close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

13)Kapitola: Červená je nejlepší (Nejhorší)

8. června 2009 v 15:04 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

Teplo.
Áách příjemné teplo. Proudy teplé vody si nechávám stékat po pokožce. Tělem se mi rozlévá příjemný pocit. Myslím, že když by po mě někdo měl ještě jít do sprchy asi se sem jen tak nedostane.
Dnešek byl šílenej den. Erika se mnou od rána nepromluvila ani slovo. Pořád byla někde s Lewisem nebo Marian. A já se sní kontakt nijak navázat ani nesnažila.
Většinu dne jsem strávila s Tylerem nebo Emmou a Alicí. Emma má se mnou dokonce i výtvarku na, které jsme kreslili bájné bytosti.
Měla jsem strašné nutkání nakreslit mého nového známého. Ale byt tu jeden malý problém upíři už dávno mezi bájné bytosti nepatří. Nakonec jsem ho stejně nakreslila, ale přidala jsem mu špičaté uši, aby to nebylo moc nápadný.
Dokonce jsem za to dostala nejlepší hodnocení. Dokonale si pamatuji slova učitelky. "Nejlepší dílo je tady od slečny Drakeové a je to elf." Uchychtnu se při té zpomýnce. Výraz Eriky a Marian, která tam bohužel chodí také, mě docela dostal.
Emma mě nakonec přemluvila, abych si s nimi šla zahrát. Po pár odmítnutí jsem nakonec přijala. Hrály jsme asi dvě hodiny. Až teď jsem přišla a hned šla do sprchy.
Se zavřenýma očima jsem se na táhla pro šampón. Našla jsem ho celkem rychle, jako jediná mám oválnou lahev. Též se zavřenýma očima si ho nanesu na hlavu.
Nevím proč, ale přijde mi nějaký divný. Jako kdyby nějak jinak voněl. Nevšímám si toho a dál si vtírám šampón do vlasů.
Vypnu sprchu a šáhnu pro ručník. Ručníkem si začnu vysušovat vlasy. Pomalu vylezu ze sprchy a sundám si ručník z hlavy.
"ÁÁÁ!!!"
Panebože. Co to má znamenat. Otočím se a vezmu si svůj šampón. Obal vypadá normálně. Obrátím lahev vzhůru nohama a vymáčknu tekutinu.
Místo mého bílého šampónu je tam červená tekutina. Stejně červená jako jsou teď moje vlasy.
"Erikóóó!" Řvu jak blázen, že to musej slyšet až na druhém konci města. Je mi úplně jasný, kdo mi vyměnil obsah lahve.
Urychleně se utřu a oblíknu si stejné oblečení, jako jsem měla odpoledne. Vylítnu z koupelny jako saň.
"Kde je?" Zařvu na holky. Obě jen vystrašeně koukají a nejsou schopný slova.
"Tak kde je?" Vyprsknu znova. Suzie se konečně zpamatuje a odpoví něco v tom smyslu. Že je u Marian.
Vyběhnu z pokoje. Je mi úplně jedno, že nevím, kde má pokoj Marian. Budu jí hledat tak dlouho až jí najde.
"Nevím, jestli to byl dobrý nápad." Uslyším Eričin hlas zpoza rohu. Zastavím a pozorně poslouchám. Tady se můžu dozvědět dost věcí.
"Proč? Slyšela si, jak ječí, aspoň si už bude dávat pozor na to, co dělá." Tenhle kyselej hlas bych poznala i v davu. Marian.
"No právě jak jí znám tak udělá pravej opak." Musím se usmát. Tak to má Er naprostou pravdu.
"Jak to myslíš?" Zasyčí Marian.
"Aby tě ještě víc naštvala tak se kolem Tylera bude motat ještě víc." Možná že nezůstanu jenom u motání se.
"Jak to můžeš vědět" Zase syčí. Kdyby byla upír dostala by určitě diplom za dialog.
"Já jí prostě znám." Zavrčí odpověď Erika.
To už nevydržím a vyjdu. Když je uvidím, usměju se, oni se na rozdíl ode mě zamračí.
"Eriko, ani nevíš, jak ráda tě vidím." Vůbec si nevšímám Marian a jdu rovnou k Er. Ta na mě jen vyjeveně zírá.
"Už tě strašně dlouho hledám." Pokračuju a dál se usmívám. Pořád na mě kouká jak na blázna. Dělám, že nic nevidím a pokračuju.
"Víš, strašně bych ti chtěla poděkovat, už delší dobu uvažuju, že bych si přebarvila vlasy na červeno. No a ty jsi to aspoň urychlila." Usměju se na ní, jen dál zírá. "Tak prostě díky."
Naposledy se na ní usměju a jdu ke schodišti.
"Kam jdeš?" Marian za mnou ještě zavolá. Tak to je super tímhle si můžu ještě přisadit.
"No přece za Tylerem. Říkal, že má rád červenou tak doufám, že se mu to bude líbit." Tuším, že kdyby šlo zabíjet pohledem tak jsem mrtvá.
"Já jsem ti to říkala." Slyším ještě hlas Eriky. To už ale zbíhám schody a mířím k pokoji číslo dvacet pět, který je Tylerův. Když už jsem to tý nádheře řekla tak tam i pudu.
Zamyšleně zaklepu. Co si asi bude myslet, že jen tak večer přijdu a ještě k tomu s červenou hlavou.
"Moment!" Ozve se Telerův hlas přes dveře. Opřu se o vedlejší zeď a čekám.
Cvaknutí jak se otočil klíč v zámku, následované zavrzání otvírajících se dveří. Usměju se, ze dveří na mě zírá Tyler. Má na sobě jen starý džíny a nejspíš právě vylezl ze sprchy.
Ani nepozdraví a zírá dál s otevřenou pusou.
Šibalsky se na něj usměju. "Až tak hrozně nevypadám ne?" Zeptám se.
Zaklepe hlavou, aby se probral. "Ne, ne. Je to jen…" Zadrhne se a odstoupí ze dveří, aby mě pustil dovnitř. "Jiný" Dokončí větu.
Rozhlídnu se po pokoji. Není spravedlivý, že čtvrťáci můžou mít pokoj samy pro sebe. Jeho pokoj je o dost menší než náš, Naproti dveřím je okno, pod kterým je stůl s notebookem. Po pravé straně dveří je postel vedle ní je skříň, na poslední stěně jsou police s CDéčky a s pár knihami. Plus dveře vedoucí do koupelny.
"Kdo ti to udělal?" Vyruší mě z prohlížení.
"Proč by mi to měl někdo dělat?" Zeptám se s úsměvem.
"No silně pochybuju, že sis to nabarvila dobrovolně." Ukáže na mojí hlavu. Poraženě svěsím ruce. "Erika." Zašeptám.
Nevěřícně se na mě podívá. "Já ti říkala, že táhne za jeden provaz s Marian." Sednu si na postel.
"Ty jo. Tak ta tě asi fakt musí nenávidět." Prohodí, zatím co si obléká tričko.
"Hmm." Lepší odpověď mě nenapadla.
"Můžeš být ráda, že na tý hlavě nemáš zelenou." Cukaj mu koutky.
Já se musím rozesmát. Za to co jsem jí řekla na chodbě, budu nejspíš mít kombinaci všech barev, co existujou.
"Proč si vůbec šla za mnou?" Zeptá se, když si sedá vedle mě.
Zase se musím smát. Když, se uklidním, v rychlosti mu vylíčím, co se stalo na chodbě.
"Takže teď spolu jako chodíme?" Zeptá se po chvíli mlčení.
Zvednu hlavu a začnu si ho měřit pohledem. "To je na tobě." Svůdně se na něj usměju.
Pozvedne jedno obočí a začne se ke mně naklánět. Pomalu se začnu přibližovat k jeho uchu. Musím se usmát. Mám ráda, když můžu někoho takhle trápit. Místo toho abych ho na ucho začala líbat, jak očekával, jsem mu pošeptala. "Ale myslím, že spíš ne."
Povzdechnul si a odklonil se ode mě. Nejradši bych se začala smát jak pominutá, ale udržela jsem se.
"Proč si se mnou tak hraješ!?" Najednou se zeptá Tyler.
S úsměvem se na něj podívám a pokrčím rameny. "Jsem už prostě taková."
"Jednou mi příde, že ke mně něco cítíš a podruhý jsi jak ledová princezna." Musí se uznat, že je dost vnímaví. Taky si, ale musí uvědomit, že já snim chodit nechci a nebudu.
"Asi si budeš muset zvyknout, já už se totiž nezměním." Pronesu s úsměvem a stoupnu si.
Jen tam sedí a dívá se na mě. Pomalu dojdu ke dveřím a otevřu je.
Když už jsem jednou nohou venku, ještě se otočím a popřeju mu dobrou noc.
Urychleně jdu do svého pokoje. Je totiž už dávno po večerce.

