close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

19)Kapitola: Všechno je jednou poprvé

28. června 2009 v 10:50 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

Tak je tady devatenáctá kapitola, napsala bych k možná tak to, že je dá se říct různobarevná a konec je tak trochu +15. Ale pss mě taky ještě patnáct nebylo tak to neřeště. Přeji hozké čtení.


Vedli nás neskutečným bludištěm chodeb, míjeli jsme jedny dveře za druhými některými jsme procházely. Přišlo mi, že jdeme do sklepení nebo, že aspoň klesáme. Rozhodně jsme nešly do vyšších pater, nikdy jsme se nedostaly ke schodům.
Všechny ty haly a chodby mi splývaly, na stěnách vysely obrazy různých velikostí. Někde byly vitríny se starými zbraněmi, vycpaná zvířata nebo jen kožešiny pověšené na stěnách. Vše působilo vznešeným dojmem, v jedné velké hale, kde byly jen obrazy v životní velikosti, nespočet obrazů, jsem poznala ty tři, z Dirkovi vyly. Dva muže a jednu ženu.
To budou asi ti starší, o kterých mluvil Dirk. Marius, Valeriu a Artenia.
Za nimi teď jdeme. Dirk mi stiskl pevněji ruku, celou dobu mě za ní držel. Tím upoutal mou pozornost. Odtrhla jsem pohled z obrazů a zadívala se na něj.
"Neboj se." Naznačil mi ústy. Usmála jsem se na něj, nepravím, nuceným úsměvem.
Bylo vidět, že to poznal, ale nic neříkal. Odvrátila jsem pohled zpět k našim průvodcům. Zase zahýbání. Tentokrát do leva. Vešly jsme do chodby, která končila schodištěm. Sešly jsme po něm a pokračovali dál.
Tady to nevypadalo jako ve zbytku hradu. Na zemi byl tlustý červený koberec, ale místo elektřinou to tu osvětlovaly zapálené louče pověšené na stěnách. Ty byly jinak úplně holé. Jen kamenné zdi. Možná, že byly navlhlé. To jsem však nezjistila, nechtělo se mi, jich dotknou. Toto místo vypadalo ještě zlověstněji než zbytek hradu.
Otřásla jsem se strachem. Dirk si mě přitáhl víc k sobě a zašeptal mi do ucha. "Neměj strach. Nikdo ti nic neudělá." Kývla jsem.
Zastavily jsme před masivními dubovými a určitě velmi starými dveřmi. Sloužící co nás vedl, zaklepal a vzdálil se od nich jako by se za nimi skrývala největší zlo jaké muže být.
Přitiskla jsem se vice k Dirkovi a čekala, co bude.
"Dále." Ozval se velmi autoritu vzbuzující hlas. Mužský, bylo z něj slyšet, že jeho majitel už toho má dost za sebou. Nebyl však hrubí, spíše hluboký.
Sloužící otevřel dveře a ustoupil, aby nám udělal místo. Dikr, se mnou v závěsu, vešel do místnosti. Bylo na něm vidět, že to tu už zná.
Já se zvědavě rozhlédla. Byla to kruhová místnost, s kamennými stěnami bez jakéhokoli zdobení. Jen kamenné stěny, nebyli však tak oslizlé a vlhké jako ty v chodbě.
Od dveří vedly schody dolů, kolem celé místnosti jen naproti nim ne. Tam stály tři honosná křesla. Také určitě dost stará.
Prostřední bylo nejvýše, to napravo níže a nalevo nejníže, i přesto bylo výše než ti, co stáli dole.
Na tom nejvyšším seděl muž. Delší hnědé vlasy mu splývaly s obličejem. Marius. Napravo seděl další muž s krátkými vlasy a tvrdým výrazem ve tváři. Valeriu. Nejníže seděla žena. Měla nádherné černé dlouhé vlasy, teď svázané do drdolu a na sobě draze vyhlížející modré šaty zdobené diamanty. Artenia.
Všichni tři měli modré oči, které jim zářily ve světle loučí. Ty byly pověšené i tady.
Dirk před ně předstoupil, poklekl a nahnul hlavu nalevo, odhrnul si vlasy z krku. Věděla jsem, co tím dává najevo. Prokazuje tím mocnějšímu a výše postavenému poctu tím, že se mu oddává na milost a nemilost.
Já stála a dívala se na ně. Nebudu se jim klanět, nejsou to mí nadřízení a nepatřím mezi ně.
"Povstaň." Pokynul Dirkovi, Marius. Ten si stoupl a zadíval se na něj.
