close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

18)Kapitola:Cesta

25. června 2009 v 12:30 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

Vzbudila jsem se na něčem měkkém. To je bezva, možná se mi to jenom zdálo. Možná jsem jenom spala. Možná…
Protáhnu se a převelím na bok, až pak otevřu oči.
"Dobrý ráno, ospalče." Zašvitoří mi někdo do ucha. Takže se mi to nezdálo. Otočím se hlavou k dotyčnému.
"Kde to jsme?" Zeptám se Dirka a políbím ho. S chutí mi polibek oplatí.
"V jednom motelu ve Francii." Odpoví, když se od něj odtrhnu.
"Něco takového ještě existuje." Nevěřícně se na něj podívám.
"Víš, tady nás berou úplně jinak než v Británii. Když je nebudeme chtít na potkání sníst a dobře jim zaplatíme, jsme jim úplně ukradený." Sedne si na postel a natáhne se k menšímu stolku, na kterém je nějaké jídlo.
"Opravdu, ale já si ještě pamatuju naše první setkání." Sednu si a s povytaženým obočím se na něj podívám.
"To bylo něco jiného." Zamračí se na mě a podá mi celozrnnou tyčinku.
"Já myslím, že ne." Kroutím hlavou a zakousnu se do tyčinky.
"Vrr." Zavrčí na mě, až mu jsou vidět špičky tesáků.
Rozesměju se. "Tím mě nezastrašíš." Ukážu na něj a dál se směju. "Já…" Záchvat smíchu, jeho výraz je k zbláznění. "se tě nebojím." Usměju se na něj.
"Možná bys měla." Podívá se na mě vážně.
Zase vyprsknu smíchy, chytnu polštář a hodím ho po něm. Dopadne mu přesně na hlavu, svou rychlostí ho popadne a mrští jím po mně. Dostanu takou perdu, až si lehnu na záda. Zůstanu ležet a zase se šíleně rozesměju.
"Čemu se zase směješ. Teď máš možná tak brečet." Nevěřícně na mě zírá.
"Když já nemůžu, tohle je tak šílený. Já vím, že bych měla nadávat nebo tak něco, ale to prostě nejde." Vytáhla jsem se zase do sedu a zadívala se mu do očí.
"Jsi zvláštní." Zakroutí hlavou a natáhne se ke mně. Prsty mi přejede po tváři. Na chvíli se zarazí a podívá se mi do očí, má je tmavší než minule, šedavé s černými záblesky.
Usměju se na něj, přejedu mu konečky prstů po tváři až ke krku. Usměje se na mě a zastrčí mi pramen vlasů, který mi spadl do očí, za ucho.
Usměju se na něj zpátky a přitáhnu se blíž. Navzájem se dotýkáme na hrudi, příjemně chladí. Nakloním se a začnu ho líbat na krku. Nejdříve jemně, jen letmé polibky, pak jsem se rozhodla vyzkoušet něco jiného, jemně jsem ho štípla zuby.
Slastně vydechl. Chytl mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, abych se mu mohla dívat do očí. Hned na to mě políbil. Polibkem plným vášně a nedočkavosti.
Začala jsem si pomalu lehat na záda a on si lehal na mě. Když jsem celá ležela, začal mě líbat na krku a postupoval níž k ňadrům. Jednou rukou mi začal rozepínat knoflíčky košile, v půlce jsem ho zarazila.
"Ne teď ne." Zašeptala jsem, věděla jsem, že mě uslyší. Ihned přestal. Dal mi letmí polibek na čelo.
"Nebudu na tebe spěchat." Pošeptal mi do ucha a dal mi za něj polibek.
"Děkuju." Zašeptala jsem zpátky a vlepila mu polibek na tvář.
Zvedl se ze mě a sedl si, já mu sedla do klína a zkoumavě se podívala, co můžu ještě sníst. Hledala jsem nějaké ovoce, jakékoli. Vytušil, co hledám a natáhl se pro bílou misku.
"Doufám, že máš ráda bílé." Podá mi misku a já zkouknu její obsah. Bílé víno a vypadá moc dobře. Utrhla jsem si jednu kuličku a dala si jí do pusy.
Bylo výborné. Hezky chřouplo a přesto bylo sladké.
"Tak už víš jistě, kam pojedem?" Zeptám se mezi tím co jím víno.
"Rozhodl jsem se pro sídlo mého klanu, už jsem volal Valeriovy, ten souhlasil a momentálně tam ani moc upírů být nemá. Takže teď je to jenom na tobě, souhlasíš?" Vylíčil mi v rychlosti a zeptal se. Já kývla, co jiného mi zbývá.
"Jak dlouho by nám to mělo trvat?"
"Tak den, když nikde nebudeme stavět, nemusí to být ani to." Zase kývnu.
Zvednu se z postele a až teď si pořádně prohlédnu pokoj. Je to tu celkem hezké jen menší pokojík s postelí, skříní, uprostřed je malí stůl a dvě židle.
"Jestli chceš, můžeš se vysprchovat." Zase kývnutí, zamířím ke dveřím naproti posteli. Za nimi se skrývá skromná koupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem. Svléknu se a vlezu do sprchy. Rychle se osprchuju ve vlažné vodě a zase vylezu.
Před odchodem se ještě zastavím u zrcadla a trochu si upravím vlasy. Líp už by to asi nešlo. Povzdychnu si a vejdu zpět do místnosti.