Přede dveřmi na mě čeká Erika. Stojí přesně před nimi, takže jí nemůžu nijak obejít.
Zastavím se metr od ní a čekám, co bude. Zvedne hlavu od špiček svých bot a zadívá se na mě. V očích má provinilí výraz. Otevře pusu. Už myslím, že něco řekne, ale zase jí zavře.
Povzdychnu si, nejradši bych jí odstrčila ode dveří. Když už se připravuju, že jí odstrčím, ozve se. "Promiň." Pronese tichounkým šeptem.
Otočím se k ní a dál poslouchám. "Byla to blbost. Neměla jsem to dělat, ale ona Mirian je…" Zadrhne se, asi nechce kritizovat svou vůdkyni. "Ona je strašná, když bych ti to neudělala tak by to ona udělala mě." Teď se na ní zamračím. Jsem dost dopálená.
"Víš, že si strašně sobecká. Je ti mnohem příjemnější, když mám já červenou hlavu než, abys jí měla ty, co?" Skoro na ní křičím.
Jen sklonila hlavu a odstoupila od dveří. Vejdu do pokoje.
V koupelně se rychle převléknu a jdu spát.

Probudím se. V místnosti je ještě šero. Zavřu proto oči a převalím se na břicho. Ruce si dám pod hlavu, když ale do něčeho vrazím loktem. Bylo tvrdé, ale zeď to jistě nebyla. Rychle se posadím a vystrašeně se rozhlédnu kolem sebe. Až teď si uvědomím, že neležím u sebe na palandě, ale v nějakém úplně jiném pokoji. Rychle vyskočím z postele a snažím se najít dveře.
Z postele se ozve pohyb. Hrkne to ve mně, otočím se k posteli a s pocitem že mi srdce vyskočí z hrudi, sleduji osobu ležící na ní.
Ta se jen pomalu posadí a rozsvítí, pro mě předtím neviditelnou lampičku. Pokojem se rozlije slabé nažloutlé světlo. Ložnice je celkem velká, sladěná do zelené barvy. Uprostřed místnosti stojí zelenohnědá postel s nebesy. Vedle níž jsou z každé strany noční stolky s lampičkou. Napravo od ní je velké okno a na druhé straně dveře. Já se krčím u skříně.
Postava si stoupla. Je to muž.
Ne je to Upír.
Pořádně si ho prohlédnu a zjistím, že je to ten muž z obrázku, který jsem u Dirka rozbila. Je oblečený jen do černých kalhot, má krátké tmavě hnědé vlasy.
Pomalu se ke mně otočí. Prohlíží si mě a pomalu se přibližuje. Když je ve vzdálenosti sotva půl metru natáhne ruku k mému obličeji.
Vystrašeně se na něj dívám. Těsně u mé tváře se zarazí a spustí ruku zase zpět.
"Tak stejná a přesto jiná." Zašeptá.
"Doba bez tebe bylo utrpení. Čekání až přijdeš, bylo nesnesitelné. Den kdy jsi přišla, byl jako blesk z nenadání v naprosté tmě. Ale zase přišlo utrpení, hledání a nenacházení. Až teď. Teď jsi zase má." Odmlčel se a zadíval se mi do očí. Jeho pohled pomalu sklouzl na mé rty a pak ještě níž na mé hrdlo. Které se mi chvělo strachem.
Naklonil se k mým vlasům. Zhluboka se nadechl.
"Vůně nádherná jako louka rozkvetlých fialek. Je však úplně jiná než ta, kterou jsem miloval. Nevadí, časem si zvyknu." Začal se přesouvat k mému krku.
Roztřeseně jsem zavřela oči a začala si pořád do kola opakovat.
Je to jen sen. Teď se probudíš. No tak probuď se. Sen. Je to jen sen.
Pomalu jsem začala cítit, že už nejsem opřená o skříň ani, že stojím. Rychle jsem otevřela oči. Oddechla jsem si. Ležela jsem u sebe v posteli. Místnost byla zalitá světlem vycházejícím z žárovky na stropě a za okny se ozýval krásný zvuk padajících kapek deště.

