Pátek. Tak to je naprosto boží den. Miluju pátky. Protože konečně můžu vypnout a spát do kolika chci. A právě dnešní pátek je výjimečný. Nemáme tělák!
Sice místo něj máme suplovanou Biologii, ale to mi vůbec nevadí. Cokoli jen ne bláznivé honění a namáhání mého těla.
I když… Právě teď ležím rozpláclá na lavici a poslouchám něco vtom smyslu, že když zkřížíte jednoho psa s tím druhým psem, vznikne vám další pes. Jaká to novinka, že.
Profesor se nám asi snaží vysvětlit, jak získáme noví druh něčeho. Tak mě napadá co by vzniklo zkřížením kočky a králíka. Usměju se. Vezmu do ruky propisku a začnu si do sešitu čmárat svého mutantíka.
"Ehm, ehm…" Z ničeho nic se mi ozve nad hlavou a já leknutím nadskočím.
Otočím se na narušitele. Za mnou nestojí nikdo jiný než profesor Brain.
"Myslím, že právě máte psát zápisek z křížení ras a ne kreslit prasopsa." Ukáže na můj obrázek.
"Ale to není prasopes." Zamračím se na něj.
"Opravdu a co to je?" To snad není možný, asi mu seženu lepší brýle, když už ani nepozná králíkokočku.
Usměju se na něj. "No přece kočkokrálík."
"Emm no tak dobře, ale ty zápisky si dopíšete." Otočí se na patě a jde za katedru.
"Jo, jo jasný." Brouknu za ním.
Nic si stejně nepíšu, když se budu potřebovat něco naučit tak si vezmu učebnici. Dál si kreslím do sešitu.
"Takže má někdo otázku?" Zeptá se profesor
Bezva, takže už bude konec hodiny. Rychle zvednu hlavu a podívám se na hodiny. Houby, konec ještě máme půl hodiny.
Zase si lehnu a pozoruji, jestli má někdo nějaký dotaz. Přihlásí se jedna drobná brunetka.
"Co se stane, když bude mít někdo dítě s upírem." Zeptá se. No tak tohle by mě taky zajímalo.
Narovnám se a poslouchám.
"To záleží na tom, co o nich víme. Podle toho co jednou řekl jistý Paul Winstein, ani upíři s námi mít dítě nemůžou. Jejich buňky se nedokážou s žádnými jinými buňkami spojit. Takže když žena, upírka, bude mít poměr s lidským mužem ta látky, v jejím těle zahubí jeho sperma a naopak, když bude spát lidská žena s upírem tak jeho sperma může nějak ublížit jí. Pokud budeme věřit tomuto tak je to prostě nemožné." Dokončí svoji přednášku profesor.
Tak to bylo docela zajímaví, teda pokud je to pravda. Napadlo mě, že se na to zeptám Dirka, ale tuším, jak by to dopadlo.
"Ahoj, hele může mít člověk dítě s upírem?"
"Copak chceš malí přírůstek do rodiny."
Jo tak to fakt nepůjde.
"Íííáů" Šíleně zakvílí školní rozhlas.
"Urychleně se evakuujte do obytné budovy B, na školních pozemcích se nachází pět neidentifikovatelných osob!" Rozezní se školní budovou a následuje tíživá sekunda ticha, která mi přišla jako hodina.
"Takže všichni pojďte." Zavelel učitel a všichni se zvedli.
Začnu se cpát ke dveřím jako všichni ostatní. Na rozdíl od nich jdu rozvážně a pomalu. Zařadíme se za sebe a vyjdeme ze třídy. Jdeme svižně, začínáme se míchat do dalších tříd. Na schodišti do přízemí začnu hledat Eriku. Setkám se s jejíma očima a probíjím se lidmi k ní. Odstrkuju je z cesty a někdy musím použít i většinu své síly.
"Co myslíš, že to je?" Volá na mě Er.
Rychle k ní dojdu a pokrčím rameny. "Nevím."
Z haly nás pouští jen po dvaceti člených skupinkách což dost zpomaluje přesouvání. Každou skupinu doprovázejí čtyři strážci se samopaly.
Já jsem skoro až vzadu, takže půjdu mezi posledními. Je zvláštní, jak někteří panikaří. Ze přede, ode dveří se ozývají vystrašené výkřiky. Rozhlédnu se okolo, většina žáků má v očích panický strach a někteří jsou nepřirozeně bledí.
Usměju se na Eriku, která mi úsměv opětuje, a postoupíme o pár metrů dopředu.
U dveří čeká jeden strážce, postavíme se kousek od něj a čekáme, až nám dá povel k běhu do budovy B, kam právě zabíhá skupina, co běžela před námi.
Vyhlédnu dveřmi ven, hledám jakoukoli stopu po nepřátelích, nikde je však nevidím. Rozhlédnu se ještě jednou do kola. Zase nic.
Podívám se na Eriku, taky se rozhlíží a pravděpodobně také nic neviděla, protože se zmatkem v očích pohlédla na mě.
"Třeba je to jen nácvik." Zkusím to, i když cítím, že to nácvik nebude.
"Takže zatím se připravte." Promluví tiše muž stojící u dveří.
Pohlednu na něj a přikývnu, stejně jako ostatní.
"Teď!" Vykřikne. My se rozeběhneme rovně přes dvůr do budovy. Před dveřmi se k nám přidají další tři muži.
Slyším za sebou, že někteří jsou unavení ještě před tím, než doběhneme do půli cesty. Ohlédnu se, jestli nejsem moc vepředu. Když vidím, že zboku na nás útočí dva Lycani. Jsou to Lycani, protože je bílí den. Běží přímo na naše stráže.
"Pozor, Lycani vpravo." Ukážu strážcům na Lycany. Však pozdě, než jsem to dořekla tak Lycani přidaly a překonaly rychle tu vzdálenost mezi námi a jimi.
Odrazily se a skočily na strážce. Zakously se jim do krku. Ti neměli jedinou šanci se nějak ubránit a padli na zem. Všude kolem stříkala krev z jejich prokouslích krčních tepen.
Ty druzí dva začaly střílet. Ode, vsaď, se ozývala střelba a zděšený křik, někteří žáci brečeli.
Rychle jsem nerozhlídla, jednomu ze zabitých upadla zbraň, byla jen několik metrů ode mě. Rychle jsem k ní přiskočila a vzala jí do ruky, zkontrolovala zásobník. Naštěstí byl skoro do poloviny plný. Ještě jednou jsem se rozhlédla. Naši dva zbylí ochránci pořád střílely, jednoho z Lycanů už zabyli. Tomu co zůstala, ale přibíhaly na pomoc další dva.
"Erikó!" Zavolala jsem na podivně ztuhlou Eriku. Stála a zírala na rozdrásaný obličej jednoho z mužů.
"Pojď, dělej." Přiběhla jsem k ní a vzala jí za ruku. Ihned se zpamatovala a podívala se na mě.
"Co budeme dělat?" Zeptala se, se strachem v očích.
"Rychle všem řekni, ať tu nestojej jak terče na střelnici a zdrhaj co nejrychleji pryč." Zakřičela jsem na ní a rychle se hnala ke každému člověku, nutíc ho jít pryč.
Zaznamenala jsem jen to, že jsme přišli o dalšího strážce.
Přiběhla jsem k jedné prvačce, která klečela na zemi s obličejem v dlaních a křičící stále dokola. "My umřeme, my tu umřeme."
Zatřásla jsem s ní a vytáhla jí na nohy. "Pokud tu budeš takhle sedět tak jo. Padej!" Zařvala jsem na ní a ukázala na budovu za sebou.
Kývla a začala utíkat společně spár dalšími lidmi k budově.
Narovnala jsem se, ohlédla se. Proti mně běžel Lycan, bez míření jsem na něj začala střílet. Nebylo to však dost rychle, skočil po mně, ale minul, tedy spíš přeletěl nade mnou. Po náporu vzduchu, který do mě uhodil po tom, co nade mnou prolétl, jsem neudržela rovnováhu a spadla dozadu. Snažila jsem se, opět rychle vyšvihnou na nohy, ale bylo to dost nemotorné.
Podívala jsem se kolem sebe, jestli tu ještě někdo je. Kousek ode mě se Erika snažila přemluvit dvě hysterické holky, ať se pohnou. Ty, ale nic nedělaly, jen tupě stáli a zíraly do blba.
"Kašli na ně a poď!" Zařvala jsem na ní. Smutně se na mě podívala, ale obrátila se a utíkala ke mně.
Společně jsme sprintem začaly utíkat k budově B.
"Ty, ale nikam nepůjdeš." Ozval se mi za záda medoví hlas, po kterém vstávají chloupky na zádech.
Nějak jsem ztuhla a přestala utíkat. Spíž jsem úplně zastavila a otočila se.
"Mar co blbneš, pojď ne?" Slyšela jsem Eričin hlas za mnou. Doléhal ke mně nějak vzdáleně, byla jsem nějak omámená. Jedna moje půlka chtěla běžet za Erikou a ta druhá, teď momentálně o hodně silnější chtěla jít dopředu za tím medovým hlasem.
Svěsila jsem ruce, ze kterých mi vypadl samopal, a udělala jeden krok k hlasu. Právě teď pro mě neexistovalo nic jiného než já a on. Neviditelná síla mě táhla dopředu a má druhá půlka už přestávala bojovat.
Byla jsem jakoby v nějaké mlze, šedé husté mlze, ne však chladné nebo možná ano já totiž necítila. Necítila jsem nic a nic jsem ani neslyšela…
Najednou se přede mnou objevil on. Muž z mých posledních snů. Usmíval se na mě a napřahoval ke mně ruku.
Šla jsem dál k němu, pomalými, krátkými krůčky. Vzdálenost mezi námi se pomalu krátila. On však jen stál a usmíval se na mě.