"Jsi odvážná, víš to?" Otočila se na mě Artenia.
"Smím se zeptat proč?" Zakroutila jsem hlavou a snažila se, být co nejslušnější.
"Přijít před vládce tvých největších nepřátel a nepoklonit se." Měla zvláštní hlas. Syčivý, ale přesto milý a důvěrný.
Nevím proč, ale ta žena se mi začínala zamlouvat.
"Tím, že bych se vám poklonila, bych jenom ukázala svou slabost a to že z vás mám strach." Pokrčila jsem rameny a cítila jsem na sobě pohled Dirka.
Podívala jsem se na něj. Tvářil se jako by mě nejradši uškvařil za živa.
To co následovalo, nás oba překvapilo. Artenia se rozesmála. Její nádherný smích se rozlehl místností.
"Ano, opravdu odvážná, ale líbíš se mi. Máš pravdu. Jsem ráda, že takoví lidé ještě existují. Je hezké být pyšný na to, že jsi člověk." Usmála se na mě a tím odhalila své zářivé špičáky.
Usmála jsem se taky. Opravdu se mi začínala líbit.
"Artenia ti teď ukáže tvůj pokoj a mi si promluvíme s Dirkem." Promluvil Marius hlasem, který jasně říkal, nepřipouštím námitky.
Kývla jsem. Artenia se zvedla a přešla ke mně. Předešla mě a postupovala ke dveřím.
Vedla mě hradem, ale tentokrát jsme šli spíše do schodů. Všimla jsem si, že chodby tady v patrech jsou jiné než dole. Obsahují spíše obrazy a fotografie krajiny, zvířat a různých výjevů světa. Každá chodba je sladěná do jiných témat, města, země, rostliny, zvířata, krajiny. Stavby.
Každé dveře měli číslo a ve většině zámků byl klíč. Ty asi nebudou obsazené. Pomyslela jsem si.
"Pamatuji si, když všechny pokoje byly obydlené, byla to nádhera. Ten šum a ruch, ve dne v noci. Ty doby jsou, ale už dávno pryč." Zavzpomínala Artenia.
Zastavila se před dveřmi, číslo sto dvacet osm. Vytáhla odněkud klíč a odemkla. Pokoj byl hezky zařízený.
Uprostřed byla postel s nebesy, před ní stál menší stolek. V rohu byl krb a před ním stál gaučík, tak akorát pro dva. Vedle dveří stála velká rohová šatní skříň a vedle postele byly užší dveře nejspíš do koupelny. Celá stěna naproti dveřím, kterými jsme přišly, byla prosklená, dvě velká okna a uprostřed dveře vedoucí na balkon. V rohách byly svázané závěsy, které šli, roztáhnou a celou stěnu zakrýt. Bylo to tu velice útulné.
"Ve skříni máš nějaké oblečení." Artenia rozevřela obě dveře skříně a ukázala na nějaké šaty. Byly tam i dříny, ale žádné volné topy co mám ráda. Jako trička jen korzety. Jinak samí šaty.
"Jak víte, že mi to bude?" Usmála jsem se na ní.
"Já vím všechno." Rozesmála se a ukázala si na hlavu.
No bezva to by mě zajímalo co má za schopnost. Schopnost vědění všeho, asi neexistuje.
Zakývala jsem hlavou.
"No dobře." Vydechla jsem.
"Musíš být unavená." Konstatovala. Kývla jsem na souhlas.
"Zítra tě tu provedu, jestli chceš." Usmála se na mě.
"Víte já nevím, jestli se hodí, aby mě tu prováděla královna upírů." Zkusila jsem.
Zase se rozesmála. "Hodí, nehodí to, co řeknu já, platí vždy." Usmála se na mě. Položila klíč na stolek a odešla.
Já chvíli stála a rozmýšlela se, co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že se vykoupu. Došla jsem ke skříni a snažila se najít něco, v čem by se dalo spát.
Našla jsem jen krajkovou až směšně krátkou košilku v různých variacích. Byli složené v jednou šuplíku pod skříní. Po slepu jsem jednu vytáhla a šla do koupelny.
Ta mě také ohromila, nejen že byla ohromná, ale místo vany tu byl menší bazén. Už napuštěný, usmála jsem se. Tohle je, jak z pohádky na vodě byla spousta pěny a lístky z růží. Vysvlékla jsem se a špičkou palce zkusila vodu. Byla nádherně teplá, jaké to překvapení všude okolo byla vidět pára.
Rychle jsem do té lázně vlezla a vylézt jsem hodlala až minimálně za hodinu. Jen jsem si tam lehla a hřála se. Dokážu vydržet ve vodě opravdu dlouho, ale doma jsem nikdy neměla možnost. Vanu sice máme, ale na co je vám vana když vám nefunguje boiler, takže neteče teplá voda.
Vždy šlo jen o rychlou sprchu ve studené vodě. Což je někdy dost velký šok, ještě večer vás ujišťují, Neboj, teče nám teplá, a ouha ráno máte ledovou.
Když už mě nebavilo jen tak ležet začala jsem, blbnou s pěnou, různě jsem jí foukala po místnosti. Pak jsem si zase lehla.
Ani nevím, jak už jsem tady dlouho. Když se ozvalo zaklepání.
Potopila jsem se až po krk a zavolala. "Dále!"
Do koupelny vstoupil Dirk, kdo taky jiný. Usmála jsem se na něj.
"Myslel jsem si, že se koupeš." Přišel blíž k okraji.
"Chceš taky?" Zeptám se, ale nečekám na odpověď a strhnu ho do vody. Začnu se smát jak blázen.
Dirk se vynoří a vlasy se mu zplihle lepí na obličej. Se smíchem k němu dojdu a odhrnu mu je z očí. Tváří se jako anděl pomsty.
Dřív než stihnu utéct tak mě chytne kolem pasu a hodí mě do vody. Teď mám mokrý vlasy já. Zamračím se na něj. "To není spravedlivý." Postěžuju si.
"Ne, jo." Usmívá se na mě.
"Ne, ty jsi mnohem rychlejší a silnější…" poslední slova říkám pomalu a velmi trpělivě.
"Ty jsi, ale zase o dost, víc svůdnější." Jde pomalu ke mně.
Až teď si uvědomím, že jsem úplně nahá. Zrudnu.
"Nemáš se vůbec za co stydět." Už je u mě. Zvednu hlavu a podívám se mu do očí.
Nakloní se a políbí mě. Vyleze z vody a jde do pokoje. "Ne abys namočil postel." Zavolám za ním a vylezu taky.
Utřu se a obléknu si noční košili, nekošili. Krom toho, že je extrémně krátká má taky výstřih až skoro k břichu.
Tohle asi není určený na spaní. Pomyslím si a jdu do pokoje. Svou školní uniformu jsem tam nechala, ráno si jí vyzvednu, až se někoho zeptám, kam se dává špinavé prádlo a tak.
Dirk sedí na gauči a sleduje plápolající oheň. Přijdu k němu a uvelebím se mu v klíně. Lehne si a položí si mě na svou hruď. Má na sobě jen džíny.
"Co jste probíraly?" Zeptám se.
"Všechno co se v poslední době stalo a co s tím uděláme." Začne mě hladit po vlasech.
"Pro co jste se rozhodly?" Divým se, že neztratí nervy a nevykřikne, Co je to do toho, nebo tak něco.
"Víš, já teď společně s ostatními budu muset odjet, bude to jen na pár dní, možná týden." Řekne smutně.
"To mě tady necháš se všemi těmi upíry." Zděsím se. Já zatím žádný nepotkala, kromě starších, ale to nevadí, nějací tady určitě budou.
"Je mi to líto, ale musím." Zašeptá a políbí mě do vlasů.
Kývla jsem. Co tady budu dělat?
"Kdy odjíždíš?" Zeptala jsem se místo utápění se v sebe lítosti.
"Zítra večer." Zase zašeptá.
"Hm" Lepší odpověď jsem nenašla.
Otočila jsem se obličejem k ohni. Zblázním se tady. To vím jistě.
Dirk mi přejížděl po zádech rukou a začal si něco broukat. Cítila jsem, jak tuhnu, chtělo se mi spát, zavíraly se mi oči.
Vstal a se mnou v náručí šel k posteli. Položil mě na ní a přikryl mě. Zajímalo by mě, pokolikáté už mě nese v náručí, některá holka o tom jen sní a doufá a mně se to povedlo ještě předtím, než jsem ho vůbec poznala. Usmála jsem se.
Pohladil mě po tváři a lehl si vedle mě. Přitáhla jsem se k němu a stulila se do klubíčka. Objal mě a začal mi broukat tu samou melodii do ucha.
Spokojeně jsem usnula.

Vstala jsem a protáhla se. Tahle místnost mi připadala taková zvláštní a nepřirozená. Neznámá. Vyšla jsem na balkon. Byla tu zima a navíc kolem mě byly hory. Rozhlédla jsem se všude okolo. Jezero nikde nebylo a lesy taky někam zmizely. Všude byly jen strmé srázy a skály i tenhle dům byl postavený na skále.
"Jak to že tam byl!?" Řval někdo ve vedlejším pokoji.
"Proč je vždy tam, kde ho nejmíň potřebuju a jak to že jí zná. Volal na ní jménem, nejspíš jejím jménem. Proč se do všeho musí můj malý bratříček míchat." Řval naštvaně.
"Kam jí, ale mohl odvést, pane?" Zeptal se podlézaví a dost přiškrcený hlas.
"Kam? Děláš si srandu. No kam asi na jediný místo, kam nemůžu." Rozeřval se znova.
"Co tedy budeme dělat?" Zeptá se.
"Čekat až přijde sama. Clar nad ní dosáhne kontroly v osmnácti, ale může i dříve podle toho jak je duše tý holky silná. Pokud moc ne, nemá žádnou šanci." Řekne, až nevěřícně slizce.
"Ano pane, ale mám jeden dotaz." Zeptá se znova podlejzavec.
"Ptej se." Povolí mu jeho pán.
"Jak tomu pomůže to, že jí uneseme už teď?" Dobrej dotaz tak to by mě taky zajímalo.
"Z toho co mě naučila o vtělování, vím, že jí můžu probudit dřív, takže i její boj s duší té holky začne dřív. Možná, že už ale začal. Víš, jak jsem ti říkal, že se tady najednou objevila ta holka. Nevím jak je to možné, vůbec." Jo tak to já taky ne, ale mnohem raději bych věděla, jak odsuď zmizet.
Minule jsem jen chtěla, abych se probudila, nebo musím skočit z útesu, ale se mi opravdu nechce. Teď, ale musím zjistit, kde to jsem.
Možná by bylo dobré vědět, kde se nachází sídlo Lukase.
Zadívám se na obzor je tady tma takže tak přibližně stejně jako v hradě a jsou tady hory. To máme pár možností. Podle ostrosti skal by to mohly být Alpy.
"Pane, je tady jistý muž co s vámi chce mluvit." Ozval se zase hlas vtíráka.
Tak na tohle tady čekat nemusím. Zavřela jsem oči a začala si opakovat. "Probuď se. Teď se probudíš. Je to jenom se, dost divnej sen, ale jenom sen."
Otevřela jsem oči a spatřila svůj pokoj na hradě.

Byla ještě tma, nemělo cenu vstávat tak jsem ležela se zavřenýma očima. Snažila jsem se nijak nedat najevo, že jsem vzhůru. Stejně to poznal.
"Proč nespíš?" Zašeptal si do ucha.
"Nechce se mi." Otočila jsem se k němu čelem a zadívala se na jeho tvář. Byl tak krásný i přesto, že mé oči ve tmě neviděly tak dobře. I přesto byl nádherný. Jen jsem se na něj dívala.
"Na co myslíš?" Zeptá se zvědavě.
"Tak to je jen moje." Zašeptám a políbím ho do koutku úst.
Smutně se na mě usměje. "Řekni mi to nebo…" Vyhrožuje.
"Nebo co?" Zeptám se s nadzvedlím obočím.
Pokřiveně se na mě usměje. Chytí mě v pase, podsune si mě a vklouzne nade mě. Teď mě chytil za paže a lehl si nade mě tak, že jsem se nemohla ani pohnou.
"Tak co už mi to řekneš." Povýšeně se na mě díval.
Zakroutila jsem hlavou a usmívala se na něj.
"Ne?" Zeptal se.
"Ne." Odpověděla jsem s naprostým klidem.
Ještě více se na mě namáčkl a jeho nosem se dotýkal toho mého. Začala jsem přerývavě dýchat a třást se vzrušením.
Cítila jsem, že se Dirk taky mírně chvěje.
Povolil mi ruce a jednou svojí mi zajel do vlasů. Podepřel mi hlavu a přitáhl si jí blíž. Nedočkavě mě políbil, opětovala jsem mu ho vroucně a stejně nedočkavě. Svou uvolněnou rukou jsem mu zajela do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž.
On mi tou druhou zajel pod noční košili a začal mi přejíždět po těle. Tam, kde se mě dotknul, mi naskákala husí kůže rozkoší.
Vydechla jsem. Přestal mě líbat a vyndal svou ruku z mích vlasů a stáhl mi košili. Sám si svlékl kalhoty a znovu mě políbil.
Pak se to stalo, splynuli jsme v jednu bytost a nechaly se unášet instinkty.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama