Nechtěla jsem jí to říct. Celé hodiny jsem vymýšlela nějakou lež. Problém byl v tom, že neumím lhát a navíc jsem nic nemohla vymyslet. Pravdu jí, ale říct nemůžu. Nevím proč, ale prostě nemůžu.
Máme poslední hodinu. Tělák. Trenér si na nás dneska vymyslel běh na kilometr a půl. Ani nevnímám, jak běžím, je mi celkem jedno, jestli jsem poslední. Běhám ráda.
"Drakeová ještě jedno kolo!" Zařve na mě trenér, když ho míjím.
Zvědavě zvednu hlavu, abych se podívala, kdo už doběhl. Nikdo. To mě překvapí. Ještě se podívám před sebe, jestli je někdo aspoň přede mnou. Po celém úseku, na který vidím, nikdo není až na dvě holky co jdou. Že bych byla opravdu první. Samolibě jsem se usmála a ještě přidala. Během chvilky jsem předběhla ty dvě a běžela dál.
Nakonec doběhnu jako první a ani nejsem moc zadýchaná. No jo trénink. Běžet pomalu když za vámi běží smrt v jiný formě, moc nejde.
"Jdi do sprchy, dneska máš volno." Oznámí mi trenér. Na nic nečekám a jdu se převléknout.
Rozběhnu se do schodů, beru je po dvou, ale v mezi patře se zarazím, na okraji schodiště stojí Lewis a vypadá jako by na někoho čekal. Doufám, že to nejsem já. Trochu pomaleji projdu kolem něj.
"Červená ti sluší." Zavolá za mnou, když už si myslím, že budu mít klid.
Zarazím se, pohlédnu k němu a sestoupím pár schodů.
"Chceš něco?" Zeptám se kysele.
Hvízdne si. "Seš vždycky tak napružená?"
Zamračím se na něj. "Podle toho s kým mluvím."
"Aha. Co takhle se trochu spřátelit?" Zeptá se.
"S tebou?" Ukážu na něj. "Ani ve snu." Dodám a otočím se na patě.
Zase se rozeběhnu. Zastavím se až před pokojem.
Co si k čertu myslí? Frajírek jedem namyšlenej. Ubožák! Nadávala jsem v duchu celou dobu, co jsem běžela k pokoji. Prudce jsem otevřela dveře a s hlasitým bum je zavřela.
Tím jsem na sebe upoutala pozornost celého pokoje, kde už všichni byly. Ještě než se některá z nich stihla na něco zeptat, zvedla jsem ruku a zakroutila hlavou. Dneska nejsem moc výřečná.
Sedím opřená o ten samí strom, jako když pro mě přišel Lumm. Přemýšlím nad Clarisou a Lukasem. Musel to být zajímaví pár. Zajímalo by mě, jak se poznali. Jak se může poznat holka s upírem? Ještě k tomu v době kdy ona ještě vůbec nevěděla, že upíři existují.
Zajímalo by mě to, ale asi se to nikdy nedozvím.
Proč dělala zrovna nájemného vraha? Co dělal můj praděda tak zvláštního, že ho někdo chtěl zabít?
Nikdy mi nikdo nevyprávěl o mé rodině. O své matce toho vím až moc málo jen jméno Marie Luisa Drakeová. Podle fotky mi byla dost podobná, jen měla pomněnkově modré oči. Žila si po svém, neměla ráda, když jí někdo říkal, co má dělat. To mám asi po ní.
Nesnášela zabíjení, i když věděla, že upíři a ti ostatní jsou špatní, vždy hledala způsob, jak se vyhnou jejich zabití. Snažila se najít cokoli, co by nasvědčovalo tomu, že nejsou až tak špatní. Že nejsou zlí, že mezi nimi jsou takoví, co by s námi chtěli žít v míru. Nevím, jestli někoho takového našla. Podle Magie si vše zapisovala, ale kam se její zápisky poděli, to neví ani ona. Zmizeli.
O svém narození toho také moc nevím. Všichni mi říkali, že to bylo rizikové těhotenství a už od pátého měsíce se vědělo, že některá z nás porod nepřežije. Záleželo jen na tom, která. Má matka prý bez jediného zamyšlení řekla, ať přežiju za každou cenu. A tak žiju.
Otec… Nikdy jsem žádného neměla a nikdy mít nebudu. Ne že bych někoho takového nechtěla, ale je to jako by nikdy neexistoval. Vůbec.
Dříve jsem o něm často přemýšlela a nějak jsem doufala, že prostě jednou přijde, zazvoní před našimi dveřmi a řekne, Já jsem Marishky otec a přišel jsem si ji vzít. Čím jsem byla starší, tím více jsem tomu přestávala věřit, až se ten sen ztratil úplně.
