Zděšeně jsem se posadila a rukou si zacpala pusu, abych nevykřikla. Cítila jsem se víc unavená, než když jsem šla spát. Venku už svítalo, koukla jsem se na hodiny nade dveřmi. Půl šesté ráno. Suzie říkala, že v půl osmí je budíček, takže mám dvě hodiny času pro sebe. Potichu jsem začala slézat z postele. Z poslední příčky jsem lehce seskočila na podlahu. Erika se otočila a se zavřenými oči zabručela, něco ve smyslu, jestli má už vstávat.
"Ne klidně spi dál." Zašeptala jsem co nejjemněji, co jsem dokázala.
"Tak jo." Otočila se zpátky ke stěně a už si mě nevšímala.
Tiše jsem se odplížila ke skříni a vyndala si z ní své nové džínsy, co jsem si koupila s Erikou a bílí top.
Došla jsem do koupelny a pustila si sprchu. Voda mě příjemně hřála na těle a já přemýšlela o svém snu. "Proč moje předkyně zabila mého pradědečka. A byl to vůbec můj praděda. Ale to jméno, musel to být on. Já jsem ve své minulosti zabila svého pradědu… To je šílený. Třeba to vůbec není minulost, ale jenom si můj mozek jen tak hraje… " Chvíli jsem se nad touto myšlenkou pozastavila, ale nakonec jsem se rozhodla, že něco takového by se mi jen tak nezdálo. "Aspoň že se mi zdá už něco jiného."
Bylo mi z toho špatně. Rozhodla jsem se vypnout sprchu a jít se podívat jestli už je někdo taky vzhůru.
V pokoji vládlo ticho. Všichni až na mě měli ještě půlnoc. Tiše jsem došla ke dveřím a vyšla na chodbu. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. "Nemožný že tady v sedm ráno ještě všichni spí?"
Zamířila jsem ke schodišti do haly. Sešla jsem schody až dolů. Všude panoval klid, jen z jídelny vycházel cinkavý zvuk, jak někdo připravuje snídani.
Vyrazila jsem ke dveřím ven. Nadýchat se trochu čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu.
"Ahoj kočko, kam máš namířeno?" S trhnutím se zastavím v půlce cesty ke dveřím. Otočím se a očima propálím osobu, která na mě zavolala. Když zjistím kdo to je, ještě víc se zamračím.
Naproti mně u paty schodiště stojí Lewis a nechutně se usmívá.
"Ale no tak. Úsměv ti určitě sluší víc." Vykročí ke mně. A měří si mě pohledem.
"Víš, že jsi docela kus." Zajiskří se mu v očích.
Nasadím neodolatelně sladký úsměv, odvětím ještě sladším hlasem. "Víš, že nejsi první, kdo mi to říká."
Rozesměje se. "Tak to se ani nedivím." Začne se pomalu přibližovat ke mně.
"A víš, že nepatříš mezi ty, od kterých by se mi to líbilo." Nasadím trochu ostřejší tón.
"Huu. Mám dát divoký holky." Je asi metr ode mě a pořád se přibližuje.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Zadívá se mi do očí.
"Co je ti do toho." Štěknu na něj.
"Dřív nebo později se to stejně dozvím." Pobaveně se usměje.
"No tak radši později. Co myslíš?" Začínám ho mít po krk.
Zamračí se na mě a poslední vzdálenost mezi námi překoná, rychlím skokem a vystřelí ruku, aby mě chytl za tu mou. Na někoho kdo je zvyklí, že jeho protivníci jsou desetkrát rychlejší, než on je to, ale stejně moc pomalu. Rychle uskočím do strany a škodolibě se na něj usměju.
"Já tě stejně dostanu. Dostanu vždycky všechno, co chci a ty nebudeš výjimka." Rozčílí se a vztekle se na mě dívá. Chci ho ještě trochu víc napružit a tak řeknu. "Tak si pro mě pojď." A výsměšně se na něj usměju.
Zafungovalo to přesně, jak jsem chtěla. Zase po mě skočil a já jen ukročila do strany. Minul jak taky jinak. Ale nedalo mu to a skočil ještě jednou.
Tentokrát jsem zareagovala jinak, než čekal. Zapřela jsem se nohou a pravou vykopla proti jeho hrudníku. Trefila jsem se přesně, Odkopla jsem ho na protější stěnu, kde se skácel k zemi a zůstal ležet na břiše. Naštěstí pro něj jsem nepoužila všechnu svou sílu. Jinak by pravděpodobně měl zlámaná žebra nebo jiné kosti. A zeť by se neobešla bez drobných prasklin. Většina z nás má takovouhle sílu jinak by jsme nemohli bojovat s někým jako jsou upíři nebo lycani.
Otočila jsem se na patě a šla ke dveřím. Ani nevím kolik je teď hodin, ale je mi to jedno.
Na školních pozemcích jsem sem tam potkala nějaké studenty, kteří po ránu rádi běhali. Při pohledu na ně jsem si poměla na svůj každodenní běh k útesu a zastesklo se mi po neodolatelném výhledu, jaký jsem z něj měla. Povzdechla jsem si.
"Ahoj, jak to že nejsi na snídani." Probral mě ze zpomínání nějaký hlas. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, komu patří. Přede mnou stál kluk se světle hnědými dlouhými vlasy. Usmíval se na mě a já jsem se musela taky usmát.
"Byla jsem se projít a zapomněla jsem na čas." Odpověděla jsem po pravdě. Najednou jsem se zděsila. "Kolik je vlastně hodin?" Vyděšeně jsem se na něj podívala.
Jeho úsměv se ještě protáhl. "Osm dvacet pět, ale neboj, když není škola tak na to moc nedbaj." Nevzrušeně mávnul rukou. Já si zhluboka oddychla.
Rozesmál se. Zamračila jsem se na něj. "Co je tady k smíchu."
"Promiň, to jenom tam u vás byl asi dost tvrdý režim co?" Dál se smál, ale už tiše.
"Hmm" Vrátila se mi moje špatná nálada.
"Víš, že si dost náladová." Prohodí a míří k budově školy.
Rychle ho doběhnu. "To už ke mně patří." Usměju se na něj. "Moje tři nejvýraznější povahy patří tvrdohlavost, drzost a náladovost." Pokrčím rameny.
Zase se rozesměje. "Zapoměla jsi na upřímnost." Cuká se smíchy. Nechápavě se na něj podívám. Když spatří můj nechápavý výraz tak se rozesměje ještě víc.
"Proč jako?" Zavrčím na něj.
Jen se na mě podívá a zavrtí hlavou. "Hele buď mi to řekneš, nebo …"
"Nebo co?" Skočí mi do řeči.
Podívám se na něj s povytáhlím obočím. "Nebo tě zbiju."
Zase se rozesměje. "Ne to radši ne." Nasadí zděšený výraz a začne přede mnou ustupovat s pozvednutýma rukama. "Tak to vyklop." Pohrozím mu pěstí, ale u toho se usmívám.
"No já nevim." Dělá nerozhodného.
"Jo tak nevíš." Rozesměju se já, přidá se ke mně. Ani nevím proč, ale je mi s ním moc dobře. Nemusím nad ničím přemýšlet. A jen se bavit.
"No tak dobře vzdávám se!" Prohlásí konečně.
"Poslouchám." Naznačím mu, aby mluvil.
"Slyšel jsem, jak se bavíš s Lewisem a taky viděl, jak s ním bojuješ. Teda pokud se tomu dá říkat boj." Zatváří se nerozhodně a čeká, jak zareaguju.
"Zasloužil si to, měl oplzlí kecy." Usměju se na něj a poprvé si ho prohlédnu celého. Má na sobě jen zelené šortky. Jeho hruď zdobí krásně tvarované svaly. A kolem krku má pověšený kříž. A nejen ledajaký kříž, ale posvátný Helsingův kříž, který má údajně chránit před upíry.
Když si všimne, kam směřuje můj pohled. Nadzvedne mi hlavu tím, že mě jemně chytne za bradu. Zčervenám jako rajče.
Usměje se na mě. A tiše pokračujeme k budově. Dívám se do země a snažím se uklidnit. Když už si připadám dost klidná, zeptám se. "Je pravý." A ukážu na křížek.
"Ani nevim. Mám ho od otce a ten od svého a tak dál." Kývnu, já mám něco podobného.
Za společnosti ticha dojdeme do haly. U schodiště stojí Marian se svojí partou, a když nás spatří tak nevěřícně vykulí oči a potom mě spraží pohledem, kterým by mohla zabíjet.
Nechápavě se podívám na svého společníka. Dívá se stejným směrem jako já před chvílí.
"Nevšímej si jí." Podívá se na mě. "Je to jen žárlivá mrcha."
Usměju se při slově mrcha, uměla bych jí najít i lepší přezdívky.
"Tak díky za doprovod já se jdu nasnídat. Zatím ahoj." Nečekám na odpověď a mířím k jídelně.
"Ahoj. Doufám, že se ještě setkáme a rád jsem tě poznal." Otočím se a kývnu na souhlas.
Pomalu jde ke mně, čekám na to, co mi chce říct. Když ke mně dojde, nakloní jako, kdyby mě chtěl políbit na krk, a zašeptá mi do ucha. "Jmenuji se Tyler." Na to se otočí a odchází ke schodišti. Já se také otočím a mířím ke dveřím do jídelny, u kterých čekají Erika a holky.
Koutkem oka si ještě všimnu, že Marian je celá v obličeji červená, jak zuří a jedna z jejích nohsledek jí něco šeptá do ucha. Střelí po mě pohledem a já se jen škodolibě usměju a jdu za Erikou.
"Ahoj v kolik ses prosintě probudila?" Zeptá se hned, co jsem v dostatečné blízkosti.
"Brzo." Odvětím po pravdě. A jdu do jídelny.
Starostlivě se na mě podívá. "Už zase?" Zeptá se tak aby jí holky nerozuměli.
Kývnu. "Ale tentokrát byl úplně jinej." Zaklepu se při zpomínce na svůj sen. Zamyšleně pokývne hlavou.
"Kdo to vůbec byl?" Zeptá se, aby odvedla rozhovor k jinému tématu. A pohodí vlavou směrem dozadu.
"Já ani nevím nějakej Tyler. Potkala jsem ho na zahradě." Odpovím a beru si na tác misku s müsli a jogurt. Společně s Erikou se rozhlédneme po nějakém volném stolu. Z protější strany na nás mává Suzie ať jdeme k nim.
Erika mě chytne za ruku a doslova mě táhne ke stolu. Posadím se naproti Suzii a začnu snídat. Pořád mám divnej pocit, že mě někdo sleduje. Ze začátku si toho nevšímám. Ale když se toho nemůžu zbavit, syknu k Erice, jestli na mě někdo nezírá. Nakloní se mi k uchu a zašeptá. "Pár lidí jo jeden sedí naproti tobě," Zvednu oči od jídla a podívám se na Suzii. Rychle sklopí zrak, ale i přesto je to moc pomalu. "a krom toho i Marianin klan." Dokončí Erika už nahlas. "To jsem si mohla myslet."
Pořád se dívám na Suzii, ale ta kdykoliv zvedne pohled od jídla tak se vyhne tomu mému. Po deseti minutách mi to začne lézt krkem a klidným hlasem se jí zeptám. "Co ti vadí?"
Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. "Od kdy se bavíš s Taylerem Raidem?" Pronese kysele. "Á tady mám, někdo žárlí." Prolítne mi hlavou. Musím se nad tou myšlenkou usmát.
"To je ten bez trička co se mnou přišel?" Zeptám se jen tak.
"Jo to je on." Vykulí na mě nevěřícně oči. "Ty si mě snad včera vůbec neposlouchala?" Jako by to zní všechno spadlo a usměje se na mě. Musím se usmát taky.
"Promiň, ale ne." Trochu se zastydím. "Proč něco jsem nepostřehla?" Dělám ze sebe pitomce. Erika to hned postřehla a vyprskla smíchy, přidám se k ní i se Suzií.
Bianca se zbytkem jídelny na nás koukaj jak na blázny.
Když se uklidníme tak Suzie začne vysvětlovat. "Taylor chodí do čtvrťáku, jsou tady se svým bratrem asi nejhezčí kluci na škole…"
"On má bratra?" Skočím jí do řeči.
Nevěřícně se na mě podívá. "Proč se vůbec namáhám něco říkat, když mě nikdo neposlouchá." Zatváří se ukřivděně, ale usměje se na mě. Já jen čekám, co řekne.
"Jo má bratra. Jeho bratr je Lewis." Koukám na ní s otevřenou pusou tak to bych vůbec neřekla, nejsou si vůbec podobný.
"Já vím, sou úplně jiný a to i povahově." Odpoví na moji překvapenou reakci.
"Zatím co Tyler si holek vůbec nevšímá. Lewis musí mýt každou." Jo tak to už víme.
"Proto je dost překvapující že se s tebou dal sám od sebe do řeči." Pokrčí rameny.
"Hmm díky za info." Zvedám se k odchodu. Erika mě hned napodobí a jdeme společně vrátit nádobí.
"Co budeme dělat teď?" Zeptá se mě v půlce cesty z jídelny.
"Já nevím asi si půjdu ustlat. Jestli ti to nevadí?" Mrknu na ní. Její úsměv se ještě víc roztáhne a začne se trochu červenat.
"No víš já… Já už jsem ti ustlala." Vykoktá ze sebe.
Prudce se zastavím a zůstanu stát. "Cože to udělala, ona mi ustlala. Dnes se dějí zázraky."
Vykuleně na ní zírám. Až se na mě oboří. "Co tak zíráš. Ještě řekni, že ti to vadí." Dá si rozzlobeně ruce v bok.
"No jasně že mi to vadí. Ty přece víš, jak ráda ustlávám ne?" Napodobím její postoj.
Začnou jí cukat koutky. Ona samozřejmě ví, jak nesnáším cokoliv, co souvisí s uklízením.
"Co se směješ?" Přidám si ještě, ale to už se Er směje jako pominutá, dlouho to nevydržím a směju se s ní. Ještě ze sebe zvládnu, dostal přidušené "Díky." a společně jdeme dál ke dveřím.
V tom se nám za zády ozve, kyselí hlas. "Ňáká dobrá nálada."
Jako na povel se otočíme a za námi nestojí nikdo jiný než Marian a mračí se na nás.
Úsměv mi na tváři ztuhne a stejně kysele se zeptám. "Co chceš?"
"Varovat tě." Usměje se svým vítězným úsměvem. Kdybych nebila, zviklá na jednání s horšími bytostmi, asi by mi po zádech běhal mráz. Takhle jsem jen stála a čekala, co z ní vyleze. Pomalu se ke mně přibližovala. Když byla asi půl metru ode mě, zastavila se a zasyčela.
"Drž se od něj dál. On je můj, rozumíš?" Musela jsem se usmát při zpomínce na to jak o ní řekl, že je to mrcha. A mile jsem odpověděla. "Neviděla jsem, že by, jsi ho měla podepsaného."
V očích jí začali létat blesky. A bylo vidět, že by po mě nejradši skočila a roztrhala mě na kousky, ale to by se jí stejně nepovedlo.
Místo toho jen řekla "Já ti můžu život sakra hodně znepříjemnit." A otočila se na patě a odcházela. Jen jsem za ní zašeptala. "Nic s čím bych si neuměla poradit."
Otočila jsem se zpátky k Erice a pokračovala v cestě z jídelny.
"Vidím, že se snažíš co nejvíce spřátelit." Prohodí ironickým hlasem, když vyjdeme z jídelny. Usměju se na ní. "Ale já přece nemůžu za to, že se semnou každej chce bavit."
V hale bylo jen pár studentů, ostatní byli venku a využívaly krásného počasí nebo si sháněli věci do školy.
"Co kdyby, jsme si už šli, vyzvednou učebnice a rozvrh? Měli bychom pak celí den klídek." Navrhne Erika po chvíli. Kývnu na souhlas a tak jdeme hledat kancelář.
Naštěstí tady mají všude cedulky s šipkami. Takže to najdeme celkem rychle a navíc máme štěstí, před námi stojí jen dva studenti. Hnědovlasá dívka s brýlemi a menší vystresovaně vypadající kluk se světle hnědými vlasy.
Zády se opřu o zeď a čekám, až se dostaneme na řadu. Jde to celkem rychle, takže tu nečekáme ani deset minut. Mezi tím se za námi objevili další čtyři lidi.
Po páté cvaknou dveře a Erika mě chytne za ruku a táhne mě do kanceláře se slovy. "Jsme na řadě."
Kancelář je menší čtvercová místnost se stolem, na kterém jsou haldy papírů a zasypaný počítač. "Dobrý den, co potřebujete." Zeptá se postarší žena a vykukuje přes papíry, aby viděla s kým má tu čest.
"Dobrý den my si jdeme pro učebnice a rozvrhy." Chopí se slova Erika a já souhlasně kývnu.
"Dobře a jmenujete se?" Zeptá se s nadzvedlím obočím. Usměju se.
"Já jsem Marishka Drakeová a tohle je Erika Dantová. Obě budeme chodit do druhého ročníku." Vyřídím rychle představování.
"Á ano tady máte rozvrhy." Podává nám dva papíry. Erika si je vezme a ten s mým jménem mi předá. Se zájmem se na něj podívám. První hodinu mám Anglinu, druhou Matiku výpočty potom Něminu, čtvrtou Historii potom je hodinová pauza na oběd a po ní Biologie a pak tělák. Jsem docela spokojená, složím rozvrh na půl a zastrčím si ho do kapsy. Paní čeká, když vidí že zase věnujeme pozornost jí vyndá z pod stolu, nejdřív jednu a potom druhou hromadu učebnic. Na obou jsou jmenovky, tu smím jménem, podá mě (jak taky jinak) a tu druhou Erice.
"Tak to by, jsme měli teď ještě zájmové činnosti. Chcete nějaké?"Zeptá se. Obě kývneme.
Takže nám podá dva papíry, na kterých jsou vypsané zájmové činnosti.
Nakloním se k Erice a tužkou, kterou jsem si vzala ze stolu, jsem ukázala na umělecký kroužek: kreslení. Souhlasně pokývala a obě jsme to zakroužkovali a Erika ještě vybrala volejbal.
Donesly jsme papíry sekretářce. Beze slova si je vzala a založila do nějaké složky.
"Takže ještě tu máme jistou změnu." Podívá se na nás a my čekáme na to, co nám chce říct.
"Jsou tady dvě mimoškolní aktivity, které jsou povinné. A to sebeobrana a střelba. Myslím, že u vás to nebude žádný problém že?" Obě zakroutíme hlavou, že ne.
"Dobře vaše vychovatelka vám řekne víc. Takže zatím nashledanou." Rozloučila se s námi.
Obě jsme si vzaly naše hromady učebnic a šly.


Joo co jinak jak se máš?