Z ničeho nic mě strašně rozbolela hlava. Zastavila jsem se a zavřela oči. V mysli se mi začaly objevovat různé obrázky. Dívka v červených šatech ležící na zemi, přicházející muž k ní. Zastavující se kousek od ní. Vypadá jako, když svádí vnitřní boj s tím, co udělá. Nakonec se sehne, vezme jí do náručí a odnáší jí pryč.
Obraz se změní na tu samou dívku jedoucí v autě s tím mužem. Ona se dívá zasněně z okna a on jí nenápadně pozoruje.
Obraz se opět změní, tentokrát ta dívka stojí promočená před dveřmi a před ní stojí překvapený muž. Vezme jí dovnitř.
Tentokrát je scéna z nějakého lesa, stojí tu pár, líbající se pár. Je to ten samí muž a ta samá dívka jako předtím.
Jsem ta dívka já. Ano to bych mohla bát já, ale kdo je potom ten muž, když to není ten, co stojí přede mnou.
Otevřu oči a podívám se na muže stojícího přede mnou. Dostanu z něj strach, udělám krok zpět.
"Co to děláš? Clar mi přece patříme k sobě…" Nedořekl to. Jeho výraz se však změnil, úsměv zmizel neznámo kam a vystřídal ho zamračený, nasupený výraz.
"Já nejsem žádná Clarisa!" Štěkla jsem po něm.
Následovala však taková bolest hlavy, že to bylo k nevydržení. Nejsem, nejsem, nejsem… Opakovala jsem pořád v duchu. Bolest, s každým ne, však vzrůstala a mě se začínalo zatmívat před očima.
Chytila jsem si rukama hlavu a musela si kleknout. Zhluboka jsem oddechovala a dívala se na Lucase. Stále v duchu jsem opakovala, že nejsem Clarisa, ať jde pryč a nechá mě být.
Věděla jsem, že je to zbytečné, ale snaha se taky cení ne?
"Marishko!" Ozvalo se odněkud zprava.
Ohlédla jsem se. Jakmile jsem se podívala stranou, bolest ustoupila a i černota se rozestoupila. Spatřila jsem Dirka, seděl v autě a přes stažené okénko na mě volal. Nevím jak dlouho, ale asi jen chvíli.
Rychle jsem se postavila na nohy a běžela k autu. Naskočím na místo spolujezdce. Dirk na nic nečeká, dupne na plyn a šílenou rychlostí vyrazí pryč.
Já zhluboka oddychuji a přehrávám si poslední scény dnešního dne.
"Promiň, moc se omlouvám, měl…"
"Za co prosím tě?" Skočím mu do řeči.
"Kdybys mě to nechala dokončit, věděla by, jsi to." Usměje se na mě.
"Měl jsem přijet dřív, vědět to…"
"Jak by, jsi to měl vědět a to nevadí. Prostě. Prostě se to stalo, to je jedno." Snažím se ho nějak utěšit.
"Tak jsem to měl aspoň tušit." Stojí si za svým.
Vím, že by nemělo cenu, se sním hádat tak to nechám být. Vyhlédnu z okénka a zděsím se místo města za ním ubíhá krajina, louk a zapomenutých polí.
"Kam to jedeme?" Zeptám se vyděšeně.
"K tunelu pod La Manche a pak dál." Odpoví nevzrušeně. Já jen vyděšeně zírám.
"Cože proč?" Vydechnu nechápavě.
"Mar on ti nedá pokoj, dokud tě nedostane" Podívá se na mě. "a když budeš pořád na jednom místě tak si tě odvede dost brzo a to já nedovolím." Zatne ruce v pěsti a vrátí svůj pohled na silnici.
Vím, že má pravdu, vždycky jí má, ale já nemám žádné své věci nic. Na sobě mám špinavou školní uniformu.
"Neboj se. Co budeš potřebovat ti koupím." Odpoví, aniž by se na mě podíval.
Kývnu, ani mě nezajímá, jestli mi čte myšlenky nebo to jen vytušil. Dál se dívám z okna ven.
"Kam pojedeme?" Prolomím tíživé ticho v autě.
"Ještě nevím. Nejbezpečnější místo by byl naše sídlo klanu, ale má to menší háček…"
"Aha" No vždycky to má háček.
"Myslíš to, že tam jsou samí upíři a já jsem člověk, že jo?" Odpovím a zároveň se zeptám.
"Jo přesně to myslím, ale o přesto je to zatím jediné místo kde by, jsi byla v bezpečí tedy před ním." Odpoví. Usměju se na něj, to si dovedu představit. Sebe žít v domě plném upírů.
Otřásla jsem se.
Dál už jsme nemluvily. Já se cítila dost unavená a tak jsem se pohodlně opřela do opěradla sedačky a zavřela oči. Soustředila jsem pozornost své mysli jen drncavým pohybům auta. Nechávala se ukolébat ke spánku, nakonec jsem usnula. Ani nevím, kde.