Příčí se mi myšlenka na to, že moje matka byla někde znásilněna a já jsem jen dítě nějakého grázla. Myslím, že tak to ani nebylo.
Zase začalo pršet. Více jsem se přitiskla ke kmeni stromu a zaposlouchala se do tichého šumění dopadajícího deště na trávu. Pršelo jen jemně.
Poslouchala jsem dál zvukům. Vzdáleným i těm blízkým a hádala, kdo nebo co je může vydávat.
V dálce zaslechnu hlasy hádajících se lidí. Pozorně se zaposlouchám. Vždy mě bavilo poslouchat věci, co se mě netýkají. Podle hloubky hlasu to budou muži. Jsou moc daleko na to, abych rozuměla slovům.
Přestanu se jim věnovat a zamyslím se.
Být upírem musí být asi také těžké. My jsme se jejich zkoumání nikdy moc nezabývaly. Ani jsem netušila, že žijí v klanech nebo, jak tomu říkal. Vždy nám říkali, že jsou to jen inteligentnější zvířata. Že se nedokáží snést ani mezi sebou natož s jinou rasou. Pokud je, ale víc upírů jako Dirk nemusí být až tak špatní. No jo jej jestli jsou někteří jako on.
Mám na něj tolik otázek.
"Tak tady jsi. Hledám tě už skoro celou věčnost!" Zaslechnu Eričino volání a slyším, jak zrychlila do běhu. Blíží se ke mně. Nijak se nepohnu a zkusím strategii Já spím! .
"Já vim, že nespíš tak nedělej, že jo!" Klekne si vedle mě a silně se mnou zatřese.
"Hej co blbneš?" Vyjedu po ní, zatímco se mnou třese.
Hned přestane a nedočkavě se na mě dívá. "Co tak zíráš?" Obořím se na ní.
"No tak slíbila jsi to tak říkej." Dál na mě nedočkavě zírá.
No bezva. Co jí mám teď říct. "Co chceš slyšet?" Zamyšleně se jí zeptám a opřu se zase o strom.
"No přece všechno!" Zvolá nadšeně.
Ne, ne, ne. Takhle to přece nejde. Nemůžu jí to říct. Nechci.
"Když já nevím, kde začít." Zkusím to nějak oddálit.
"Co třeba jak se jmenuje? Co se ti na něm tak líbí. No prostě všechno." Tak to jsem moc neoddálila.
"Nevím, jestli ti to můžu říct." Odpovím a zavřu oči. Nechci vidět její výraz.
"Proč ne. Jsem tvoje nejlepší kamarádka ne. Mě přece můžeš věřit." Odpoví a já z jejího hlasu cítím smutek a zatrpklost.
"Já nevím, komu můžu věřit." Skoro zašeptám.
"Ty mi nevěříš, co?" Zakřičí.
Otevřu oči a podívám se na ní. Tečou jí slzy, dovedu si představit, jak se cítí. Zrazená, možná i podvedená, ale já jí to prostě nemůžu říct.
"Je mi to líto Er, ale já prostě nevím, co ti můžu říct a co ne. V této situaci jsem zmatená, opravdu nevím, jestli hned potom co ti něco řeknu, se nerozeběhneš do ředitelny a všechno jim neřekneš." Smutně se na ní usměju. Snad pochopí.
"Vždy jsme si říkali vše. Ale chápu tě, až budeš chtít tak mi to řekneš." Popotáhne a utře si slzy.
Obejmu jí. "Jsem ráda, že to chápeš." Zašeptám jí do ucha.
Odtáhne se a zadívá se mi do očí. "Kdyby se něco dělo, něco špatného, řekla by, jsi mi to, že jo?" Přikývnu.
Odtáhne se a zadívá se mi do očí. "Kdyby se něco dělo, něco špatného, řekla by, jsi mi to, že jo?" Přikývnu.
Obejme mě taky.
Týden pokračoval. Nic se nedělo, většinu času jsem trávila ve společnosti Eriky. Začal můj oblíbený kolotoč událostí. Vstát, jít do školy, přijít ze školy, učit se, jít na kroužek, učit se, jít spát a tak pořád do kola. S Dirkem jsme se do pátku neviděli. Stýskalo se mi po něm a těšila se, až ho zase uvidím. Vždy před tím než jsem usnula, jsem si připomínala jeho obličej.
Věděla jsem že vtom pěkně lítám a té skutečnosti jsem se nijak nebála. Musela jsem se usmívat při myšlence, že miluji upíra.

