close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Půlnoční úsvit

26. června 2009 v 19:54 | Aranel van de´Corvin |  Půlnoční úsvit
Autor Michal =o)


Psal se rok 1837. Byl jsem na přátelské návštěvě u přítele na jeho venkovském sídle v malém městečku na francouzském pobřeží. Můj přítel byl hrabě de Puce. Přijel jsem na jeho pozvání. Je o mě všeobecně známo, že jsem inteligentní a všímavý člověk, proto mě hrabě pozval. Poslední dobou se zvýšil počet záhadných úmrtí a zmizení v okolí městečka.
Přijel jsem jedné deštivé noci v listopadu. Kočár mi zastavil u hlavní brány zámku. Dále nechtěl jet, jelikož měl zpoždění. Vystoupil jsem a rozhlédl se po noční krajině. Sotva jsem zavřel dveře kočáru kočí práskl bičem a zmizel ve tmě. Ještě chvíli jsem slyšel klapot podkov a rachot kol, ale po chvíli utichli i on.
Zůstal jsem opuštěný ve tmě na slabém dešti a strašnou dálku od vchodových dveří zámku. Bylo mi divné že jediné co jsem slyšel byl déšť a vlastní dech. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost a staral jsem se o svoje dva obrovské kufry. Začal jsem litovat, že necestuji na lehko. Celý stahaný jsem dovláčel kufry ke dveřím a zaklepal jsem. Za okamžik se otevřeli a stál v nich vysoký upravený člověk ve fraku s šedými vlasy a kamenným výrazem ve tváři. Suše se otázal:
" Přejete si Pane?"
" Ano, jdu za hrabětem, jsem pozván," odvětil jsem mu. Komorník mě pozval dál do haly.
" Tady prosím počkejte," řekl a pomalým krokem kamsi odkráčel. Pochvíli se vrátil a oznámil:
" Hrabě na Vás čeká." Odložil jsem si kabát a vydal se za komorníkem.
V pokoji s vysokým stropem seděl hrabě u krbu ve velkém křesle a vychutnával si dýmku. Po uvítání mi nabídl sklenku portského a vyzval mě k usednutí do vedlejšího křesla. To výborné víno jsem odmítnout nemohl. Pohodlně jsem se usadil a dali jsme se do dlouhé debaty, která skončila až pozdě v noci. Mezi tím mi komorník odnesl věci do jednoho z pokojů pro hosty. Náš rozhovor s hrabětem se značně protáhl, protože jsme se již dlouho dobu neviděly a ještě mi popisoval události, které se tu poslední dobou dějí. Do pokoje jsem odešel značně unaven. Sotva jsem dolehl hned jsem usnul.
Druhý den jsem se probudil odpočatý a plný energii. Posnídal jsem s hrabětem a vyrazily jsme na trh do městečka. Jednou za měsíc je tam velký trh. Vše jsme si tam prohlédly a něco i koupily, ale před odjezdem jsem zahlédl v davu dívku, která mě na první pohled očarovala. Měla blonďaté vlasy a bílou sametovou kůži. Její postava se dala přirovnat k bohyni. Když jsme měli odjíždět spatřil jsem ji znovu. Hraběti jsem se omluvil, že s ním nepoobědvám a vyrazil jsem za tou krásnou neznámou dívkou. Dostihl jsme ji u stánku s růžemi. Hned jsem jednu koupil a přestavil se:
"Pěkné odpoledne," popřál jsem a podal jsem ji bílou růži se slovy:
" Pro krásnou dívku, krásná květina." Ona se jen začervenala a přivoněla k růži.
" Děkuji Pane, čím jsem si zasloužila vaši přízeň?" Otázala se příjemným hlasem.
" Vaší krásou. Promiňte že jsem tak troufalý, ale mohl bych znát vaše jméno?" Galantně jsem se optal.
" Lady la Fontenie, křestním Elizabeth. Dnes večer moje rodina pořádá ples na svém zámku, doufám že přijdete, jste zván," nabídla Elizabeth.
"Velmi rád, bude mi potěšením," vyhrkl jsem. Pak jsme se rozloučily a já se dal na cestu do zámku hraběte de Puce.
Cesta mi ubíhala rychle. Asi v půli dvoukilometrové cesty za městem k zámku, když jsem přestal pískat, uvědomil jsem si že neslyším žádné ptáky. Vlastně jsem neslyšel vůbec nic kromě vzdáleného moře a šumění listů stromů při doteku s větrem. Bylo mi to divné. Zrakem jsem pátral po okolí, co by to mohlo být, ale nic podezřelého jsem neobjevil.
Na zámku jsem se naobědval a celé odpoledne strávil v knihovně. Až večer jsem vyšel z knihovny, abych se nachystal na ples, na který jsem byl pozván. Když jsem se oblékl do vhodného obleku a upravil, nasedl jsem do kočáru hraběte, který mi zapůjčil i s kočím. Cesta trvala jen chvíli a už jsem vystupoval před zámkem Elizabethiny rodiny. Byl nádherně osvětlený ve tmě a francouzský park s fontánami se také nenechal zahanbit. Vcházel jsem dovnitř velkými prosklenými dveřmi. Už u dveří byla slyšet hudba a hlasy lidí. Vevnitř už byla zábava v plném proudu. Všichni tančili, povídali si nebo se občerstvovali u dlouhých stolů plných jídla. Konečně jsem ji spatřil na druhém konci sálu. Teď rychle za ní než mě někdo předběhne. Elizabeth tam seděla s rohu úplně sama, nešlo mi do hlavy proč tak krásná dívka je tu sama. Radši jsem nad tím nepřemýšlel a spěchal k ní. Když jsem k ní přišel, vyzval jsem ji k tanci a ona přijala. Při tanci jsme si vzájemně skládaly jednu lichotku za druhou. Až pak, když jsem zamručel:
" Škoda, že je tu tolik lidí," navrhla, že by jsme mohli jít na střechu. Toto pozvání nešlo odmítnout. Pomalu jsme se vytratili ze sálu a utíkaly po schodech na střechu.
Stály jsem na střeše pod jasnou noční oblohou, vál jen slabý vítr a nikdo nás nerušil. Něco nás k sobě přitahovalo. Pořád jsme se na sebe dívaly a povídaly si. Po chvíli došlo i na první nesmělé polibky, pak se znenadání ozval ženský hlas:
"Elizabeth, kde jsi?"
" Moje matka, musím jít. Za chvíli se vrátím, počkáš tu na mě?" Zeptala se Elizabeth.
" Ale, ano," odpověděl jsem a už jen viděl jak mizí za schody do sálu.
Začal jsem se nudit. Pro zkrácení chvíle jsem se začal procházet po střeše. Kochal jsem se nocí, když jsem slyšel Elizabeth vykřiknout. Otočil jsem se a za Elizabeth stála temná postava a pevně ji svírala v náručí. Rozběhl jsem se k ní a zakřičel:
"Pusť ji!" Když jsem probíhal kolem komína, uviděl jsem máchnout ruku, pak mě jen píchlo v obličeji a byla tma.
Probouzím se už za světla. V ranním světle mě štípou oči a příšerně mě bolí hlava a ještě víc nos. Nevím jestli to byl jen sen. Koukám kolem sebe a opravdu jsem na střeše. Jsem zesláblý, nemohu se ani postavit. S vypětím všech sil se potácím. Došel jsem až do sálu, ale nikdo tam nebyl. Z té spousty lidí co tu večer byli, tu není ani jeden. V sále bylo vše, jak večer, až na lidi. Ještě hořely svíčky na svícnech. Při scházení schodů jsem škobrtl a koberec a skutálel jsem se až dolů.
Probudil jsem se až za tmy. Hlava mě už tolik nebolela. Vstal jsem a šel ke dveřím. Poznal jsem že už byla hluboká noc. Už jsem nechtěl být tady. Radši jsem šel za hrabětem na zámek. Cesta do města mi ubíhala celkem rychle, jen jsem měl pocit, že mě někdo pořád sleduje. Na kraji města jsem koutkem oka někoho zahlédl za sebou. Zrychlil jsem krok. Pokaždé, když jsem se otočil, ta postava stála o něco blíž. Byla tma, neviděl jsem do tváře, ale podle postavy jsem usoudil, že je to muž v dlouhém černém plášti. Najednou jsem zahlédl kostel. Vklouzl jsem dovnitř, ale pochvíli mě zarazilo, že mě ten muž nepronásleduje. Vykoukl jsem u okna. Muž stál naproti přes cestu. Nesnažil se skrývat jen tam stál. Měl jsem strach vyjít, tak jsem čekal až do rána. Těsně před svítáním muž zmizel. Pak jsem už došel na zámek v klidu.
Vše co se mi stalo jsem vyprávěl hraběti. Jeho výraz vypadal až příliš klidně. Nedal na sobě znát žádné známky údivu. Pak jen suše řekl:
" To byly upíři. Můj rod je tady už hodně dlouho, ale upíři tu byli dřív. Všichni v okolí ví, že tu jsou, ale jen pár lidí je vidělo na vlastní oči." Po tomto rozhovoru jsem šel nastudoval něco o upírech do knihovny. Sám jsem tomu nevěřil, ale bylo to jediné co připadalo v úvahu, i když to znělo jako pohádka.
Zjistil jsem čeho se upíři bojí a co nemají rádi. Zeptal jsem se hraběte kde se ti upíři zdržují. Hrabě mi popsal cestu ke starému zchátralému hradu na útesech. Půjčil jsem si koně, sebral všechnu odvahu a touho vidět znovu Elizabeth a vyrazil jsem.
Cesta trvala příliš krátce. Když jsem přijížděl po cestě ke zřícenině hradu, vypadal opuštěně. Sotva jsem slezl z koně už za mnou někdo stál. Otočil jsem se a hned jsem poznal, že je to upír. Napřímil jsem se a drze jsem mu přikázal:
" Kde je Elizabeth? Okamžitě mě k ní doveď!" Upír neřekl ani půl slova a naznačil, abych ho následoval. Byl jsem tím zaskočen, nevěděl jsem jestli mám jít za ním, nebo ne. Nakonec zvítězila touha vidět Elizabeth. Upír mě zavedl do sklepení, kde na velkém dřevěném křesle seděl upravený upír v dlouhém plášti. Chvíli se koukal do plamenů v krbu a pak spustil:
" Tak tobě se zastesklo po Elizabeth."
" Ano, vraťte mi ji," vyhrkl jsem ze sebe. Snažil jsem se vypadat sebevědomě a nebojácně, ale v duchu jsem se modlil. Vytáhl jsem ze zadní kapsy lahvičku se svěcenou vodou a otevřel ji. Upír náhle vstal a kráčel ke mně. Začal jsem couvat ke dveřím. Už jsem byl skoro u nich, když jsem zakopl. Lahvička mi vylétla z ruky a zasáhla upíra, který mě sem dovedl. Upíra potřísnila svěcená voda v obličeji a za pronikavého jekotu se proměnil v prach. Druhý upír byl zaskočen. Pochvíli se vzpamatoval a už se na mne chtěl vrhnout, když spatřil růženec v mých rukou, zastavil se. Když jsem vytáhl dýku se stříbrným ostřím, dal se na útěk. Utíkal po schodech do věže. Až jsme se dostali na vršek věže, stoupl si na okraj cimbuří, roztáhl křídla a ladně slétl až na zem. Otočil jsem se, abych ho dostihnul po schodech, když jsem spatřil Elizabeth vprostřed místnosti obklopené svíčkami. Ležela na staré posteli a byla ještě bledší než ten upír. Otevřela oči a pousmála se. Pak tichým hláskem řekla:
" On, on mě kousl. Prosím nenech mě stát se upírem." Podíval jsem se a opravdu měla na sněhobílém krku dvě červené rány od upířích zubů.
" Ne nemůžu Elizabeth," odvětil jsem.
" Musíš, nebo budu jako oni. Prosím nedopusť to," naléhala na mne. Přes slzy v očích jsem neviděl, jak Elizabeth vzala z posledních sil do ruky mou dýku, kterou jsem odložil na postel, a vrazila si ji vší silou, kterou měla rovnou do srdce.
"Né, co jsi to udělala," vykřikl jsem.
" Musela jsem, nebylo jiné řešení," tiše zašeptala a s posledním výdechem slabě řekla:
" Miluji tě," pak zavřela oči a už se znovu nenadechla.
" Já tebe taky, já taky," ujišťoval jsem ji, i když jsem věděl, že mě neslyší. Smutkem se mi sevřelo hrdlo, že jsem nemohl ani dýchat. V duchu jsem proklínal Boha:
" Proč zrovna ona." Pomalu jsem snesl její tělo z věže, se slzami v očích. Viděl jsem měsíc v úplňku a zabědoval:
" Moje jediná opravdová láska a takhle skončí. To ne, takhle to nenechám. Když jsme spolu nemohli být za života, tak aspoň po smrti." Rozběhl a skočil jsem s ní z útesů do burácejícího přílivu.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ivon Ivon | Web | 27. června 2009 v 15:15 | Reagovat

ahojky, tak jak užíváš prázdnin :)

2 Sb - Kikina Sb - Kikina | E-mail | Web | 27. června 2009 v 15:21 | Reagovat

Moc pěkná jednorázovka :-) Skončila smutně, ale měla zajímavý a napínavý děj :-)

3 Ivon Ivon | Web | 27. června 2009 v 16:38 | Reagovat

jj v pohodě

4 kaja kaja | 27. června 2009 v 20:41 | Reagovat

zajimavé

5 Kejti* ~ your Affí, who loves you... :)) Kejti* ~ your Affí, who loves you... :)) | Web | 28. června 2009 v 7:59 | Reagovat

Ahoj jak se mas? JInak viděla jsi už poslední díl RH?? Je to fakt hustýý...

6 Andy Andy | 9. července 2009 v 16:46 | Reagovat

To je ták krásný a přitom tááák děsivě smutný proč...já...sakra proč  museli umřít O_O ale jinak je to fajn povídka chválím :-)  

7 upirikaty upirikaty | 13. května 2010 v 20:42 | Reagovat

mocinky pěkná ale je škoda že je to jednorázovka

8 julí julí | 2. dubna 2011 v 16:45 | Reagovat

je to fakt pěkný jenom je trochu škoda že máš v každé schodě podmětu s přísudkem chybu ;-)  :-D  :-)  :-)

9 Yuuki Yuuki | 9. ledna 2012 v 18:29 | Reagovat

Romantické akorát škoda že to tak skončilo. :-( :-)

10 Armen Armen | Web | 1. dubna 2012 v 10:22 | Reagovat

Páni! Přečetla jsem to jedním dechem! Úžasně napsané, až na pár pravopisných chyb skoro dokonalé! :-D Sakra, ani já takhle nepíšu! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama