"V kolik že tu měli bejt?" ptám se asi už popátý Lechana, protože sotva mi odpoví, hned ten čas zase zapomenu.
"V jedenáct, třeba se zdrželi, vždyť je to jedno."
,,Mě to jenom přijde divný, vždyť už je půl jedný!"
,,Třeba zapoměli na posunutí časovýho pásma," nadhodí Lechan.
Po další půlhodině Lechanovýho klidnýho brouzdání po netu a mého netrpělivého přecházení po místnosti s učebnicí v ruce, kdy jsem se stejně nic nenaučila, protože když někoho čekám, nemůžu se na to soustředit, konečně zaslechneme zezdola hlasy.
,,No konečně!"oddechnu si a odhodím knížku někam do kouta. Tlapka už se běží přivítat a dovede návštěvu k nám.
,,Zdravim!" vstane konečně i Lechan, ale pak se oba zarazíme. "Děje se něco?" dívá se pochybovačně na naší návštěvu. Jsou to tři upíři, docela dost rozcuchaní a špinaví a ten prostřední mění neustále barvu v obličeji a chvěje se po celém těle. Všichni tři si naráz vzdychnou.
"Víš jak jsi nám psal o těch vaších vzbouřencích?"
Lechan zamračeně přikývne.
"Tak jsme je asi zrovna před chvílí potkali! A dopadlo to tak, že…," kývne rukou na právě se sesuvšího prostředního upíra a pak si promne obličej, "…že místo dvou upírů tu máš na návštěvě tři!"
Jsem z toho trochu zmatená. Podívám se na Lechana, ale nevypadá o mnoho chytřejc.
"Představuju vám svého bývalého lidského přítele Alana."
"Chceš říct, že…" nedopoví Lechan.
,,Byli jsme se nejdřív trochu projít po městě, a když jsme hledali podchod, narazili jsme na skupinu krvelačných upírů. Dívali se na nás dost nepřátelsky a tak jsme prohodili pár slov a pak došlo taky na pár ran a přitom Alana infikovali. Je mi to strašně líto, Alane," obrací se znova na teď již sedícího již-upíra.
"Není to tvoje vina, věděl jsem, že to může být nebezpečné a s tím jsem do toho s vámi šel!"
"To snad ne!" chytí se Lechan za hlavu. Docela nezvyklý gesto na něj. "Sakra! No bylo jasný, že si nedaj pokoj! Ale že to odnese další člověk…"
Nikdo neví, co říct, jen zaraženě mlčíme.
"No, asi přinesu něco k pití," probere se první Lechan a přinese lahev s alkoholem.
"Co?!" kouknu na něj.
"Trochu si dáme, myslím, že to teď potřebujeme a krev mi teď nepřijde zrovna jako vhodná volba!"
Když se všichni posadíme, tak ten upír, co mluvil již předtím, si vezme zase slovo. "Zrovna jako slušná návštěva jsme se teda neuvedli, zvláště tady před dámou!" kývne na mě.
Po očku vidím, jak se na mě Lechan škodolibě zakření. Ví, že to nemam ráda.
"Takže bych to napravil! Jmenuju se Adrian. Tady našeho nového příbuzného Alana jsme už trochu představili a tohle je Azun, můj bratr," představí posledního upíra. "A ty musíš být ta ohromná Yasmine!" podá mi ruku. Chci mu jí normálně potřást, ale on si jí obrátí hřbetem k sobě a políbí ji, oči upřené na mě.
"E-he!" usměju se rozpačitě.
"Tak to by stačilo! Nedělej ze sebe zas až tak velkýho gentlemana!" skočí do toho Lechan a přesune se nenápadně blíž ke mně. Tak konečně se mi ta schůzka začíná líbit!
Nejdříve se baví hlavně o nějakých technických věcech který spolu dřív vymýšleli. Tomu moc nerozumím. Naštěstí se vrátí domů Alex s Oliverem, takže se zabavím s Alexem a Oliver se přidá k těm technickejm věcem.
Najednou mě něco trochu kopne pod stolem. Zvednu hlavu. Oliver se zatváří provinile. "Promiň, to mělo být víc vedle!" říká nenápadně.
Alex taky kouká, Oliver se tváří, jako kdyby ho chtěl zhypnotizovat.
"Neblbni, to víš, že ne!" zakroutí Alex očima.
Za chvíli ovšem znovu cítím pohyb pod stolem a Alex vyjekne. "Nech toho!" zamračí se na Olivera.
Vůbec nechápu o co jde, ale po chvíli si všimnu, že Alexův pohled dost často zajíždí směrem k Azunovi. Podívám se tam taky, Azun se usmívá a trochu rudne ve tváři a pak rychle uhne pohledem stranou. Podívám se zpátky na Alexe.
"Nechceš si se mnou vyměnit místo? Radši sedím na tý židli!" snažím se předejít nepříjemnostem.
"Mě se tu taky sedí dobře!" nedá se odradit Alex.
Oliver se netváří moc nadšeně.
Pak se ale hovor obrátí k pro mě zajímavému tématu, takže se zaposlouchám a na kluky zapomenu.
"….přesto je spousta upírů, kteří jim to absolutně neulechčí, takže právě probuzení poloupíři mají pak problémy se normálně začlenit. Navíc zrovna ti co jsou vychováváni u lidí mívají buď jenom jednoho, nebo žádného rodiče a taková náhlá změna je absolutně vyhodí z kolejí a necítí pořádně žádné zázemí a stávají se vyvrheli a odmýtají dodržovat zákony."
Lechan pozvedne obočí a koutek pusy mu cukne do takového poloúsměšku - poloúšklebku.
"To mi něco připomíná!" drbe se na bradě.
"Tak jsem to nemyslel," zasměje se Adrian. "Ty seš trochu jinej případ!"
"To teda je!" vložím se do toho.
"Co tím myslíš?" vyzývavě si založí Lechan ruce na prsou.
Provokativně se na něj usměju.
"U nás to jde ale opravdu do extrému, nehledě na to, že ty děti tím dost trpí!..." pokračuje Adrian v tématu.


super