Stojím před masivními dubovými dveřmi, kde, jak mi řekla Kimion, sídlí normálně Artenie. Ve sklepních místnostech jsou jen, když potřebují vyřídit něco za, co bývá trest. Nevím sice, za co měl Dirk dostat nebo jestli vůbec nějaký trest dostal, ale už vím, že v postraních chybách a za dalšími dveřmi je rozsáhlí podzemní komplex kobek, mučíren a hladomoren.
Probrala jsem se moc brzo na to, jak pozdě jsem šla spát, tak jsem přemýšlela o umění vtělování, které uměla Clarisa. Rozhodla jsem se, že bych se také mohla něco naučit nebo o něm něco zjistit. Proto teď stojím tady, chtěla bych požádat Artenii o pomoc najít nějaké knihy nebo cokoli co by mi pomohlo.
Vím, že bych mohla poprosit Kimion nebo kohokoli jiného, ale zatím bych to chtěla nechat v tajnosti.
Zhluboka se nadechnu a zaklepu na dveře.
"Dále!" ozve se za dveřmi tichý melodický hlas.
Vezmu za kliku a otevřu dveře. Ocitnu se v malé pracovně. Naproti dveřím stojí pracovní stůl s úhledně srovnanými papíry, za ním sedí Artenie a čte si nějakou úřední listinu. Za ní je veliké okno s dveřmi a balkón s výhledem do zahrady. Na bočních stěnách jsou velké knihovny zaplněné knihami.
Artenia zvedne hlavu od listiny a jak mě spatří, tak se mateřsky usměje.
"Co potřebuješ?" zeptá se hned a odloží listinu.
"Já… Moc se omlouvám, jestli ruším, ale potřebovala bych s něčím pomoc." pokusím se o úsměv. Nerada někoho o něco žádám, vždy jsem se snažila vše vyřešit sama.
"Nerušíš." řekne hned. "a s čím potřebuješ tu pomoc?" vstane z křesílka a jde ke mně.
"Potřebovala bych nějaké knihy a nevím, kde tady najdu knihovnu." Dost špatné vysvětlení. Podívá se na mě s povytaženým obočím. "O to jsi mohla požádat kohokoli jiného, ale když už jsi tady tak jaké knihy by to měli být?" Zeptá se.
"Vy jistě víte, co uměla Clarisa, že?" nemám, ani tušení jak jí popsat co chci.
"Mělo, mě napadnou, že chceš tyhle." usměje se a jde ke dveřím. "Tak pojď, pár jich tady máme."
"Děkuji." Vykoktla jsem a poslušně začala cupitat za ní.
"Ne všemu budeš rozumět, i když všechny jsou psané v angličtině. Tak jsou určené pro ty, co už se čarodějnictví zabývají dlouho a při jejich čtení si dej pozor. Můžou v tobě probudit Clarisu dříve než se mělo stát, a nejen to. Některé velmi staré knihy tě dokáží tak vtáhnou do sebe, že ztratíš schopnost uvažovat a přemýšlet. Staneš se chodícím tělem bez duše. Duši vtáhne kniha do sebe." varuje mě během svižné cesty do knihovny. Čím víc toho řekne, tím víc se začínám bát vůbec nějakou z těch knih otevřít.
"Ale neboj se, já ti půjčím jen ty, které jsou pro tebe bezpečné." otočí se ke mně a usměje se.
Polknu. "To jste hodná." dostanu ze sebe přiškrceně.
Jen se rozesměje a jde dál. Přijde mi, že čím dál tím více zrychluje. Chodbou se jen ozývá klapání jejích podpatků. Ty moje slyšet nejsou, protože běžím po špičkách.
Nevnímám nijak cestu, jen se snažím udržet tempo. Začnu zhluboka dýchat, ale nejde mi to, tak jak bych chtěla. Přes korzet šatů se nemůžu, pořádně nadechnou. Tak musím dýchat málo zato často. Ještě chvíli a zhroutím se tady. Pomyslím si, ale běžím dál.
Jak muže někdo chodit tak rychle? Nadávám v duchu a rukou si šáhnu k boku, kde mě právě začalo neuvěřitelně píchat.
Konečně se zastavíme před dvoukřídlými dveřmi s železným kováním ve tvaru popínavé růže, jejíž stonek je opletený ostnatým drátem. Tohoto symbolu jsem si tu už všimla několikrát. Rámy některých obrazů, zdobení krbů, některé erby. Nikdy jsem tomu však nedávala nějakou moc velkou pozornost.
Artenia otevřela dveře a vešla dovnitř. Následovala jsem ji do temné místnosti. Hned za mnou zase dveře zavřela a někam šla. Chtěla jsem jít za ní, ale neviděla jsem ani na krok. Zůstala jsem je stát a čekat až se rozsvítí.
Ozvalo se tiché cvaknutí a všude se rozzářila světla lamp. Musela jsem přivřít oči, jak jsem byla tou září oslepena. Po chvíli jsem oči opět otevřela a párkrát mrkla, abych neviděla hvězdičky.
Byla jsem v ohromné místnosti, kde stály vysoké regály knih až ke stropu. Každý regál měl na sobě jiné písmeno a knihy v něm byly ještě rozřazeny podle autorů a také abecedy. Nechápala jsem, kdo si mohl dát takovou práci a řadit se s tím. Já měla vždy vše seřazené podle oblíbenosti. Tady bych se nedokázala ani orientovat a najít něco co potřebuju.
"Tak za chvíli budeme mít hotovo." ozvalo se mi za zády a já měla pocit, že jsem vyletěla z kůže. Proč proboha choděj tak potichu? Zaklela jsem v duchu, ale na hlas jsem neřekla nic a jen kývla. Jsem zvědavá, jak dokáže najít nějakou knihu, co by se mi hodila.
Otočím se a zvědavě se zadívám na Artenii. Ta se na mě usměje a zavře oči. Vypadá jako by usnula, jen na ní zůstanu zírat.
Po chvíli se dá do pohybu, pořád se zavřenými oči. Zajde někam mezi regály, potichu jí následuji a dívám se, co dělá. Jde s naprostou jistotou a ani jedním zaváháním. Najednou se zastaví a nohou šlápne na nějaké tlačítko, které je na každém metru. Podívám se k zemi a až teď si všimnu menší kolejničky, která se táhne podél celého regálu.
Podívám se opět dopředu, k Artenii se velkou rychlostí blíží železný žebřík. Ona jen zvedne levou ruku a ladně ho chytí. Kousek si ho postrčí a začne lézt nahoru. Opět de jistě a to má ještě zavřené oči. Nechápavě zakroutím hlavou, ale dál tiše stojím a neruším ji.
Vyleze, asi do půlky žebříku a šáhne po knize v koženém obalu. Začne lézt dolů. Až když došlápne na pevnou zem, otevře oči a podívá se na knihu.
Pokývá hlavou a podá mi ji se slovy, "Myslím, že tahle by se ti mohla hodit."
Vezmu si od ní knihu a pořádně se podívám na obal. Stojí tam, Duše má a Duše jiných.
"Ty ostatní už najdu bez pomoci." Řekne si k sobě Artenia a zase se dá do kroku, tentokrát s otevřenými oči.
"Jak jste to vůbec udělala?" zeptám se, když jí doženu.
"Co myslíš?" nechápavě se na mě podívá.
"No přece to, jak jste po slepu našla tuhle knihu." Významně se na ní podívám a ukážu na knihu, kterou nesu v náručí.
"Tak on ti to neřekl." poznamená a zakroutí hlavou. "Víš, já mám jistou schopnost, no spíš se tomu co mám já, říká dar. Přesně řečeno já mám dar Vědění. Vím vše, co chci vědět. Myslím, že tohle jako vysvětlení stačí." usměje se na mě a já kývnu.
Tak dar. To je zajímavý. Já bych, ale nechtěla vědět úplně všechno. To pak není žádný překvapení, i když… Ne to není dobrá schopnost. Určitě je víc mnohem lepších schopností.
"Tak tady máš další knihu." podá mi knihu s černým vázáním a se stříbrným nápisem. Magie vzácná a zakázaná.
"Doufám, že nic z toho co tam píšou, se nebudeš učit." Otočí se ke mně najednou a vidím, že se jí přes čelo udělala vráska.
"Ne, jen se kouknu na to vtělování, abych aspoň něco o tom věděla. Jak se třeba bránit nebo tak něco." rychle jsem řekla na vysvětlenou.
"Dobře. Věřím ti, ale prosím o nic, co tam píšou, se nepokoušej. Většina z toho je černá magie." Řekne hlasem, jako když matka vysvětluje dítěti, aby nedávalo ruku nad plamen, že se spálí. Většinou se stejně stane, praví opak a dítě se spálí. Ne to já přece neudělám. Nebudu se učit žádnou černou magii a ani bílou.
"Takže ona byla čarodějnice?" zeptám se dřív než, to zkusím nějak promyslet.
"Dá se říct, že ano. Uměla spoustu věcí za, které by jí jindy upálili. Jenže v jejím životě to bylo každému jedno. Ona to navíc nikomu neříkala a neukazovala." odpověděla.
Kývla jsem přesto, že jsem věděla, že mě asi neuvidí. Čarodějnice no to je hezké. Ve mně je čarodějnice. Teď už je mi celkem jasný jak se mohly poznat.
"Tak tady je ta třetí, víc jich ani nepotřebuješ." vytrhne mě ze zamyšlení hlas Artenii, které mi podává tenkou knihu s koženým obalem a značnou vrstvou prachu.
Její název na obalu není.
"Děkuji." přijmu poslední knihu a jdu za Arteniou zpátky ke dveřím.
"Chceš dovést do pokoje?" zeptá se, když vycházíme z knihovny.
"No byla bych moc ráda, vůbec se tu nemůžu zorientovat." usměju se na ní. Usměje se zpátky a jde úplně jinou cestou, než jsme sem přišly.
"Je škoda, že jsem tě tu nemohla provést, ale chápu, že jste chtěly být spolu." ozve se znenadání.
"No ano, ale Dirk mi tu pár místností také ukázal." Popravdě jsme se víc věnovali sami sobě u mě v pokoji, ale cestu ven a do jídelny mi opravdu ukázal.
Artenie se rozesměje jako by mi četla myšlenky.
Naštěstí tentokrát nejde tak rychle jako, když jsme šli sem tak ani nemusím běžet a jdeme tiše vedle sebe.
Já si prohlížím obrazy a různé trofeje z lovů. Kromě té chodby do věže tady nikde už nejsou vycpaní vlkodlaci a jejich vzdálení příbuzní.
Ty kožešiny tam musejí být, asi hodně staří, ještě z dob kdy se lovilo pomocí mečů a šípů. Zajímalo by mě, jak Dirk vypadal dřív. Neohrožený černý rytíř v brnění vážící asi půl tuny, to asi ne. To málo co vím o upírech je, že se rádi pohybují a v těžkém brnění to prostě nejde. Učily jsme se to v Historii.
Někdy zkusím najít nějaký obraz, anebo se ho zeptám, až se vrátí. No jo až se vrátí.
"Ozvali už se?" zeptám se.
Artenia hned ví koho myslím. Zakroutí hlavou a řekne, "Zatím ne, je ještě brzo Lukas má několik sídel než je všechny zkontrolují a zjistí, kde vůbec je chvíli potrvá." kývla jsem a dál mlčela.
I když jsem Dirkovi říkala, že si myslím, že bude někde v horách. Tak mým slovům zrovna nevěnovat takovou pozornost jakou by měl.
Stejně mě štve, že nevím, co mu chtějí udělat. Přece jenom nemůže za to, že jí tolik miluje. Měl by, ale vědět že zapomenou je jednoduší. Nevím, jak bych se na jeho místě zachovala já, ale… Zase je tu to ale.
Povzdechnu se a zatřepu hlavou. Nechci o tom uvažovat. Rozhlédnu se zase kolem sebe a začnu si všímat lidí teda spíš upírů na obrazech.
Všechny sou prakticky stejný, jen obličeje se liší. I výrazy jsou stejné. Všichni se mračí ať jsou to dámy v honosných šatech nebo páni ve středověkých tunikách i dnešních šatech. Všichni mají ten stejný drsňácký výraz.
Nepřístupný a nasupený.
Upíři.
"Tak jsme tady. Ráda jsem ti pomohla." Usměje se na mě Artenia.
"To já děkuji vám." Udělala jsem menší poklonu a usmála se také.
Ta se jen dál usmívá, otočí se a odchází,
Vytáhnu klíč a odemknu si. Knihy položím na stůl a s jednou skočím do postele. Je to Magie vzácná a zakázaná od Huberta Danska.
Začnu v ní opatrně listovat a hledat cokoli o Vtělování, posmrtném životě a čímkoli co nějak souvisí se smrtí, ale není to důsledek smrti.
Je tady spousta různých zajímavých věcí. Od klasických kouzel lásky přes voodoo až k vyvolávání duchů.
Právě u duchů se já zastavím a začnu hledat pozorněji. Vyvolávání přeskočím a zastavím se u Hovoření se záhrobím, tam se nic nepíše tak jdu dál. Další kapitola je Návštěvy mrtvých. Také nic co by říkalo o přechodu mrtvého do živé bytosti.
Zbloudilé duše, to byla kapitola rozdělená do dalších dvou pod kapitol. Ti co zůstali na zemi a chtějí pryč a Ti co odešly pryč a chtějí zpět na zem.
Ti co odešly pryč a chtějí zpět na zem.
Pořádně jsem se uvelebila a začala číst.
V příští kapitole bude hlavně to co se píše v těch knihách, takže naprostá nudááá.


http://only-for-us-girls.blog.cz/0907/1-kolo-sonb
ahojky.. Tak tady bych potřebovala hlsnout..x) Pokud by si taky potřebovala někde hlásnout tak mi napiš na blog a hlásek pro tebe je jistý..x) PP a děkuju..PS: Krásnej blog..x)