Stále stojím a dívám se směrem, kde zmizela dvě luxusní černá auta. Rukou si přejíždím po krku. Mám tam dvě tenké už skoro zahojené ranky jako památku na včerejší noc. Smutně se usměju a dál se dívám směrem pryč. Stojím tu už dost dlouho. Nevnímám však nijak čas. Nechce se mi jít dovnitř.
Dirk mi dnes představil pár svých přátel. Všichni se ke mně chovali opravdu moc hezky. Richard. Upír, kterého jsem už znala od vidění. To on pravděpodobně zabil mého bratránka nebo Davida. Působí jako moc fajn upír.
Někdy trochu přehání, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Dozvěděla jsem se, že patří k elitní armádě upírů, stejně jako Dirk. Posledních několik desetiletí dělal čestnou stráž Valeriovy, který ho taky stvořil.
Teď, ale jel s Dirkem a dalšími navštívit Lukase.
Zaslechla jsem za sebou kroky. Povytáhla jsem si límec svetru, trochu víš, abych zakryla ranky a čekala. Musela to být žena, muži tu chodí naprosto neslyšně. Ženy prozradí klapající podpatky o dlážděnou zem.
Ve vnitř bych asi taky nepoznala, s kým mám tu čest.
"Proč nejdeš dovnitř?" Kimion. Být jí tak se ke mně moc nepřibližuju. Ne, že by byla nějak špatná, ale… Má to své, ale. Ona mě má hlídat za Dirkovi nepřítomnosti. Rozhodl tak naprosto bez mého souhlasu a vědomí. Věděl, že bych s tím nikdy nesouhlasy.
Je to prostě taková moje chůva. Jako bych se o sebe nezvládla postarat sama.
Teď stojí vedle mě a chová se jako by byla moje nejlepší kamarádka.
"Nechce se mi." Odpovím prostě a ani se na ní nepodívám.
"Ale notek vždyť on se vrátí a nebude vůbec nadšený z toho, že ses celou dobu co tady nebyl, utápěla ve stesku." Kdybych si o ní nezlomila ruku, asi bych jí vrazila pěstí. Takhle jsem jen stála a pokrčila rameny.
"Ty jsi hrozná, víš to?" Já? Jsi se nějak spletla, ne. Doufám, že brzo odejdeš a necháš mě mým pocitů.
Místo toho, aby se otočila a odešla. Jse ke mně naklonila a objala mě. Nestihla jsem nijak zareagovat. Zírala jsem na ní s otevřenou pusou a rukama zmateně roztaženýma.
Proč to proboha dělá?
"Pojď, dovnitř uděláme si dámskou jízdu v zeleném salónku." Chytne mě za ruku a táhne mě směrem k hradu.
Zelený salónek, kde ten vůbec je. V tom neskutečném množství pokojů, chodeb a sálů už mám pěknej bordel. Když už si konečně myslím, že trefím do té správné jídelny tak nakonec stejně zjistím, že jsem špatně.
Ano můj první oběd. Nejdřív jsem si myslela, že budu prostě jíst u sebe v pokoji. Ne, musím jíst s ostatními v jídelně, kterých tady mají jen tak mimochodem, pět!
Jsou rozděleny podle urozenosti upírů. V té nejmenší jedí ti nejurozenější a taky já. V těch ostatních jsem nebyla, ale stejně se prý všechny už dávno nevyužívají.
Obědvání byla docela sranda. Hlavně když nám přinesly jídlo. Talíře byly přiklopené, takže nebilo vůbec vidět, co nesou. Nejdřív jsem se strašně bála toho, co mi uvařily.
Poklopy odklopily a mě se naskytl pěkný pohled na nějaké pečené mase s bramborami a pečenou zeleninkou.
Ostatní měly, něco z čeho, se mi trochu zvedal žaludek. Hluboké talíře naplněné krví a v ní plavaly kousky masa. Podle prvního pohledu vypadalo na polosyrové. Druhý pohled jsem raději neriskovala.
Kimion mě táhla dál svým tempem. Sice jen šla, ale já musela místy i běžet. Nebrala na mě vůbec žádné ohledy a někdy se i otočila s výrazem, Pohni se přece.
Prošly jsme několika chodbami, které už jsem od pohledu znala. Zahnuly jsme do další chodby a Kimion se konečně zastavila před nějakými dveřmi.
Zaklepala nejdříve dvakrát rychle za sebou a potom jednou. Ozvalo se cvaknutí zámku a někdo otevřel dveře.
Kimion mě vtáhla dovnitř a zabouchla za mnou dveře. Salónek byl sladěný do zelené, jak taky jinak, a tyky černé. Bylo tu pár křesílek a pohovek z tak sedmnáctého století, v rohu byl krb, ve kterém plápolaly plameny ohně.
Některá křesílka byla už zaplněná, dámami v dlouhých honosných šatech v rukou držících skleničky s krví a všechny se dívaly na mě.
"Doufám, že nevadí, když jsem vzala Marishku sebou?" Cože to jako, že tady vůbec nemusím být. To je super. Nejraději bych se otočila a šla k sobě. Prosím, ať řeknou, že jo.
"Ne vůbec, už dlouho jsem nemluvila s nějakým smrtelníkem." Řekne sladce jedna z nich a všechny hned kývnou na souhlas.
Má černé rovné vlasy dlouhé do půl zad. Sledovala mě svýma ocelově modrýma chladnýma očima. Podívala jsem se na ní taky tím pohledem.
"Artenia říkala, že jsi odvážná. Já jsem Lusia." Natáhne ke mně ruku a přátelsky se usměje. Neusmívá se falešně, jako většina těch tady. Tak se usměju zpět a potřesu si s ní.
"Marishka, ráda tě poznávám." Představím se. Její ruka je ledová, nijak mě to však nerozhodí, jakou jinou teplotu může mít ruka upíra.
Ještě víc se usměje, až odhalí špičky svých zářivě bílých špičáků. Posune se o kousek a poklepe vedle sebe na pohovku. Nechci jí nijak rozčílit tak si vedle ní poslušně sednu.
"Tohle je Narcisa." Ukáže na ženu s blonďatými až bílými vlasy a bledě modrýma očima.
Kývneme si na pozdrav. "Elizabeth" Dívka s nažloutlými vlasy a šedými oči. Taky si kývneme.
"Solina" Dívka s hnědými vlnitými vlasy a hnědými oči. "a Teofila." Ukáže na dívku s vínově červenými vlasy a červenýma očima.
"Kimion už znáš." Usměje se na Kim.
"Řekni schválně jaký je Dirk?" Zeptá se Narcisa.
"Vy znáte mnohem déle než já, to spíš vy byste mi měli vyprávět." Pokrčím rameny. Zrovna se mi tady moc nechce drbat kluky.
Všichni se rozesmějí. "No jo kdyby nebyl tak tajemný, tak možná něco víme." Řekne mezi smíchem Solina.
"To je fakt, možná že si jeho úplně první holka." Přestane se smát Narcisa.
Já na ně jen zmateně koukám. "Jak to?" Žije tak dlouho a ještě neměl holku, i já jsem před ním s někým chodila.
"Nikdy jsme ho moc nezajímaly. Jediná holka, která se s ním nějak sblížila je Kimion a to jen proto, že spolu byli v týmu." Otočí se ke mně Lusia.
"Aha." Smyslu plnější odpověď mě nenapadla.
"A jak se ti tady líbí mezi… no tvýma nepřáteli?" Zeptá se Teofila. Vděčně se na ní usměju. Jsem ráda, že odvadla řeč někam jinam.
"Není to tady až tak špatné," Odpovím po pravdě. "až na to že mě nikam nepouštějí." Dodám ještě.
"Myslíš ven? To nechápu." Jo já taky ne, co by se mi mohlo venku stát. Když je Lukas někde v horách a jeli za ním Letiferové.
"Odkud vlastně jsi?" Povídá si se mnou dál Teofila.
"Z Anglie." Odpovím. Ostatní mluví mezi sebou o různých věcech. Které mě a nejspíš i Teofilu nezajímají.
"Nechceš se projít?" Navrhne najednou Teofila.
Podívám se na Kimion ta jen kývne. Tak kývnu taky a stoupnu si. Rozloučíme se s ostatními a jdeme pryč.
Chvíli jdeme tiše chodbami hradu. Ani jedna neví, kde začít. Nakonec se ujmu slova já. "Díky, že jsi mě odtamtud dostala." Usměju se na ní.
"Není zač. Ze začátku jsou všichni moc fajn, ale když jsi s nimi tak dlouho jako já začnou ti lézt na mozek." Usměju se taky.
"Kolik ti vlastně je?" Nedá mi a zeptám se.
"Hodně." Usměje se a já se zamračím. To jí rozesměje. "Promiň, hodně upírů nechce, prozrazovat svůj praví věk." Usměje se.
"Hm." To už je druhý, kterého znám.
"V osmnácti mě přeměnily a teď je to přesně dvě stě třicet pět let." Povzdechne si.
"Devatenácté století prý stálo ta nic." Usměju se.
"To máš pravdu." Rozesměje se.
"Víš, že jsi první upír s červenýma očima, kterého vidím." Prohodím jen tak.
"Nás, červeno okých, moc není. Když se staneš upírem, tak se to oči přebarví podle toho, kolik jsi měla jako člověk pigmentu. Já ho moc neměla, spíš jsem neměla skoro žádný, takže mám oči červené. Na rozdíl od většiny ostatních se mi, ale barva nemění podle hladu a nálady." Tak to jsem vůbec netušila, je zvláštní co všechno o sobě vědí.
"Zase, když vyjdeš mezi lidi tak hned vědí, že jsi zvláštní." Mluvit s ní je tak snadné vůbec si nemusím dávat pozor na jazyk.
"Věř, že mi to zezačátku vůbec nevadilo a na začátku dvacátého století stejně všichni nosili čočky." Zastaví a podívá se na velký obraz visící na stěně.
Na obraze je zobrazen nějaký muž, ve středních letech a oblečený jako hrabě nebo šlechtic. Podívám se na jmenovku pod ním. Albrecht von Luchtenštain.
"Kdo to je?" Zeptám se.
"To je můj upíří otec. Zemřel při velké válce." Odpoví tiše a opět se dá do pohybu.
Dál už jdeme tiše. Jdeme po chodbách, které jsem ještě neviděla. Většina z nich má na stěnách zvířecí kůže, vycpané hlavy anebo celá vycpaná zvířata.
Tyto chodby už také neosvětluje elektřina, ale louče. Teofila, se z ničeho nic zastaví a já do ní málem vrazím, jelikož jsem se zrovna dívala na vysokého jelena s asi desaterým parožím.
"Promiň." Zamumlám omluvu a podívám se na ní.
Zastavila před menšími nenápadnými dvířky.
"Neměla bych tě sem brát, ale k místu kam tě chci vzít je to jediná cesta." Řekla na vysvětlenou a shýbla se. Zvedla lem koberce a zpod něj vytáhla malí ozdobný klíček. Odemkla a vklouzla za ně. Rychle jsem vešla za ní a ocitla jsem se v temné chodbě. Na první pohled se nelišila nijak od těch ostatních. Jen chodba s vycpanými zvířaty.
Na druhý pohled to byl pohled, při kterém tuhla krev v žilách. Místo lvů, tygrů a dalších normálních zvířat tu byly vycpaní vlkodlaci.
Byly všude na zemi postavení celí, na stěnách pak jejich kůže s hlavou a otevřenými tlamami, z kterých cenily své ostré zuby.
V temném přítmí, to budilo přímo děsy. Tiše jsem šla za Teofilou a bála se, aby mé boty nezpůsobily jakýkoli hlasitější zvuk, než bylo potřeba.
Na konci chodby byly vycpaní dva lycani, poznala jsem je podle toho, že byly mnohem vyšší než ti předchozí a, že neměli tak huňaté kožichy.
Při pohledu na ně jsem musela odvrátit oči na druhou stranu. Kde na stěně vysel obraz znázorňující středověký lov asi na tyto lycany.
Přede mnou vrzly dveře, zrychlila jsem a prošla do malé místnůstky, ve které byli vidět točité schody nahoru.
Teofila, po nich začala stoupat nahoru. Opět jsem ji tiše následovala. Levou rukou jsem si přidržovala své vypůjčené šaty, abych o ně nezakopla. Byly dlouhé až na zem a už jen při chůzi se nepříjemně táhly po zemi.
Jako boty jsem si vybrala kozačky na vysokém podpatku, boty bez něj tady neměli.
Schodiště na věž nic neosvětlovala. Teofile, to nedělala žádný problém, ona viděla v noci lépe než já ve dne. Já taky neměla žádný velký problém, schody byly pěkně pravidelné a rovné.
Při napočítání stovky jsem přestala počítat. Nahoru jsme došly celkem rychle, myslím.
Teofila na mě čekala u kraje a dívala se do dáli. Přišla jsem k ní a postavila se jí po boku. Podívám se stejným směrem, jako se dívá ona. Nad námi visí srpek měsíce a osvětluje svou jemnou bledou září krajinu pod námi.
Kouknu pod sebe, ale ač se snažím sebevíc, nemůžu dohlédnout na zem. "Jak jsme vysoko?" Zeptám se tiše.
"Něco kolem osmdesáti metrů." Odpoví stejně tiše Teofila.
Dál se díváme do dálky, docela jí závidím její výborný zrak. Jaké to asi je vidět tak dobře. Podívám se na nebe. Je krásně poseté lesknoucími se hvězdami bez jakéhokoli mráčku.
"Myslím, že už půjdu. Díky že jsi mě sem vzala je to nádhera." Zašeptám do ticha, Teofila jen kývne a nechá mě odejít.
Sejdu schody a urychleně proběhnu se zrakem zabodnutým do země chodbou s vlkodlaky. Vím, že jsem asi udělala hloupost, když jsem řekla, že půjdu. Teď totiž nevím, jestli trefím do svého pokoje.
Jdu stejnou cestou, jako jsme šly. S tím že až dorazím k hlavnímu schodišti tak už cestu najdu. Plán to byl dobrý, ale dost těžko proveditelný. Jedno špatné zahnutí a už jsem se ztratila.
Bloudila jsem nočním hladem a snažila se najít nějakou známou chodbu. Kdykoli jsem přišla na rozcestí tak jsem si dala rozpočítávání a šla nakonec úplně jinou chodbou, než mi vyšla.
Nakonec jsem nějak dorazila do velkého sálu. Po stěnách vysely obrazy s výjevy lovů většinou na vlkodlaky a lycany, ale i na lidi. Všechny obrazy zachycovaly středověkou dobu.
Postupovala jsem podle zdi a pozorně si prohlížela obrazy. Sál byl osvětlený jen bledému světlu zářivek.
U jednoho obrazu jsem se zastavila déle. Zachycoval boj beze zbraní lycana a upíra. Byl tak nádherně namalovaný, do naprostých detailů.
Člověk by až čekal, že se najednou lycan rozeběhne a vyskočí z plátna.
"Je to moc pěkný obraz, že?" Ozve se mi za zády hrubí, v téhle tmě až děsivý hlas. Vyděšeně se otočím a podívám se na vyrušitele.
Za mnou stojí Valeriu a dívá se na mě. Rychle se pokouším donutit své tělo, aby se přestalo třást. "Ano, moc." Odpovím, abych tu jen vyděšeně nestála. Můj hlas naštěstí zní normálně a ne vyděšeně a roztřeseně.
"Co tady vlastně děláte?" Zeptá se znova.
"No já jsem zabloudila." Odpovím po pravdě. Na tváři se mu objeví pobavený úsměv.
"To se nedivým, musí to tu působit jako bludiště." Přiblíží se o krok ke mně. "Jestli by vám to nevadila tak vás klidně doprovodím." Nabídne se.
"Ne jistě, že ne." Odpovím a usměju se na něj.
"Tak tedy jdeme." Otočí se a jde s naprostou jistotou.
Cesta proběhla v naprostém tichu. Jen on se někdy ohlédl a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Vždy se potom usmál a otočil zpět.
Po chvíli jsme dorazily před dveře mého pokoje.
"Mockrát vám děkuji. Bez vaší pomoci bych se sem, asi dostala až zítra." Vděčně jsem se na něj usmála a vytáhla klíš z malé kabelky, kterou jsem našla v jednom z šuplíků.
"Rádo se stalo. Dobře se vyspěte." Popřál mi a tiše odešel.
Odemkla jsem a vešla do pokoje.
Shodila jsem ze sebe šaty a skopla boty. Z šuplíku jsem si vzala modrou krajkovanou noční košilku. Jak jsem zjistila, tak každé ráno přišla uklizečka, vzala všechno špinavé oblečení a odnesla ho vyprat. Krom toho ještě uklidila, ustlala a to všechno. Když byla zima tak, ještě ráno zatopila. Jinak zatápěli přesně, když se začala stmívat a ochlazovat.
Vešla jsem do koupelny, kde už mě čekala horká vodní lázeň. Rychle jsem se umyla a šla spát.
Usínalo se mi velmi špatně, bez pocitu že vedle sebe mám někoho, na koho se můžu, spolehnou. Kdo mě utěší, když se mi bude zdát noční můra. Někoho, kdo mi bude broukat uklidňující melodii. Bez někoho koho miluji.
Co asi dělá? Už našly Lukase. Pokud jo tak co mu dělají. Můžou mu vůbec něco udělat?
Otázky se mi honily hlavou a nakonec jsem za důsledku psychického vyčerpání usnula.
Dnes jsem měla bezesnou noc. Spala jsem jako zabitá, celou noc.

