Jsem trochu zklamaná, že nepíšete moc komentů k povídkám. Nebudu se nad tím moc zdržovat, ale byla bych ráda, kdybyste více komentovali. Mám nachystaných hafec povídek, ale nevím, jestli to sem mám vůbec dávat. Zatím jste se moc nevyznamenali jen na pár vyjímek. Přesto sem dávám další kapču, aby bylo co číst. Záleží jen na vás, jestli budu přidávat další kapči nebo ne. To by bylo tak vše. A teď přeji příjemné čtení...
Bloudila jsem temnotou a hledala to, po čem jsem tolik toužila. Světlo. Bylo to světlo. Chtěla jsem znovu otevřít oči a spatřit své přátelé Poberty, ale nějak mi to nebylo dopřáno. Bloudila jsem bezduše nějakými lesy kamení sestavených do určitých tvarů. Kolem mě bloudilo spoustu neznámých lidí a já se jich neustále ptala, kde to jsem a jak se dostanu zpátky. Nikdo neodpověděl. Všichni mlčeli a šli stále dopředu jako stádo ovcí. Vypadali všichni dost unaveně, ale to mě neodradilo. Pořád jsem se ptala. Nakonec se mi dostalo odpovědi. Hrozné odpovědi. Ty řádky sestavených kamenů do určitého tvaru to byly hroby!! A ti neznámí lidé kolem byli mrtví!! Zachvátila mě panika. Umřela jsem!! Jak se dostanu zpět??
"Ze světa mrtvých se jen málo dostalo zpátky na svět"říkala jedna žena, co tady je už 200 let
"Já chci zpátky!!"zakřičela jsem
Všechno kolem mě se zastavilo. Lidi i ten šum a dupání, co vydávali mrtví.
"A co za to"zvolal jeden muž za mnou
Otočila jsem se a zahlédla muže albína s červenými oči zahaleného celého do černé.
"Co bys chtěl??"zeptala jsem se
"Pojď za mnou"vyzval mě
Ihned jsem ho dychtivě následovala s vědomím, že můj návrat na zem nebude lehký. Vešli jsme do nějaké pracovny. Byly tam všude ve vytrýnách různé lahvičky a v nich, jakoby se hýbal nějaký bílý plyn. Napsal dopis Brumbálovi, že jsem v říši Smrti a že podstoupím Zkoušku života. Hned se na mě otočil a oba nás přemístil na nějaké místo. Seděla jsem v autě. Byla jsem ještě maličká. Najednou naši chytli smyk a narazili do stromu. Na místě zemřeli, jen já koukala jako puk. Bylo mi pár měsíců, ale nebrečela jsem. Sledovala jsem to z povzdálí a hrdlo se mi nepříjemně sevřelo.
"Co to má být??"zeptala jsem se hned
"Zkouška psychické vytrvalosti. Tady ti budou svaly k ničemu"řekl a zasmál se"Budu ti ukazovat jednotlivé hrůzné zážitky z tvého života. Tvým úkolem je vydržet to 30 minut"pak zmizel
Ukazovaly se mi tam takové hrůznosti, které jsem si vůbec nepamatovala, ale přece se staly. Byly to jen úryvky nebo věci, na které jsem se snažila celé roky zapomenout. Koukla jsem se na hodinky na zápěstí a zjistila, že mi zbývá ještě 20 minut. Vzpomínky mě zdrcovaly a já nakonec padala na kolena a chytala se za uši, protože jsem víc nechtěla slyšet. Bylo to děsné, ale pravdivé. Oblečení jsem měla smočené v slzách a asi posté jsem se koukala na své rodiče ve sešrotovaném autě, jak měli zpřelámané na několikrát nohy a měli rozpárané břicho a z nich tekly vnitřnosti. Ale pak mi v hlavě cosi svitlo. Byl to úsměv. Ten si pamatuji. Byla to policajtka a vytahovala mě z auta a usmívala se. Říkal, že všechno dobře dopadne a že jsem nádherné a statečné dítě. Najednou se celý tok hrůzných vzpomínek obrátil k dobrému. Děj pokračoval a neopakoval se. Pak jsem skočila zase o kousek dál a to jsem poprvé políbila Siriuse. Pak jak jsme se poprvé ukázali na veřejnosti a on ten všechen strach překonával se mnou. Přenesli jsme se přes to, protože, jsme v tom vyli společně. Pak má proměna v pumu a nakonec cesta do Prasinek. Tam naštěstí skončil tok mých myšlenek, protože mi vypršel čas.
"Vedla sis dobře"pochválil mě"Ještě dva úkoly a budeš zase žít"řekl
Zase mě vtáhl do nějakého portálu a narychlo se mě zeptal, jestli bych nechtěla změnit cokoliv v životě. Zavrtěla jsem hlavou a odpověděla, že i z chyb se člověk učí. Chyb je prostě v životě potřeba k tomu, aby si člověk vzal ponaučení. Rozhodně ho to překvapilo a nakonec se zeptal, jestli i smrt rodičů bych nechtěla změnit. Chtěla, ale nebylo by to správné. Prostě jejich smrt patřila k mému životu. Pak mi ukázal holčičku.
"Čeho se nejvíce bojíš??"zeptal se
"Bolesti"neváhala jsem ani na chvíli. Toho se prostě bojím už od mala
"Dobře"zasmál se trochu a hned se naproti holčičce objevil chlap s pistolí"Tvůj úkol je prostý. Zabraň tomu chlapovi, aby holčičku zastřelil. Bude se to opakovat, takže tady budeš, dokud to nezměníš. Ten chlap ani ta holka tě nevidí, takže s nimi nemůžeš hnout, ani ovlivnit jejich pohyby. Napovím ti, že cílová je ta kulka, co jí má zasáhnout. Hodně štěstí"pak zmizel
Postavy se začaly hýbat a chlap namířil na holčičku. Pak jí zastřelil. Takhle se to opakovalo asi třikrát. Pořád jsem nechápala. Co mám udělat?? Přistoupila jsem k muži a snažila se do něj strčit. Ani se nehnul. Pořád jsem se dívala, jak holčička vykřikla a vykrvácela a pak se všechno zase opakovalo. No jasně. Opakování. Rychle jsem si zopakovala celý ten rozhovor s tím albínem. Ptal se mě, čeho se nejvíce bojím. Bolesti, řekla jsem mu. Klíčová je ta kulka. Něco jí musí zastavit. Já. Už mi to došlo. Musím se postavit před tu holčičku a zachránit jí tím, že překonám strach z bolesti. Postavila jsem se čelem k chlapovi. Nastavil si ruku se zbraní proti mně. Teď nesmím uhnout. Vystřelil. Zavřela jsme oči a pomáhala mi vzpomínka na oslňující úsměv Siriuse. Dokonce se mi chvíli zdálo, že cítím jeho jemně skořicovou vůni. Jakoby mě objímala. Už jsem se nebála. Usmála jsem se, jakoby to bylo naposledy. Kulka se mi trefila přímo do srdce. Trochu jsem poodstoupila a nakonec jsem klesla na kolena. Všechno kolem mě zčernalo a i bolest ustoupila. Zase jsem uviděla albína.
"Vedla sis líp, než jsem čekal"usmál se"Čeká tě poslední úkol. Nejtěžší. Uhodni mé jméno"vyzval mě"Můžeš na mě mít tři otázky"dodal
Hned mi v hlavě bleskly ty lahvičky v jeho pracovně.
"Co je v těch lahvičkách ve tvé pracovně??"
"Jsou v ní duše"usmál se ďábelsky
"To jsi jako vodník"usmála jsem se
"Další otázka"vyzval mě
"Co děláš celý den??"zeptala jsem se
"Kontroluju a snižuju stav lidí"zašklebil se a měl důvod
Hodně mi napověděl. Už vím, kdo to je. Když si vezmete, že jsem v říši Smrti, skladuje si některé duše do skleniček a snižuje stav lidí, tak vám musí hned docvaknout, že je to…
"Smrtka"řekla jsem myšlenku
Zaklel a pak se na mě podíval.
"Měl bych asi trochu pozměnit své mínění o ženách. Jsi opravdu chytrá. Neplýtváš zbytečně otázkami. Jsi volná"Vtáhl z kabátu kosu a máchnul jí před sebou
Vytvořil před sebou barevný portál. Vybídl mě, abych do něj vstoupila. Nejistě jsem tam strčila ruku a pak jí zase stáhla.
"Můžete mým rodičům něco vzkázat??"zeptala jsem se
"Jistě"usmál se
"Řekněte jim, že je mám ráda a že nezapomenu"pak jsem vlezla do portálu
Prolítla jsem nebem mezi mraky a uviděla Bradavické pozemky. Zamířila jsem si to přímo na nemocniční oddělení. Konečně jsem našla své tělo. Stálo u něj mnoho lidí. Neváhala jsem ani chvíli a zaplula jsem přímo do svého těla. Už mi začínala být zima. Když jsem se vtělila, prudce jsem se nadechla a sedla si. Všichni začali jásat. Nevím, co to do mě vjelo, ale rychle jsem si vyhrnula tričko a koukla se na svůj bok. Byl zase jako předtím. Usmála jsem se a vyskočila z postele.
"Počkej, řekni jaký to je být mrtvá??"zeptal se James
"Je to docela nuda"všichni jsme se upřímně zasmáli
"Ale hlavně, ty jsi přemohla Smrt"řekla Lili
"Pravda"všichni se pak vyhrabali z pokoje a nechali mě o samotě se Siriusem
Sál naproti mně opřený o rám postele. Pořád se na mě koukal. Vůbec na sobě neměl tričko a měl obvaz přes celou levou ruku a na levé klíční kosti to měl zalepené a promočené krví. Blackovskou krví. Čistou čarodějnickou krev. Jen já byla nečistá a můj čistý rod mi kazila jediná osoba. Z ničeho nic se Sirius vzpřímil a vydal se ke mně. Jednou rukou se opřel o lůžko a nahnul se ke mně. Pak mě vášnivě políbil, ale už to nebylo to obyčejné jako jindy. Tentokrát si na mě obkročmo sednul a vášnivě mě líbal. Vím, o co mu šlo, ale vždyť měl zlomenou ruku. Hned jsem ho zarazila.
"Nechceš to nechat, až budeš zdravý??"zeptala jsem se
"Mě je docela dobře"usmál se a pokračoval v líbání na mém krku
"Dej mi čas"požádala jsem ho znovu
Trochu se stáhnul a stydlivě se podíval jinam.
"Promiň"šeptl a slezl ze mě
Chvíli ke mně seděl otočený zády na matraci a pak z ničeho nic vstal a odešel. Nechápala jsem to. Je přece normální, že ještě nejsem prostě na vážný vztah připravená. Celý jsem to nechápala. Na oddělení jsem ležela ještě hodinu a pak mě sestra propustila. Poděkovala jsem jí a šinula si to přímo do pokoje k Siriusovi. Omluvit se mu…


Skvělá kapitolka!!