Lucian ji jako obvykle chytil za ruku a vedl jí nejschůdnější cestou ke svému sídlu.
Po několika krocích se ale zastavil a prudce otočil k Viole.
,Já jsem si vůbec neuvědomil, že na tuto cestu nejsi vhodně oblečena, omlouvám se.´řekl a zakroutil hlavou.
,To nevadí.´usmála se na něj Viola.
,Ale vadí.´protestoval. Pustil její ruku a v ten samý okamžik už jí držel ve svém chladném, silném náručí.
,Je to dost pohodlné?´zeptal se.
,Je to moc příjemné, ale já to fakt zvládnu dojít.´řekla Viola a snažila se vyprostit jeho z jeho pevného sevření, marně.
,Potěšilo by mě, kdybych tě mohl nést.´řekl a prosebně, přesto pevně se jí zadíval do očí. Viola nemohla odmítnou.
,Tak dobře.´souhlasila nakonec.
Lucian se usmál a rozběhl se ke svému sídlu. Viola čekala, že to bude nepříjemné, ale cítila jen vítr, který kolem nich svištěl zvláštní rychlostí.
Běželi jen chvilku, pár krátkých minut. Když se zastavili před jakýmsi hradem.
Nebyl to přímo hrad, jelikož na to nebyl dostatečně velký, ovšem nedalo se pro označit za hrádek, jelikož takové označení by bylo pro toto sídlo směšné.
Lucian došel ke staré, železné bráně a lehce do ní kopl, Violu měl stále v náručí. Brána se tiše otevřela a oba Lucian s Violou v náručí, vstoupil dovnitř. Znovu se otočil a kopl do brány, ta se tiše zavřela.
,Tady už fakt můžu jít.´upozornila ho.
,Já vím.´řekla, ale stále ji nepouštěl.
,Musím být těžká.´snažila se ho přesvědčit, aby jí pustil. Ne že by se jí nelíbilo, jak ji nese, ale připadalo jí to zvláštní.
,Jsi jako pírko.´usmál se na ni.
Vyšel pár schodů k mohutným dřevěným dveřím a až tam postavil violu na zem. Otevřel dveře a přidržel jí je, aby mohla projít. Když prošel i on, opět dveře tiše zavřel.
Uvnitř bylo šero, jen pár stojanů s plápolajícími svíčkami osvětlovalo velký sál s dvěma schodišti, jedno vedlo doleva a druhé doprava.
,Je to tu krásné.´prohlásila Viola a otočila se na Luciana. Ten se jen usmál.
,Ukáži ti svůj nejoblíbenější pokoj, jestli chceš?´navrhl Lucian a chytil Violu za ruku.
Ta jen dychtivě přikývla a nechala se jím vést po schodišti, které vedlo kamsi doprava nahoru. Bylo jí skoro jedno kam jí vede, šla by s ním až na kraj světa a on to až příliš dobře věděl.
Nepospíchal, bral na ni ohledy. Nejevil jakékoliv známky netrpělivosti. Čekal, protože konec jeho hry se začínal se začínal pomalu, avšak velice jistě blížit.
Došli ke dveřím. Nebyly jinak nápadné ani nijak zvláštně dekorované. Byly to zkrátka obyčejné dřevěné dveře.
Lucian je otevřel a nechal violu vejít jako první.
Pokoj nebyl nijak velký, jen strop byl hodně vysoko. Naproti dveřím bylo okno a u východní zdi byla krásná dřevěná postel s nebesy, peřiny v ní byly povlečené do bílého sametu.
Celou západní zeď zabírala velká knihovna, před níž stálo pohodlně vypadající křeslo. Naproti dveřím ještě stál stůj plní dopisního papíru a židle.
Viola v úžasu prošla celou místností až k posteli. Pozorně si pokoj prohlížela a snažila se vnímat každý detail.
,Můžu?´zeptala se a ukázala směrem k posteli.
Lucian s úsměvem přikývl.
Viola spadla na postel, byla měkká a ohromně pohodlná. Uvelebila se v ní a zadívala se nahoru. V tom ucítila Lucianovu chladnou ruku, která pohladila tu její.
Otočila se a Lucian ležel vedle ní. Lehce mu prsty přejela po chladném, bledém obličeji a Lucian blaženě zavřel oči.
Po chvíli je otevřel a posadil se.
,V poslední době jsem si na tebe zvykl.´zašeptal a pohladil jí po vlasech.
Viola se na něj usmála, cítila to úplně stejně.
Posadila se a Lucian si ji přisunul k sobě, blíž, než by měl. Lehce ji pohladil po tváři a políbil ji. Viola mu okamžitě začala polibky oplácet.
Přisunul si ji ještě blíž a jeho polibky se zaměřily na její krk.


ta se ti povedla
zajímalo by mě koho Arya milujě