Jedem už asi tři hodiny a mě začíná přepadat taková nostalgie. Krajina se tu dost často mění, teď jsme podle Dirka někde na hranicích se Švýcarskem. Přes mé naléhání a jeho neustálé odmítání jsme se nakonec dohodli, že pojedeme co možná bez přestávek.
Aspoň něco. I když za tu hádku to asi nestálo.
Pořád trval na tom, že si musím odpočinout já zase, že odpočívat můžu v autě.
Nakonec povolil a souhlasil s tím, že pojedeme non stop.
Už vím, proč nesnáším cestování. Je to strašná nuda. Nějak se mi nechce mluvit, ale zase se chci nějak zabavit. Takže zkusím nějak navázat konverzaci. "Vyprávěj mi něco o tom vašem klanu." Dirk se na mě zaraženě podívá, ale nakonec se usměje a kývne.
"Hlavní sídlo je spíš takoví hrad, leží v Transylvánii. Náš klan vedou tři starší Valeriu, Marius a Artenie. Valeriu je nejstarší stvořil Maria i Artenii no a taky mě." Usměje se. "Valeriu a Artenia jsou pár, Marius je zatím sám a samota mu vyhovuje. Dříve byly rozdělení, Valeriu byl v Rumunsku a vládl celému Balkánskému poloostrovu, Ukrajině, Rusku, Bělorusku a malím pobaltským státům. Marius měl Rakousko, Česko, Slovensko, Polsko, Německo, Švýcarsko, Belgii a Nizozemí, a ještě Skandinávský poloostrov. Sídlo měl ve Švýcarsku. Artenie vládla z Francie a to Španělsku, Portugalsku, Francii, Itálii, Britským ostrovům a Islandu." Sleduje silnici a vypráví.
"A co zbytek světe?" Zeptám se. Upřímně mě to začala docela zajímat.
"Ten patří jiným klanům, pochopitelně. Někdy sice chtěli a stále chtějí bojovat o území, ale proti nám nemají šanci a my se mimo Evropu nijak nehrneme." Odpoví.
"Jo jasně. Hele a máte nějaký školy, víš jako my, kde se zjistí, co vám jde a to pak děláte."
"Ano něco takového máme, ale neříkáme tomu škola. Spíž zkoušky zdatnosti, tam se zjistí, v čem jsi nejlepší a tomu se můžeš věnovat, ale taky nemusíš." Tak to je dobrý. Je pravda, že školu asi mít nemusí, všechno umí ze svého lidského života. Nebo aspoň to nejdůležitější.
"A v čem jsi byl nejlepší ty?" Doufám, že mi odpoví.
"Proč se ptáš?" Otočí se ke mně. Má stáhlé obočí a na čele vrásku, nechce mi to říct.
"Jen tak." Pokrčím rameny. Prosím, ať mi to řekne, takhle zvědavá jsem už dlouho nebyla.
"I my, upíři, máme vojáky, jsou to spíš takoví strážci, ale používají se k lovu vlkodlaků nebo Lycanů. Mě vyšel lovec, stopař. My jim prostě říkáme Letiferové (Smrtonosní) a to jsem." Hm, nic co bych nečekala.
"Fakt a jakým mluvíte jazykem, máte nějakou speciální upírštinu?" Vím, jsem moc zvědavá, ale já prostě nemůžu přestat. Každá jeho odpověď mě vede k další a další otázce.
"Mezi sebou mluvíme normálně různými jazyky převážně anglicky, německy, francouzsky a rumunsky. Se staršími je slušné mluvit Latinsky, což by mohl být i náš národní jazyk tedy pokud se počítáme za národ." Usměje se na mě.
"Co kdybys mi taky něco řekla ty?" Řekne dřív, než stihnu vyslovit další otázku.
"A co bys chtěl vědět?" Usměju se na něj.
"Co třeba tvoje rodina, matka, otec…"
"Má matka zemřela při porodu a otce jsem nikdy nepoznala." Skočila jsem mu do řeči a se skloněnou hlavou odpověděla.
"Promiň, to mě mrzí." Odvětil smutně.
"Nemusí." Usmála jsem se na něj.
Žádnému z nás nebilo do řeči tak jsme zase pár hodin jeli mlčky. Krajina se zase změnila, už jsme nebily ve vysokých horách, ale někde v lesnatých kopcích jely jsme po dálnici, byla i v docela dobrém stavu. Dívala jsem se z okna a přemýšlela.
Jak asi vypadá ten hrad? Je to klasický polo rozpadlí hrádek jako z Drákulovských filmů, to asi ne. Podle toho, kde žil Dirk bude vypadat nějak vznešeně. Bude na kopci, obklopený lesy s věžemi a velkou bránou s mříží.
"Kde to jsme?" Zeptám se po chvíli.
"Právě jsme vjeli do Rumunska ještě tak dvě hodinky a budeme tam." Odpoví Dirk pohotově.
Kývnu a dál se dívám z okénka. Jak se ke mně asi budou chovat. Budou na mě milí, ale až zajdu za roh tak mě začnou pomlouvat nebo na mě budou nechutný i veřejně přede mnou. Třeba mě budou ignorovat, přehlížet jako bych tam nebyla. Ostatně takhle se asi budu chovat já.
Co tam budu jíst? No třeba vařej normálně jídlo. Možná mají nějaké lidské služebnictvo tak tam někdo vařit musí.
Proč se tím vůbec zabývám, bude se mnou přece Dirk tak co. Teda aspoň doufám, že se mnou bude.
Zadívám se z okna, právě jedeme kolem luk a starých polí. Podívám se na zapadající slunce. Mám ráda západy slunce, něco starého končí a něco nového začíná. Při západu má slunce nejkrásnější barvy. Červenou, oranžovou a tmavě žlutou a obloha je jako celá ze zlata.

Už jsem pomalu klimbala, když jsme vyjely z lesa na menší prostranství. Donutila jsem se otevřít oči a spatřila to, co jsem nečekala.
Hrad. Byl na skále svažující se dolů a pod ní se táhlo rozlehlé jezero. V některých oknech se svítilo a celé to mělo zlověstný nádech. Měl věž, jednu, vysokou a točitou nahoře s ochozem. Byl nádherný, možná to bylo tím, že jsem ho viděla jen za světla zapadajícího slunce a možná taky ne.
Dirk pomalu projel otevřenou bránou, která měla opravdu mříž, a zastavil na dlážděném nádvoří. Hned k nám přispěchaly sloužící, lidé přesně jak jsem si myslela, oddychla jsem si při představě, že tady nebudu sama, otevřeli nám dveře a mi vystoupily.
"Vítejte doma, pane von Armajštejne." Udělal jeden z nich poklonu před Dirkem.
"Vy vítejte v novém domově, slečno Drakeová." Přede mnou udělala pukrle nějaká sloužící.
Stihla jsem ještě hodit vyděšený výraz po Dirkovi. Ten si stoupl vedle mě a společně jsme šli k vstupu do hradu.
"Starší vás již očekávají." Oznámil ještě sloužící.


To jeho přímení napište nápady jiný hlavně ňáký já fakt nemám talent na jména.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sb - Kikina Sb - Kikina | E-mail | Web | 25. června 2009 v 18:13 | Reagovat

Já taky ne, proto jsem přestala ty přijmení psát :D Jinak pěkný. Začíná se to zajímavě vyvíjet :-D

2 Ewelyn Dark Ewelyn Dark | E-mail | Web | 29. června 2009 v 12:07 | Reagovat

peknee :-D

3 Moni Moni | 6. ledna 2012 v 20:38 | Reagovat

u toho jména jsem se musela začít smát :D .... mě občas baví vymejšlet jména jen tak...třeba ve škole....o biologii se nudim tk jen tak procházím sešit a ze slov vytvářim jména...je to  fakt sranda...hlavne když bereme geologii :D XD

4 Ikuto Ikuto | 27. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

ujde to :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama