
Coul zavíral za sebou dveře, za kterými byl jenom zmatek a rozrušení. Už nic nebude jako dřív. Pořád v náruči silně svíral draka a za dveřmi se zhroutil. Slzy mu rychle stékaly po tváři, vůbec se nezastavovaly. Stork se mu vymanil z objetí a sešel dolů na zem, poté natáhl křídlo a snažil se Coula přikrýt, hlavu si opřel o Coulovu ruku. On druhou rukou Storka hladil a pomalu se zklidňoval. Eragon říkal, že mu pomůže sehnat ubytování. Ale jak se s ním spojit? Mohl by narušit cizí vědomí, stejně jako on a Safira jemu? Odpověď byla snadná. Ne, nemohl. Byl slabý, mladý, patnáctiletý kluk, kterému se splní sen být neobyčejný, být Jezdec. Místo štěstí mu to přineslo hrůzu. Ale nelitoval toho, co se stalo. Sundal si rukavici a otáčel s rukou, pozoroval stříbřitý znak Jezdce. Stork mu o to otřel hlavou a zase se uvelebil.
Vstal a procházel po cestě lesem, možná že ho ubytují. A co draka? Co on jí? Položil ho na zem a čekal, co se bude dít. On došel mimo cestu, nejtišeji jak mohl. Čichal u země a našlapoval, pak se u něčeho zastavil. Strčil hlavu do malé díry v zemi, do nory, a vytáhl z ní malé zvíře, které stačilo vypísknout, potom zemřelo v tlamě Storka. Coul v té tmě nedokázal poznat, o co se jednalo, ale slyšel, jak zapísklo další zvíře. A potom jenom chroupání kostí.
Dráček došlapal k Coulovi a čekal pochvalu, pohlazení. Ten se samozřejmě sklonil a dráčka pohladil, tentokrát ho nechal na zemi, ať si když tak sežene nějakou potravu, když bude chtít. Společně došli k hospodě a Coul doufal, že ho Milen někde ubytuje. Otevřel dveře, jelikož by měla být hospoda otevřená až do rána, a rozhlídl se. Lidé se po něm pokukovali, kde má draka, protože ten se schovával venku.
Coul hledal nějaké známky toho, že by tu Eragon mohl tajně zůstat a dohlížet na něho. Ale ne. Koukl na stůl, kde se Stork vylíhl. Byl uklizený, skořápky na něm nezůstali. Sykl na Storka, ať se nebojí jít dovnitř, a ten poslechl. Se sklopenou hlavou, protože se bál, došel dovnitř a lidé žasli. Coul se vylekal, ale nevšímal si jich a vzal dráčka do náruče, při tom došel k pultu, kde obsluhovala Maria, žena Milena.
,,Kde je Milen?" zeptal se a rozhlížel, neviděl ho nikde.
,,Hledá tajnou skrýš pro ty skořápky, myslí si, že když se vybrousí jako kámen, budou mít cenu," odfrkla si. Coul se musel zasmát.
,,A kde teda je?"
,,V domě, ale zůstaň v kuchyni a dál nechoď, ještě tě málem zabije!"
V Mariiným hlasu bylo poznat to, že se jí to stalo. Chtěla jít, ale Milen nevěděl kdo to je a…Coul poděkoval a s dráčkem odešel z hospody. Dům je hned za ní, ale není propojený. Lidé se za ním ohlíželi a v absolutním tichu sledovali chování Storka.
Když vyšli ven, Coul pošeptal Storkovi: ,,Vidíš, nebylo to až tak hrozný."
Stork jenom zakňučel a Coul ho položil na zem. Obešli hospodu dozadu na dvůr, odkud se vcházelo do Milenova domu. Zaklepal a hned vešel. Z předsíně vedli jenom jedny dveře a to do kuchyně. Coul se rozhlížel a hledal změny, které za ty roky od doby, kdy byl v jeho domě naposledy, se staly. Vymalováno bylo pořád stejně, obrazy byly také stejné. Akorát byl větší nepořádek. Dříve měli více času na úklid, teď se střídají se směnami v hospodě a málo komu se chce po takové práci uklízet. Coul přejel prstem po poličce v předsíni, na které byly vyřezané sošky a koukl se na prsty. Pořádná vrstva prachu, kterou ani on sám nemá.
Došel do kuchyně, která se také nezměnila. Všechny talíře byly stejné, možná jejich zdobení vybledlejší a opotřebované. Sedl si a sklonil se pro Storka, vyzdvihl na lavičku, na jíž seděl, a spolu čekali. Po nějaké době vešel Milen a pořád držel Storkovy skořápky. Stork si odfrkl, až mu z nozder vylítl šedý obláček kouře.
,,Jé, zdar Coule!" pozdravil ho Milen s nadšením. Coul pozdvihl koutky mírně do úsměvu, ale okolnosti situace mu nedovolovaly smát se. Milen se zarazil a pozoroval Coula a jeho zarmoucený obličej.
,,Co se děje?" optal se. Coul zavrtěl hlavou, nebyl schopen slova. Musel zavřít oči a párkrát se nadechnout, Milen si zatím sedl na opačný konec lavičky, než byl Stork.
,,Otec mě vyhodil."
Milen vytřeštil oči.
,,C-cože?"
,,Že nestrpí v domě draka."
Nemohl vyslovit stvůra, jak Dmor. Milen přehodil ruku za Coulův krk na jeho rameno.
,,To-to je mi líto," odmlčel se. ,,Líto je slabé slovo," potichu dodal. Coul se sklopenýma očima pokýval hlavou, Stork mu položil hlavu na ruce a uklidňujíc vrněl.
,,Milene," zvedl zrak. ,,žádám tě o jediné. Nemohl bys mě na čas ubytovat? Do doby, než přiletí Eragon a začnu s ním výcvik."
,,No ale-"
,,Já ti to nějak později vynahradím. Já…prosím!"
Coul byl celý zoufalý. Nevěděl, co si počít. Milen kývl.
,,Můžeš. Ale…Co on?" řekl, jeho pohled směřoval na Storka. Coul se poškrábal na bradě.
Budu s ním chodit do lesa, on si potravu obstará sám, přemýšlel. Ale kde bude spát? Venku nemůže, nebo to aspoň nedovolím. Storku, Storku. Co takhle v boudě? Jako pes? Ne. Když vyroste, co s ním? A lidé uvidí, že tu je bouda, ale žádný pes uvnitř ne. Otec se nesmí dozvědět, že tu jsem. Ani ostatní, aby mu to řekli.
,,Nevím. Že bych mu nechal otevřené okno, aby mohl chodit ven kdy se mu zachce?"
,,Také nevím. Ale aby se sem nemohli dostat lupiči, přinejhorším znepřátelení urgalové."
Coul souhlasil. Ale co jiného? Když si dokáže obstarat potravu sám, mělo by se toho využít. To otevřené okno, například se schůdkami, se mu jevilo jako dobrý nápad. Ale musí brát ohled na Milena a Mariu. Lupiči. Jimi se to tu i přes různé zaopatření hemžilo. Coul se chytl za hlavu a snažil se přemýšlet. Co jen bude teďka dělat? Stork otevřel tlamku a vydal hrozivý stén. Coul ho pohladil, ale Stork se vymanil z jeho hlazení. I Milen zpozorněl. Drak znovu silně zařval, až si Coul musel zacpat uši.


WoW docela zajímavá povídka...doufám že brzo přibude pokráčko...