala. Pozorně sledovala vchod do klubu.
Už jsem si myslela, že tady zapustím kořeny, když se najednou pohnula poprvé od doby, co jsme sem přišly. Zadívala jsem se na vchod do klubu, odkud teď vycházel muž ve středních letech. Koukla jsem na svojí dvojnici, proč jí ten chlapík tak zajímá. Lekla jsem se, ona držela zbraň a byla připravená vystřelit. Muž si ničeho nevšiml a dál pokračoval naším směrem. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať uteče, ale nemohla jsem ze sebe dostat ani hlásku. Teď už jsem se ani nemohla pohnout. Jen jsem tam stála a zírala, jak se někoho chystám zabít.
Muž se zastavil asi dva metry od nás. Všimnul si jí, ale místo toho aby utíkal tak se zastavil a úplně ztuhnul. "Říkali mi, že se mě chystáš zabít, ale já jim nevěřil. Proč taky, kdo by chtěl mojí smrt že." Nechápavě se zakroutil hlavou, ale stejně neutíkal.
"Prosím udělej to rychle." Zavřel oči a bezhybně stál.
Ona pozvedla zbraň, zamířila a zmáčkla kohoutek. Vše se událo tak rychle, ale já to měla jako ve zpomaleném filmu. Viděla jsem každý pohyb letící kulky, která se zavrtala do mužovy lebky. Skácel se k zemi.
Zadržovala jsem výkřik a podívala jsem se na vraha. Na tváři měla blažený výraz, který většinou míváte, když odvedete dobrou práci.
Otočila se na patě a už se ani neohlédla. Neviditelná pouta k ní se ztratily a tam stála a zírala, jak odchází. Když se mi ztratila z dohledu, pomalu jsem se otočila a roztřeseně jsem šla k mrtvému muži. Klekla jsem si k němu a šáhla do kapsy, kde by měl mít peněženku. Nevím proč, ale hrozně mě zajímalo, kdo to byl. Našla jsem jí až na druhý pokus. Ztuhlými prsty jsem jí rozevřela a hledala nějaké doklady. Uviděla jsem občanku, vytáhla jsem jí z pouzdra a nevěřícně zírala na jméno, stál tam THOMAS O´BRAYEN. A já omdlela.
→Autorka: saraz.simik@seznam.cz


honem další je to napinavý