close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

22)Kapitola: Vtělování

15. července 2009 v 11:01 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

22)Kapitola: Vtělování


Mnoho lidí zemře, když chce ještě žít. Místo kam odejdou je nám, živím, naprosto neznámé. To jestli se jde vrátit, z toho místa se neví. Musíme tedy hovořit o vrácení do života. Druhů vzkříšení je spousty. Každé má, ale své podmínky a ne vždy je člověk stejný jako byl před smrtí. Většinou je něco jako loutka toho, kdo jej vzkřísil. Vzkříšení má pár nedostatků a jeden z nich je, že potřebujete někoho, kdo vás probudí. Nemůžete se probrat sám od sebe.
K tomuto jsou jiné způsoby tak zvaná reinkarnace v což věří především buddhisté a jeto převtělení do člověka nebo zvířete. Problém je v tom, že si nic ze svého předchozího života nepamatujete a jen žijete noví život.
Nejlepší způsob jak sám sebe oživit je vtělení do jiné bytosti, která vám musí být jak vzhledově tak povahově podobná. Toto umění je z části černá magie a je přísně zakázáno i o něm psát.
Tak to byl opravdu obsáhlý článek. Nechápu, proč o něco takového nakousnou a nakonec o tom napíšou jenom to, že je to zakázané. Jediné co jsem se dozvěděla, že jsem Clarise podobná jak v podobě, tak v chování. No to je toho, to přece už dávno vím.
Hlasitě jsem zaklapla knihu a zvedla se z postele. Než se pustím do čtení těch dalších tak si dojdu pro něco k pití.
Dojdu ke skříni a vyndám z ní nějaké tmavě zelené sametové šaty. Je sice zatím podzim, ale tady začíná být pěkná zima. Na to že topí, tu zima je opravdu. Kamenný hrad jim tak trochu promrzá.
Natáhla jsem je na sebe a na ruku si přivázala váček na klíč, taktéž ze zeleného sametu.
Vyjdu z pokoje a zamknu za sebou dveře. Vydám se jedinou cestou, kterou znám do kuchyně. Projdu pár chodbami a sejdu čtvery schody.
V kuchyni je jen Anica, něco jako kuchtička. Něco míchá v hrnci, z kterého se kouří. Jak se z toho kouří tak je to jídlo pro mě.
"Ahoj." pozdraví mě dřív, než stihnu něco říct já.
Je zviklá na tiché kroky, tak si mě všimne hnedka.
"Ahoj." odpovím jí a pomalu k ní dojdu.
"Co potřebuješ?" ptá se hned.
"Jenom něco k pití." podívám se na ledničku.
"Jo jasně něco si vezmi." usměje se a dál se věnuje míchání.
Nehodí se sem, do téhle společnosti, tak jako všichni lidští sluhové. Co tady jsou. Je pravda, že díky upírům mají práci, ale je taky pravda, že kvůli nim o ni přišly tak jako o domovy a rodiny.
Anica je trochu baculatější postavy a přijde mi takové nemotorná. Je, ale hodná a milá, což tady já docela cením. Má hezké hnědé vlasy, možná že i dost dlouhé. To nemůžu říct, protože je má pořád svázané do drdolu.
Vezmu si z lednice lahev džusu, poděkuju a jdu zpátky do pokoje. Kdyby mě někde načapala Kimion tak mě asi zabije. Já totiž nesmím vyjít ze svého pokoje, aniž se jí zeptám.
Dojdu do pokoje celkem v klidu. Potkala jsem jen pár upírů, ale ani jednoho jsem neznala jménem. Jen jsem je pozdravila a šla v klidu dál.
Odemkla jsem si dveře a vešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou a šla si dát pití na stůl před krbem.
"Myslela jsem, že se mě máš ptát, když jdeš z pokoje." ozve se mi za zády.
No bezva. Křečovitě se otočím a podívám se na Kimion. Stojí u okna, ruce zkřížené na prsou a dívá se na mě, jako se matka dívá na dítě, které i přes zákazy šlo k potoku a spadlo do něj. Jenže já do něj nespadla.
"Byla jsem si jenom pro pití." pípnu a ještě tvrdě dodám. "Anika mě nikam unášet nebude, neboj." zamračila se ještě víc.
"Volal mi Dirk." řekla jako by nic.
"No a." Jak ona tak já. Došla jsem k posteli a sedla si na kraj.
"Říkal, že Lukas ve svém Alpském sídle byl, ale už není a podle všeho v tom Finském už nebyl hodně dlouho a ve Francouzském také ne. Ještě se prý podívají na Island, což jim zabere víc času, ale mám prý zvýšit ostrahu. On si myslí, že budu každou minutu s tebou, ale to se plete." povýšeně se usmála a vytáhla něco z kapsy. Až, když to zacinkala, my došlo, že jsou to rolničky.
"Chytré, že?" ušklíbla se na mě. Poté mě chytla za ruku a několika uzly mi to na ní přivázala.
"Nezkoušej to sundat. Já poznám, když to nebudeš mít na sobě." Pohrozila mi a odešla z pokoje.
Naštvaně jsem se podívala na ruku a zatřásla s ní. Teď jsem jak kráva na poli. Rolničky při každém mém kroku zacinkaly. Ne jen při kroku i při sebemenším pohybu se rozzvonily jak na saních.
Nabyli sice nijak moc utáhlé, ale byly mi nepříjemné. To ustavičné zvonění mi příšerně lezlo na nervy. Nemohla jsem číst, protože jsem se na text vůbec nesoustředila. Pořád jsem zkoumala ty uzly a to jak se jich zbavit.
Zaklapla jsem druhou knížku a lehla si na záda. Dívala jsem se do stropu a uvažovala, co asi dělá Erika a všichni ostatní. Teta, chudák… Co si o mně myslí. Kvůli mně napadly školu a nakonec jsem utekla s upírem. Musí být strašně naštvaná…
Přetočím se na břicho, rukama se podložím hlavu a zamračeně se podívám na zvonící věc na mém zápěstí, která pomalu klouže k lokti a u toho cinká.
Naštvaně vyskočím z postele a začnu přecházet po pokoji a u toho třást rukou. Když už mi to dala tak ať si užívá toho libého zvuku celý hrad.
V tom se ozve klepání na dveře. Přiskočím k nim a prudce je otevřu.
"Co chceš?" štěknu po příchozím.
Naproti mně stojí zaražená Teofila a s otevřenou pusou na mě zírá.
"Promiň, já si myslela, že to je Kimion." začnu se hned omlouvat a ustoupím ode dveří, aby mohla projít.
Usměje se na mě. "To nic." Mávne nad mým předchozím výjevem rukou.
Vejde do pokoje a sedne si na postel. Vzala do ruky knížku a prohlížela si jí. Já zavřela dveře a sedla si vedle ní.
"Ty chceš něco zjistit o vtělování?" spíš konstatuje, než se ptá. Kývnu a dívám se na ní.
"V těchto knížkách je toho hodně, ale většině nebudeš rozumět." odhodí knížku, která s hlasitou ránou dopadne na stůl.
"A ty něco výš?" zeptám se hned, kdyby mi to někdo vyprávět tak by mi to dost pomohlo.
Teofila se na mě podívá a skoro neznatelně kývne. Z toho poznám, že mi to asi nechce říct nebo nemůže.
Smutně jsem se usmála. Když spatřila můj výraz, rozesmála se. "Ty asi nečteš moc ráda, co?"
"O tom to není. Cokoli v těhle knihách najdu tak mi to nepomůže nebo tomu nerozumim a navíc se teďka na četbu nemůžu soustředit." zvednu pravou ruku a zatřesu s ní.
"Víš, já bych ti to chtěla říct, ale nikdo se nesmí dozvědět, že to máš ode mě." v duchu začnu jásat.
Kývnu a prosebně se na ní podívám. Usměje se a zhluboka se nadechne.
"Tak nějak nevím, kde mám začít." usměje se.
"Co takhle na začátku." usměju zpátky.
"Tak tedy počátky vtělování jsou někdy z patnáctého století, kvůli němu začaly hony na čarodějnice, které se pak rozšířily na upíry a ostatní… musím říct magické tvory, ale to tě nezajímá co?" usmála se na, mě a hned pokračovala.
"Na začátku bylo vtělování nebo taky převtělování jenom za živa… Někdo starý zatoužil být mladý a tak se převtělil do mladšího těla. Nebyla to však nějaká výměna těl, to ne. Duše toho staříka se dostala do těla mladého a jeho tělo zemřelo. Jenomže teď máš v jednom těle dvě duše a ty spolu soupeří o to, kdo bude tělo řídit a ovládat. Většinou vyhraje ten se silnější duší, tedy ten starší. Postupem času se čarodějnice a čarodějé snažily oživovat mrtvé. Ze začátku to byla prostě zombie, která poslouchala toho, kdo ho probudil…." jo tak něco podobného jsem tam četla.
"Jednou se jeden čaroděj úmyslně zabil a před svou smrtí tvrdil, že se vrátí za nějaký čas v těle někoho jiného jemu však velmi podobného. Povedlo se mu to. Nějak se zvládl vtělit do svého osmnáctiletého syna a to po své smrti. Naučil to několik svých studentů, kteří to pak učili své studenty a tak dál." odmlčela se a podívala se na mě.
"A jak se dá proti té cizí duši bránit, aby nepřevzala to vedení?" zeptala jsem se, to je totiž jediná věc, která mě na tomhle šílenství nějak zajímá.
"K vtělení potřebuje čaroděj někoho, kdo je mu dost podobný. To víš. Když na někoho takového čeká dlouho, tak se do něj vtělí už při narození. Teď ti určitě přijde zvláštní proč tě tedy Clarisa nezačala ovládat už jako malou, když byla její duše vyvinutější než ta tvoje." Jo, to my opravdu přijde zvláštní. Kývnu na znamení souhlasu a poslouchám dál.
"Odpověď je celkem jasná. Při vtělování mrtvého do někoho živého se může duše vtělitele probrat až, když je tvoje duše připravená na boj o tělo. Což přichází u každého člověka jindy. U tebe to byla tak někdy v šestnácti, že?" kruci jak to ví? Opět jenom kývnu.
"Čím to u tebe začalo?" zeptala se.
Zamyslela jsem se, čím to vůbec začalo. Asi těmi sny o umírající ženský, teda Clarise.
"Zdálo se mi o její smrti." řekla jsem tiše.
Teofila kývla a pokračovala. "Takže, když se ti začaly zdát ty sny tak se Clarisa už snažila ovládnout tvé tělo. Je zvláštní, že se jí to nepovedlo. To může být tím, že měla málo podmětů ze svého života. Podmětů jako je její vraždění, bohatí rodiče a hlavně Lukas. Když jsi ho poprvé viděla živého a opravdového, ne jenom ve snech, tak jsi cítila velký nápor Clarisiny duše, ale ubránila jsi, se. Tak a k té obraně. Kdykoli ucítíš další její nápor tak musíš myslet na něco, co ona nezažila, cokoli. Člověka, krajinu, nějakou scénu… Největší nápor budeš cítit v osmnácti, kdy už to bude úplné, protože tvoje duše bude plně vyvinuta." ukončila své vyprávění a zvědavě se na mě podívala, aby zjistila mojí reakci.
Usmála jsem se. "To je celkem snadný, prostě mi nesmí být osmnáct." pokrčila jsem rameny. Teofila se rozesmála. "Líbí se mi tvoje optimistická nálada, ale teď opravdově řekni, jaký máš pocit, když víš, že uvnitř tebe je ještě cizí duše, která tě chce zabít?" to je blbá otázka. Vždyť já ani nevím jakej mám pocit.
"Asi žádnej cítím se úplně normálně." pokrčím rameny a lehnu si na postel.
Teofila si lehne vedle mě a podívá se mi do očí. "Doufám, že jsem ti nějak pomohla."
"Ani nevíš jak." usměju se na ní.
"Já tě teď nechám o samotě." zvedne se a jde ke dveřím.
"Tak zatím a děkuju." podívala jsem se za ní. Jenom zamumlala něco, jako že není zač a byla pryč.
Dlouho jsem ležela na posteli a snažila se strávit to, co jsem se právě dozvěděla. Prakticky nemám šanci, v osmnácti prohraju, ať chci nebo ne. Tak to mám rok a pár měsíců svého života, který bych si měla řádně užít místo toho budu zavřená v upíří sluji jménem hrad.
Probere mě až jemné zaškrábání na dveře. Když se to zaškrábání ještě několikrát opakuje, tak těžce vstanu a dojdu ke dveřím. Otevřu je. Ani nestihnu, něco postřehnou, jen to že mi do pokoje vběhlo něco černého.
Zaraženě zavřu dveře a otočím se. Při tom pohledu se musím rozesmát. Na mé posteli leží Lumm, leží je špatné slovo, on se válí na zádech a shrnuje moje hezky srovnané peřiny.
"Co to dělá?" vykřiknu a jdu k posteli.
"Válim se to, to není poznat?" tak to se rozesměju ještě víc.
"Kde si byl celou tu dobu?" napadne mě se zeptat a sednu si vedle něj na postel. On se přestane válet a dá si svojí hlavu ke mně do klína. Kde se vněm bere ta přátelskost to opravdu nevím.
"Dirk měl takovej strach o tebe, že na mě jaksi zapomněl a nechal mě v Londýně. Tak jsem musel, až sem po svých víš co je to za štreku?" postěžuje si.
Já se usměju a začnu ho drbat na hlavě. On jen spokojeně mručí s přivřenými oči. Kdo by si pomyslel, že jednou budu hladit pantera.
"Proč jsi šel za mnou?" zeptala jsem se a začala ho drbat za ušima.
"To je snad jasné ne? Někdo tady na tebe musí dávat pozor a Kimion se mi nezamlouvá o nic víc než tobě." Nasadí takoví zvláštní škleb, který má být asi úsměv.
"Děkuju, s tebou bude aspoň nějaká zábava." Pohladím ho po hlavě. On souhlasně zamručí a spokojeně přivře oči.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nakira :-) Nakira :-) | Web | 15. července 2009 v 12:54 | Reagovat

Já chci taky takový zvířátko :D!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama