Ležím na posteli a čtu si nějakou knihu, co jsem si pučila od Bianci. Venku se už setmělo a zase prší. U třetí kapitoly vůbec nevím, co bylo v první. Tak knihu odložím. Myšlenkama jsem pořád u našeho polibku. I když to nebil můj první polibek v životě, byl to stoprocentně nejkrásnější polibek na světě. Vím, že jsem se tím dopustila velmi velkého přestupku vůči našim zákonům. Teta a Mark by mě určitě zabili, kdyby se to dozvěděli. Musím doufat, že nás Erika opravdu neviděla. Pochybuju však o tom. Její výraz vypovídal jasně o tom, že viděla to, co vidět neměla.
"Dneska jsi nějaká moc zamyšlená." Vytrhne mě z přemýšlení Bianca.
Usměju se na ní. "Není mi zrovna moc dobře, asi si dám sprchu." Začnu slézat z postele a ze skříně si vezmu jiné oblečení.
Bianca jen kývne.
V koupelně se zastavím před zrcadlem a podívám se na své rudé vlasy. Rukou si chytnu jeden pramen a začnu si ho kroutit na prstu. Jsem zvědavá, kdy mi to sleze. Nejradši bych se vplížila k Marian a podstrčila tam modrou barvu. Já se, ale nebudu snižovat na její úroveň.
Povzdechnu si a začnu se svlékat.
Osuším se a oblíknu si černé džíny a bílou podprsenku s topem. Ještě pověsím, rušník na věšák co máme v koupelně, a jdu ke dveřím. "Je tady?" Uslyším Eričin křik z pokoje. Je mi jasné, na koho se ptá.
Otevřu dveře a vejdu do pokoje. Naproti dveřím z kterých vycházím, stojí Erika a z očí jí létají blesky. "Kdo to byl?" Vyštěkne na mě hned, jak mě spatří.
"Kdo jako?" Řídím se heslem "Zatloukat, zatloukat, zatloukat".
"Ty moc dobře víš, kdo." Štěkne.
"Já?" Zeptám se a ukážu na sebe.
"Jo ty." Taky na mě ukáže.
Začnu jí ignorovat a jdu ke své posteli. "Hele odpověz mi, když se tě ptám."
"A jak ti mám odpovědět?" Otočím se a zeptám se jí.
Propaluje mě očima. "Prostě mi řekni, kdo řídil to auto."
Takže nás viděla. Otočím se na Biancu. Hned pochopila, zvedla se a odešla pryč.
Podívala jsem se na Eriku. "Kdo byl, ten upír to řídil to auto?" Zopakovala tišeji.
"Co je to potom." Procedila jsem skrz zuby.
"Jde mi o tebe. Mari je to upír…"
"A ty myslíš, že to nevim. Nic o něm nevíš." Vyštěknu na ní.
"Mari já mám o tebe jenom strach." Podívá se na mě.
"Ty? Ty? Ty, ta co mě odhodila na jinou kolej." Začínám se chvět vztekem. "Ty mi dej radči pokoj a jdi za tou svojí Marian." Zařvu na ní.
"Ale já tě nikdy…." Špitne.
Na to se, ale otočím a vyběhnu ven. "Marishko promíííňňň" Slyším ještě za sebou, neotočím se a běžím dál.
Vyběhnu z budovy, překvapivě ani není zamčeno. Zamířím rovnou na zahradu k zadnímu vchodu. Prolezu brankou a běžím stejnou cestou, kterou jsme běželi s Lummem. Nijak si nevšímám deště, jen běžím. Ani nevím, kdy jsem začala brečet a byla jsem dost ráda za déšť, aspoň to nebude vidět.
Celá promočená jsem přiběhla k vile Dirka. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co dělám. Přišla jsem ke dveřím a zaklepala. Nikdo se neozýval, tak jsem zaklepala ještě jednou déle a hlasitěji.
Po chvilce se dveře otevřely a v nich stál Dirk. Byl jen v kožených kalhotách a s mokrou hlavou. Asi se sprchoval.
Když mě spatří, vyjeveně se na mě podívá, ale slušně odstoupí ode dveří a pustí mě dovnitř. V předsíni si skopnu mokré boty a nesměle se na něj podívám. "Ehm no. Nevadilo by ti, kdybych tu zůstala přes noc?" Vykoktám ze sebe a prosebně se na něj podívám.
Usměje se na mě. "Jasně. Nechceš sprchu, musíš být strašně promrzlá." Až, když to řekne, si uvědomím, že se klepu zimou.
"Jo díky to by bylo fajn." Vděčně se na něj usměju.
Odvede mě do prvního patra a ukáže mi koupelnu. Otočí se a nechá mě o samotě. Šťastně si vlezu do sprchy a pustím si teplou vodu. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála a nechávala na sebe stékat teplou vodu, ale bylo to rozhodně déle, než bývá normální.
Spokojeně vylezu ze sprchy a zabalím se do ručníku. Rozhlédnu se po svém oblečení. Neleželo na zemi, kde jsem ho nechala a nebylo ani nikde jinde. Místo něj jsem našla bílou pánskou košili. Nejspíš Dirkovu, to znamená, že tu musel být. Radši jsem nepřemýšlela o tom, že mě vyděl, jak se sprchuju a oblékla si košili. Byla mi velká, to jo, ale mohla by být o trochu delší. Dosahovala mi sotva do půlky stehen.
Nevšímala jsem si toho a vyšla z koupelny. Šla jsem do obýváku.
Dirk, teď už i v tričku, ležel na pohovce a díval se na televizi. Teda spíš rychle přepínal programy. Ani se mu nedivým, posledních několik desetiletí dávají všude jen zprávy. Nakonec televizi vypnul a na její černé obrazovce spatřil můj odraz. Otočil se na mě a usmál se.
"Můžu se zeptat, proč jsi, se rozhodla, že mě poctíš svou návštěvou?" Zeptal se a pokynul mi, abych si sedla. Přešla jsem k pohovce a on si také sednul. Posadila jsem se.
"Ona nás fakt viděla." Zatvářil se nechápavě. "A pohádali jsme se. Musela jsem odtamtud vypadnout a…" Podívala jsem se na něj. "já vlastně ani nevím, proč jsem šla sem." Smutně se na něj usměju. "Nevadí ti to, že ne?" Dodám ještě rychle.
"Ne. Ne jasně, že ne." Usměje se na mě. "Ale zítra máš školu a…"
"Když brzo vstanu tak to možná stihnu." Skočím mu do řeči.
"Dobře a nebude to někomu třeba vadit?" Zeptá se.
"Ty si toho ani nevšimnou." Zavrtím hlavou. Za ten týden co jsem tady na té škole se u nás vychovatelka ani jednou nezastavila. Vůbec se o nás nezajímají.
"Tak dobře." Souhlasí. "Jestli chceš, můžeš jít spát."
"Jo díky." Zvednu se a jdu ke schodišti. Vyběhnu nahoru a jdu do bílé ložnice, kde jsem se probudila.
Hned jak jsem vešla do ložnice, skočila jsem do postele a usnula.
Stála jsem na útesu a pode mnou bylo jen moře. Rozbouřené moře.
"Jsem rád, že tě znova vidím." Ozvalo se mi za zády. Neotočila jsem se. Dál jsem zírala do moře.
"Je škoda, že se můžeme vidět jen ve snech." Tentokrát jsem se pomalu otočila. Stál tam, on. S vítězným úsměvem na tváři, mě propaloval pohledem. Byl jako hladový vlk v kleci, před kterého položíte kus masa.
"Co po mně chceš." Zeptám se tiše. Ano opravdu jsem se zeptala. Konečně jsem byla schopná ze sebe vypravit pár slov.
"Já po tobě nic nechci. Toužím po tvé společnosti. Já jen chci být s tebou." Udělal pár kroků vpřed a natáhl ke mně ruku. "Chci se tě dotýkat." Zašeptal do ticha a pohladil mě po tváři.
Tento dotek, studený jako led, mi byl velmi nepříjemný. Nebyl jako ten od Dirka plný něhy a opatrnosti.
Byl plný tužby a chtíče. Začala jsem se třást.
"Proč se mě bojíš? Já bych ti nikdy nic neudělal." Znovu zašeptal až mě jeho chladný dech ovál. Rozklepala jsem se ještě víc.
Já ani nevím, proč se ho bojím. Ten pocit sebezáchovy, co mě dost často klame, teď pracuje na všechny obrátky.
Ještě víc se přiblížil a začal se ke mně naklánět, přesně jako v předchozím snu. Bez myšlenkovitě jsem udělala krok zpět.
Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a začala padat. Rozkřičela jsem se
"Ááááá"
"Pss. Už je to dobrý byl to jenom sen." Někdo mi zacpává pusu rukou. Jenom sen, byl to jenom sen. Pořád jsem si to musela opakovat dokola. Tak proč to kruci bylo tak opravdový.
Přestala jsem ječet, ale místo toho jsem se rozvzlykala.
Roztřeseně jsem se rozhlédla po pokoji. Bylo ještě šero, teprve svítalo.
Dirk mě držel v náručí a začal mnou kolíbat. "Chceš mi o tom říct?" Zašeptal mi do ucha.
Otočila jsem se na něj. Měl ve tváři poděšený a starostlivý výraz.
Roztřeseně jsem se nadechla. "Stála jsem na útesu a… A někdo byl za mnou… Něco mi řekl tak jsem se otočila. On se ke mně začal přibližovat a pořád něco říkal. Já jsem pak udělala krok zpět a spadla z toho útesu." Dokončila jsem a opřela si hlavu o jeho hruď.
Začal mě hladit po vlasech. "Pamatuješ si, jak ten člověk vypadal?" Zeptal se najednou.
Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. "Já. Já si nemyslím, že to byl člověk." Tiše jsem opověděla.
"On vypadal jako ten upír z toho obrázku co jsem ti rozbila." Dodala jsem ještě.
Jak jsem to vyslovila, cítila jsem, jak se celí napnul. "Víš to určitě?" Zeptal se a já z jeho hlasu vycítila jisté napětí. Jako by na mojí odpovědi záležel osud celé planety.
Kývla jsem.
"To není možné." Řekl skoro neslyšně.
"Proč. Kdo je to?" Zeptala jsem se.
"Je to složité a neměl bych ti to říkat." Zavrtí hlavou.
Zamračím se na něj. Vylezu mu z náruče a posadím se naproti němu.
"Myslím, že můj mozek to pochopí a co je na tom tak tajnýho?" Zavrčím na něj.
Povzdechne si a smutně se na mě usměje. "Jednou bych ti to stejně musel říct." Tak dělej a řekni mi to.
"On je můj bratr. Ne jako, že ho stvořil ten samý upír jako mě, ale opravdový bratr." Zírám na něj s otevřenou pusou, nejsou si vůbec podobný.
"Je o pět let starší, ale já jsem déle upírem. No sice jen o pár let. Ale to je jedno. Měl bych ti spíš říct to důležitější a to je Clarisa." Při vyslovení jejího jména mi naskočila, husí kůže.
"Co je zač?" Zeptám se šeptem.
"Nejdřív mi řekni, zdálo se ti i o ní?" Přikývla jsem.
"Clarisa byla dívka, do které se Lucas zamiloval…"
"Byla?" Zeptám se zvědavě.
"Ano byla, on ji zabil při nepovedené přeměně…"
"Přeměna jde pokazit?" Znova mu skočím do řeči.
Usměje se na mě. "Ano přeměnu je možné zkazit spoustou možností o tom, ti ale řeknu později." Kývnu.
"Clarisa byla nájemný vrah a zloděj. Ani nevím, kdy se potkali, ale dohromady tvořily strašný tým. Jejich příchod přinášel smrt. Lucas byl z našeho klanu vyhoštěn za opakované porušování našich zákonů. Tím začal porušovat všechny zákony i ten nejdůležitější…"
"O zachování nevědomosti." Zašeptala jsem.
"Ano přesně ten, ale zpět ke Clarise. Ona se věnovala samo studium převtělování nevím, jak se jí to povedlo, ale dokázala to, že když zemře tak se po nějakém čase znova vrátí."
"Ale já nejsem jako ona!" Vykřikla jsem, všechno mi ihned došlo.
"No to je taková čára přes rozpočet, ty jsi úplně jiná než ona, ale přesto máš v sobě nějaké její rysy. Spíš vzhledové než povahové, ty se plně ukáží, až dospěješ." Podíval se na mě.
Chvíli jsem jen přemýšlela a zírala do blba. "Takže proto chce vědět, kde jsem." Zašeptala jsem spíš k sobě než k němu.
"Co? Počkej a řekla jsi mu to?" Vychrlil na mě.
"Ne. Ne on se nikdy nezeptal přímo teda, když pominu jeden fakt šílenej sen." Bylo vidět jak si oddych.
"Víš, on tě chce. Nepatří mezi moc trpělivé lidi a tak se mu nechce čekat až do tvých osmnáctých narozenin. Unese tě teďka a o tvých osmnáctinách tě promění nebo se o to aspoň pokusí." Pokračuje ve vysvětlování.
"Ale jak mě najde, když neví, kde jsem?" Zeptám se.
"Tak jako každý upír i on má nějaké schopnosti. Jen někteří z nás mají víc než jednu on má dvě stejně jako já." Zvědavě se na něj podívám.
"Má schopnost rozkazovat pomocí snů a vystopovat někoho koho nějak zná. Jeho hlas, jeho podobu, jeho vůni." Cítila jsem, jak jsem se roztřásla.
"Ale když neví kde tě má hledat tak mu to bude trvat trochu déle, než kdyby to věděl. Stačilo by, abys mu řekla, že jsi v Anglii a už by to měl jednoduší." Pokračoval ve vysvětlování.
"Takže on jde po mně?" Dost hloupá otázka, ale přesto jsem se musela zeptat.
Kývnul. "A, a kdy mě tak může najít?" Podívala jsem se mu do očí.
"Nevím, ale neboj se, já vycítím, když bude v blízkosti. To je moje druhá schopnost poznám, když je blízko nějaký upír, lican nebo vlkodlak." Usmál se na mě. "Teď bys měla ještě chvíli spát." Dodá ještě.
Kývnu na souhlas. "Zůstaneš tu se mnou?" Zeptám se ještě.
"Jestli chceš." Odpoví a už si lehá. Schoulím se mu na hrudi a zavřu oči.
Poslední co cítím je on. Hladí mě po vlasech a brouká si nějakou uklidňující melodii.
Zhluboka vdechnu jeho vůni. Nevím, jak bych jí popsala je taková kořeněná, ostrá prostě nezapomenutelná.
→Autorka: Saraz