Sedím pod stromem. Přemýšlím o mém dnešním snu. Byl tak skutečný, a přesto to byl jen sen. Nebo to nebyl sen. Ne musel to být sen. Co jiného by to bylo. Můj mozek se dočista zbláznil.
Snažím se vypnout. Pohodlně se opřu o strom a zavřu oči. Pokusím se trochu dospat to, co jsem v noci prokecala s tím chlápkem. Hořce se usměju při tomto přirovnání.
Místo toho, abych o ničem nepřemýšlela, se mi v hlavě pořád dokola opakovala scéna z mého snu.
To nemohl být jen sen. Určitě. Došla jsem k závěru, že to bylo něco jako kdyby se moje duše přenesla někam jinam a potom zase zpět.
Rozhodně až zase uvidím Dirka, se ho musím zeptat, jestli ještě ty dva z obrázku žijí.
V tom se mi o nohy otřelo něco mokrého. Trhnutím jsem otevřela oči. Těsně přede mnou seděl Lumm a díval se na mě.
"Ahoj kocoure." Pozdravila jsem ho. Jen kývnul hlavou.
No to je inteligentní kocour, musím zjistit, jestli není něco víc než jen Panter.
"Copak páníček si potřebuje pokecat." Natáhnu k němu ruku, že ho pohladím po hlavě.
"Je to můj přítel ne pán." Rozezní se mi v hlavě. Ty jo tak ten kocour umí mluvit pomocí myšlenek tak to je krutý.
"Jo a teď slyší ty tvoje."
Cože to si dělá pr***. A jak jako je mám před ním ukrýt.
"Asi nijak. Před upířími čteči stačí, když budeš klidná a nenecháš se ničím rozrušit." Aha, ale jak jako proti němu. Co když moje myšlenkové pochody bude vykládat Dirkovi?
"To nemám ve zvyku a navíc by to bylo zbytečný." Zbytečný. Jak jako zbytečný.
"To ti může říct jen on a teď pojď, nebudu tady čekat donekonečna." Ňákej drzej na kožku.
Lumm se otočí a zavrčí na mě. "Nemáš poslouchat." Vypláznu na něj jazyk.
Jen se otočí zpátky a rozeběhne se k zadnímu východu ze zahrady. O kterém tady moc lidí neví.
Si myslí že kvůli němu ještě poběžím ne. "Jo to teda poběžíš." Zase ten jeho otravnej hlas v hlavě, ale bez otočení běží dál.
Rozeběhnu se za ním.
"Kam až běžíme." Zavolám za ním, ať běžím, jak rychle chci, nikdy ho nedoběhnu je strašně rychlí.
"Hádej… a přidej konečně, běháš jak šnek."
"Tss." Už běžím skoro hodinu. Jak si může myslet, že poběžím rychle.

Vila Dirka, konečně.
Lumm jde rovnou do vily a v chodbě mi naznačí, abych šla do podzemní garáže. Zamířím rovnou tam. Sejdu točité schodiště a v garáži se rozhlédnu.
Nikde Dirka nevidím. Jen zezadu se ozývá nějaká tvrdá hudba. Jdu tím směrem a zastavím se až u auta s otevřenou kapotou z pod, kterého koukají Dirkovi nohy.
Rukou ztlumím hudbu a sednu si k rozprostřenému nářadí.
"Takže už jsi tu." Ozve se jeho hlas z, pod auta.
Při tom zvuku by se mi asi podlomila kolena, kdybych neseděla. Byl tak krásný a melodický. "Jo. Ahoj." Pozdravím ho.
"Co s tím je." Ukážu rukou k autu, i když vím, že to nemůže vidět.
"Jen pravidelná kontrola… a menší vylepšení výkonu." Usměju se.
"Jak ti beze mě bylo?" Zeptá se po chvíli. "Klíč pětku." Dodá ještě a natáhne ruku. Otočím se ke klíčům a podám mu pětku se slovy. "Strašně se mi po tobě stýskalo."
"Díky…" Vezme si klíč. "Tak to bych nečekal. Nejdřív jsem si myslel, že budeš celé dny zalezlá v budovách, abys sem nemusela jít. Nebo že rovnou poběžíš k lovcům a nahlásíš mě." Tak to v žádném případě. Možná až z něj dostanu pár informací.
"Jaký máš na tu noc krytí." Zeptá se znenadání.
Na chvíli se musím zamyslet, jaký vůbec mám. No jo vlastně. Už vím.
"Spala jsem u Tylera." Odpovím prostě.
"U Tylera?" Zeptá se.
"Jo to je jeden kluk, s kterým chodím." Řeknu na vysvětlenou.
Při vyslovení slova chodím, se z, pod auta ozval tříštivý vrzavý zvuk. Musím se rozesmát. Tak takovouhle reakci jsem nečekala.
Dirk vyleze a dívá se na mě, v ruce drží jednu půlku klíče. Mračí se jak čert. "Co je tady k smíchu?" Zavrčí na mě.
Já nemůžu přestat se smíchem tak jen ukážu na klíč a na něj. Zamračí se ještě víc, člověk by ani ne řek že to jde.
"Ale no tak když se mračíš, vypadáš i strašidelně." Popíchnu ho, když se uklidním.
"Fakt jo." Teď se usměje on.
"No vlastně ani ne." Další záchvat smíchu.
Nevěřícně na mě kouká a kroutí hlavou. "Jsi divná, víš to?" Zeptá se najednou.
Zmlknu a dívám se na něj nechápavě. "Proč jako?" Zamračím se na něj.
"Ty tady normálně provokuješ někoho, kdo tě může zabít jedním prstem." Pronese a významně zvedne prst.
"Si ňák věříš." Ukážu na něj taky prstem.
Jen si povzdechne. "Tak jo pryč od tématu to by bylo na dlouho…"
"Proč máš vůbec kapuci. Tvoje vlasy se mi líbily." Zeptá se a dívá se na mojí kapuci.
"Už jen proto." Zamračím se na něj. Moje vlasy teda fakt probírat nechci.
Nasadí svůj pokřivený úsměv a jeho rychlostí se natáhne po kapuci. Než stihnu vůbec zaregistrovat, že se pohnul, mám kapuci dole. On na mě jen nechápavě zírá.
"Proč." Řekla bych, že až zhnuseně ukázal na moje vlasy.
Zamračím se na něj. "To je to fakt tak hrozný."
"Kdo ti to udělal?" Zeptá se znova.
"Erika." Zašeptám a skloním oči dolů. Chvíli pozoruju svoje ruce v klíně.
Najednou mě chytne za bradu a zvedne mi hlavu tak abych se mu dívala do očí. Dnes je má krásné, mají šedostříbrnou barvu. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Nejradši bych zase hlavu sklonila.
"Nechtěla bys nějaké odreagování." Zašeptá svým nádherným hlasem.


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 TheSindy TheSindy | 1. června 2012 v 19:26 | Reagovat

Hej tak todle je maso :-D Úplně total luxus :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama