12. července 2009 v 9:48 | Aranel van de´Corvin
|
Byla to děsivá tajemná noc. Sužoval mě strach ze tmy. Strach který jsem neznala. Věděla jsem že je něco v nepořádku ale nevěděla jsem co. Pospíchala jsem domů. ,,Áááá" s křikem jsem dopadla na kamenitou zem. ,, Sakra" o ostrý kámen jsem si rozřízla ruku. Není to moc hluboká rána ale asi deset centimetrů dlouhá, přesto si myslím že šití nebude potřeba. Sebrala jsem se ze země a spěchala domů.
Konečně jsem doma. ,,Eriko?!"
,,Jo neboj to jsem já mami"
,,Kde si byla tak dlouho a co máš s rukou" vybalila na mě matka
,,Nic spadla jsem, dáš mi dezinfekci?" řekla jsem v naprostém klidu.
,,Jasně" sedla jsem si na židli v kuchyni a mamka přiběhla s dezinfekcí.
,,Ukaž mi tu ruku" Pomalu mi začala ošetřovat rámu. Bolelo to a docela dost. Pak mi obvázala ránu obinadlem. ,,Děkuju" poděkovala jsem a začala se zvedat ,,Počkej ty nebudeš večeřet"
,,Asi ne jdu si lehnout" v tu chvíli vypadl proud ,,Co je?" zakřičela jsem, i když jsem si byla jistá tím co se děje. ,,Jen vypadl proud, počkej tu prosím"
Zachvíli byla matka zpět a držela v každé ruce jednu svíčku. Jednu mi podala. ,,Dobrou noc Eriko"
,,Dobrou mami"
pomalu jsem se doplazila k pokoji. Když jsem se převlékla do pyžama a lehla si hned jsem usnula. Zdál se mi krásný sen. Jsem na louce, všude je rozkvetlé kvítí. Běhám a nebo jenom tak ležím . Pak se to stalo. Uviděla jsem ho.Stál na louce. Jeho tělo vypadalo jako poseté diamanty. Byla jsem si jistá tím co vidím. Je to upír. Po tom co jsem viděla film Stmívání a přečetla celou ságu Stmívání a steré pověry o upírech byla jsem upíří expert na obě upíří verze. Od té doby jsem chtěla zažít něco jako Bella, mít svého upíra Edwarda Cullena. Tenhle upír měl ale blond vlasy krátké a rozčepýřené. Natáhl před sebe ruce, jako by chtěl někoho obejmout ale nikdo kromě nás tam nebyl. Pomalu jsem šla k němu, vlasy mi vlály ve větru. Když se mi povedlo dostat se až k němu, vlasy mi vlály ve větru. Když se mi povedlo dostat až k němu objal mě. ,,Přijď za mnou budu čekat" šeptal ,,Jsem tady" řekla jsem. Pak jsem se probudila. ,,Vau" vydechla jsem.
Běžela jsem se nasnídat. Táta s mamkou už snídali ,,Dobré ráno" pozdravila jsem ,,Dobré ráno Eriko" odpověděli mi jednohlasně. Byly jsme taková ta skvělá idylická rodinka. Naši měli super zaměstnání a já nadaná na školu i umění. Typická střední třída lidí. Nasnídala jsme se. ,,Mami můžu jít ven?"
,,Jo jasně"
,,Děkuju"
Vyšla jsem ven právě jsem dokončila školu. Je mi devatenáct ale s nikým nechodím. Procházela jsem se městem, prohlížela si výlohy až jsem se dostala na krásnou louku. Nikdy před tím jsem si jí nevšimla. Se školou sem nechávala město městem. Louka byla podobné té z mého snu, akorát byl za ní les. Nikdo tu nebyl - zvláštní. Běhala jsem po louce a pak si lehla mezi rozkvetlé květiny. Z dáli jsem uslyšela podivné křupání větví a šustění listí. Vyskočila jsem ale nic jsem neviděla ale v dálce se něco pohnula. ,,Haló je tam někdo" nikdo neodpovídal. Za chvíli se ozvaly další podivné zvuky.
je to hodně zajímavé...doufám že budeš pokračovat...