close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

9. kapitola - Je to konec??

17. května 2009 v 8:54 | Aranel van de´Corvin |  Pobertovská povídka
Ráno mě probudilo přímé slunce, které mi svítilo do obličeje. Slyšela jsem mírné kroky zdravotní sestry, která mi asi nesla snídani, protože ten zápach dezinfekce zastínila vůně čerstvého pečiva a čaje. Poklidně jsem otevřela oči. A sestra se na mě přívětivě usmála. Popřála jsem jí dobré ráno a ona mi pozdrav mile oplatila. Pak jsem sebou děsně škubla. Nemám pod peřinou ještě schovaného Blacka?? Nenápadně jsem odkryla peřinu, ale nic tam nebylo. Značně jsem si oddychla a vypila si svůj lék. Sestra mi zase vyprávěla různé zážitky a dobrodružství, které zažila zde na škole. Také jsem se dozvěděla, že když sem přišla, pan Filch se svou kočkou už tu byli, ale ještě mladí. Prý nebýval tak ošklivý a výhružný, ale jeho časté záchvaty vzteku byly nesnesitelné. Musela jsem se smát, když mi u vyprávění ukazovala různé obličeje, co dělával, když se zlobil. Povšimla jsem si taky jejího smutného výrazu, když se potápěla hluboko do minulosti. Že by ona a Filch…Ne, to je vyloučeno. Filch je přeci drsňák a miluje, když někdo trpí. No to se ale dovídám věcí. Tak on byl za mlada fešák jo. Hm… Radši NO COMENT. Hlavně by mě zajímalo, kdy mě pustí ven z toho vězení.
"Jak se cítíš??"zeptala se náhle sestra po dlouhém mlčení
"Celkem dobře"posadila jsem se
"Chceš zkusit vstát"zeptala se chladně
"No za zkoušku nic nedám"usmála jsem se
Odkryla jsem peřinu a vystrčila své výstavní nohy. Pomalu jsem je snesla na studenou zem a zapřela jsem se rukama. Pomalu jsem vstala a chvíli rozvážně koukala na usměvavou sestru. Pak jsem bez problému učinila první kroky. Pak jsem se už nebála. Ztracená rovnováha se mi vrátila a tak jsem poskakovala po místnosti jako divá. Měla jsem radost, to mě asi brzy pustí domu. Prosebně jsem koukla na sestru a ta se jen usmála.
"Klidně běž, jestli ti je dobře, ale večer přijdi na kontrolu, ano??"ujišťovala se sestra
"Jo jasně. Tak zatím"běžela jsem pryč
"Ježíš počkej"volala na mě
"Co je??"podivila jsem se
No však vy víte, jak mám dlouhé vedení, že. Zapomněla jsem se převléct do civilu. Málem bych běžela přes celé Bradavice v bílé noční košili. No to jsem celá já. Musela jsem se zasmát a sestra mi ze srandy řekla, že jsem trdlo. No kdo by nebyl. Každý jsme nějak šílený. Někdy se to projeví dřív, někdy později, ale to je teď vedlejší. Rychle jsem se oblékla do čistého vypraného hábitu a valila jsem na pokoj. Dnes jsem měla ještě volno, abych si odpočinula, ale já si byla jista, že asi už půjdu normálně do školy. Chtěla jsem vidět zase své spolužáky a taky jsem chtěla pěkně vynadat Malfoyovi, možná ho i zmlátit. No to vyřeším po cestě. Co máme asi první hodinu, přemýšlela jsem tiše. Já vlastně vím. Mám dvouhodinovku na obranu proti černé magii. Hrozně ráda kouzlím a navíc měl přijít nějaký nový profesor tak jsem zvědavá. Přilítla jsem do pokoje a bylo asi půl osmé. Sbalila jsem si sešity a učebnice a mazala jsem na hodinu. Vlítla jsem do třídy a bylo asi za patnáct minut osm. Překvapila jsem tam jednoho chlapa, docela mladý byl. A hned mě to trklo. To bude asi ten náš nový profesor. Hodila jsem si věci do zadní lavice, kde sedávají Poberti a šla zvolna ke katedře. Zrovna si něco četl v takové tlusté bichli. Naklonila jsem se a on odstrčil knihu. Měl pronikavě modré oči. Připadalo mi, jako by viděl až na dno mé duše a všechno, na co myslím. Bylo to trochu nepříjemné a provokativní, ale jinak mi přišel jako sympaťák.
"Dobrý den. Vy jste náš nový profesor na hodiny obrany??"zeptala jsem se nesměle
"Jistě, jmenuji se Sebastian Warlock. A ty jsi…??"zeptal se
"Renata Breaková, studentka sedmého ročníku"řekla jsem znalecky
"Dobrá tedy. Nechceš si něco zopakovat??"usmál se
"Jestli smím"nebyla jsem proti
"Tak jo. Umíš vyvolat patrona??"zeptal se šibalsky
"Ano, to umím"přisvědčila jsem
"Tak si to hned otestujeme"mávnul hůlkou a hned přede mnou stála asi metrová skříňka
Rychle jsem uskočila a vytáhla z opasku hůlku z třešňového dřeva, ve kterém byl ukrytý lesklý prášek z rohu jednorožce. Sebastian otevřel skříň a z ní se vyhnal mozkomor a blížil se přímo ke mně. Profesor se jen smál, ale můj protivník ze mě chtěl vysát každou krásnou vzpomínku na Siriuse. To jsem nemohla dopustit. Rychle jsem vyřkla zaklínadlo a vytvořila neuvěřitelně silný štít, kterým jsem zahnala bídného mozkomora zpátky do krabice. Tu jsem pak bezpečně zamkla, aby se nedostal ven a neškodil po bradavicích. Pak jsme probírali kouzlo Expeliarmus. Moc jsem švihla rukou a zpřeházela celou místnost vzhůru nohama.
"To musíš takhle"stoupl si za mě"ukážu ti pozici, abys udržela rovnováhu"ozřejmil mi
Začal mi hýbat boky trochu k pravé straně a pak mi úplně zpřeházel nohy, ale stálo se mi líp na zemi. Pak mi nakonec narovnal i ruce. Ještě si stoupl za mě, aby se ujistil o správném postoji a pak mě uchopil za ruku, ve které jsem měla hůlku.
"Ten pohyb musí být malý a rychlý. Nesmíš moc škubat rukou"mával mi rukou neuvěřitelně rychle
Snažila jsem se přizpůsobit tomu pohybu a pořád dokola opakovala ten samý pohyb.
"Tak, teď to zkus"vybídl mě a pořád stál za mnou
"Na co mám mířit??"zajímalo mě
"Třeba na tu starou bednu"ukázal do rohu
"Jasně"řekla jsem odhodlaně
Pořádně jsem se soustředila na cíl a chvíli váhala. Pak jsem učinila jeden jediný malý pohyb a vyřkla jsem zaklínadlo. Z mé hůlky vyletělo modré světlo a dopadlo přímo na bednu. Ta jen odletěla a rozmlátila se o zeď. Popadla mě euforie. Byl to fajn pocit, konečně jsem se to naučila. To bude asi dobrý profesor.
"No vidíš, jak ti to jde"usmál se
Koukla jsem na něj přes rameno a usmála se. Z toho všeho nás vyrušilo jedno silné odkašlání. Byl to Sirius. Nepříjemně mě bodlo u srdce. To určitě bude mít zase nějaké připomínky.
"Tak děkuji"usmála jsem se naposledy a šla si sednout do lavice
Ve vedlejší lavici seděl Sirius a něco si četl. Chtěla jsem mu něco říct, ale jakoby se moje myšlenky ztratily někde mezi hrdlem a ústy. Asi vím, jak to pochopil. Ale vždyť to tak nebylo. Já nejsem tak úchylná, abych se tahala s profesory. Jak mu to tedy mám říct. Znám ho sice jen pár dní, ale vím jak je žárlivý. Celou hodinu jsme jen opakovali a další byla trochu volnější. Pak bylo věštění a já se stále nerozlučovala s mlčenlivým Siriusem. Dralo mě u srdce to jeho věčné a odmítavé mlčení. Tvrdohlavec jeden. Věštění jsme měli taky dvakrát za sebou a pak přišla poslední dvouhodinovka nauky o kouzelných tvorech. Tu jsem přežila ještě s bídou. Když jsem vycházela z učebny, stál opřený o zeď. Asi se mnou chtěl mluvit. To si vybral blbou dobu, teď s ním nechci zase mluvit já. Co já jsem se blbka nahonila a nařval, aby se na mě alespoň podíval a já mu to vysvětlila. On nechtěl. Vylezla jsem ze dveří a dělala, že ho nevidím. Bylo mi divně a žaludek jsem měla jako na vodě.
"Renčo??"ozval se vedle mě jemný hlas plný napětí
Neodpověděla jsem, jen jsem zadržovala pláč. Chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nešlo to. Asi bych se zajíkala. Ztěžka jsem oddychovala a myslím, že si toho všimnul. Přidala jsem do kroku a zastavila se až před obrazem Buclaté dámy. Řekla jsem heslo a společně se Siriusem jsem vlezla do společenky. Tam mě chytil pěvně za paži a obrátil proti sobě.
"Chceš mi něco??"zeptala jsem se jízlivě
"Jo. Co to mělo být s tím profesorem??"koukal se mi zpříma do očí
"Jen mi ukazoval správný a stabilní postoj, nic víc"řekla jsem popravdě
"Vypadalo to trochu jinak"řekl štiplavě
"Tak ty si myslíš, že bych…"zajíkla jsem se"Ale tak to přeci…"brečela jsem naplno
Vyškubla jsem se z jeho sevření a běžela do pokoje. Já kráva pitomá. Naletěla jsem mu stejně jako ty ostatní slepice. Jsem jedna z nich, akorát trochu povahově jiná. Pokoj byl prázdný, ale zanedlouho jsem uslyšela smích Lili a Niny. Vešly do pokoje a něco si vyprávěly.
"No a James ho zmlátil"smála se Lili
"Lili"sykla na ní Nina
Nejdřív asi nechápala, ale pak uviděla mě na posteli, jak brečím. Když jsem zvedla hlavu, nic jsem neviděla. Oči jsem měla nateklé a červené, na to jsem se nemusela dívat do zrcadla. Povlečení bylo skrz na skrz promočené od slz. Nebyla jsem schopna slov.
"Co se stalo??"starala se Lili a odhrnovala mi dlouhé vlasy z očí
"Sirius"řekla jsem jen a pak zase plakala
"Chceš být sama??"zeptala se Nina
Zavrtěla jsem hlavou a holky si sedly ke mně na postel. Složila jsem bezradně hlavu do klína Lili a ta mě jen lehce houpala. Hladila mě po vlasech a já se cítila o mnoho klidnější. Nina mě držela povzbudivě za ruku a hladila mě po rameni. Občas mi setřela slzu z obličeje. Bylo to fajn mít takové věrné kamarádky, jako byly ony. Nina se ukázala taky jako dobrá kamarádka. Určitě s ní budu do budoucna počítat. Po dlouhé době mě pláč zmohl a začala mě bolet trochu hlava. Zanedlouho jsem usnula poklidným spánkem…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

klik

Komentáře

1 Miss.*Gee*- Tvoje sbéénko kteréé lawuje tvůůj blogísek a tebe!♥ Miss.*Gee*- Tvoje sbéénko kteréé lawuje tvůůj blogísek a tebe!♥ | Web | 17. května 2009 v 9:04 | Reagovat

Ahoj jak se maš?:) Už se těším na další pokračko tvých povídek...:) :-)  :-D

2 Bary-sb Bary-sb | Web | 17. května 2009 v 11:08 | Reagovat

Krása...tak jsem se do toho zažrala, že jsem zapomnělentáře....rychle pokráčko, nemůžu se ho dočkata psát kom :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama