Tak jsem tady s další kapitolou a touto kapitolou se konečně někam dostávámě. Mně osobně se docela líbý ten konec.
A chtěla bych tak nějak říct, že se chystám si trochu pročistit hlavu od DM, samozdřejmě je budu dál psát, ale s jistou snahou a dokonalostí. Takže doufám, že nebudou odfláklé jako některé dosuď. Kapitoly bych mohla přidávat kažných čtrnáct dní nebo měsít. Uvidíme.
Také se teĎ chci věnovat své nové povýdce, které už jsem vymyslela název. Nechte se zatím překvapit.
Asi vás dost zdržuju od čtení, tak na závěr kapitola je delší, myslím, že zatím nejdelší z DM. Přeji pěkné čtení a jako vždy napište do komentářů co si myslíte.
CČ
23)Kapitola: Rozhodnutí
Dny vypadaly naprosto stejně. Ráno jsem se probudila, uvědomila jsem si, že stejně nemám co dělat tak jsem se tak do dvanácti válela v posteli. V poledne mi donesly oběd, první dva dny nosily i kolem deváté snídaně, když si, ale uvědomili, že jí jíst nebudu tak jí přestaly nosit. Dobře no tak přinesly oběd, to jsem se donutila vylézt z postele a obléct se do nějakých šatů. Hodinu po obědě mě přišla, k mé i Lummově velké nelibosti, zkontrolovat Kimion. Vždy jen otevřela dveře, podívala se dovnitř a zase šla. I přes tuto krátkou chvilku jí vždy vyprovázelo nepřátelské vrčení a nepříjemné pohledy Lumma. Nikdy jsem se ho nezeptala proč jí tak nenávidí, i když to v mých myšlenkách musel vyčíst, nikdy neodpověděl.
Po obědě jsme spolu i přes Kimioniny zákazy šly ven. Někdy s námi šla ještě Teofila, ale vždy i ona měla jisté povinnosti.
Šly jsme jen do hradních zahrad a parků. Do lesů jsem měla vstup přísně zakázán, zákaz byl takový, že nesmím ani jednou nohou pryč z hradních pozemků, které byly obehnány vysokou zdí.
Venku jsme byly do večera, pak mě čekala společná večeře v jídelně pro vznešené a spánek.
Bylo to příšerné.
Lumm se mi sice snažil dělat dobrou společnost a bavit mě. Na mě však chmurná nálada také přišla, nic mě nebavilo. Připadala jsem si jako nějaké zvíře v kleci. Jako bych byla někde v zoo. Všichni se na mě snažily být co nejmilejší, ale přesto jsem měla plno zákazů.
Ráno se mi přestávalo chtít vstávat a večer jsem nemohla pořádně usnout. Nebyla jsem vůbec unavená, bolela mě hlava, byla jsem podrážděná a nepříjemná na všechny.
Začala jsem odmítat kamkoli chodit a jakékoli rozptýlení.
"Nechceš jít do zahrady?" zeptá se za dnešek poněkolikáté Lumm. Je z mých nepříjemných, naštvaných myšlenek smutný.
"Ne." odpovím také poněkolikáté a opět odvrátím svůj pohled k dalekému obzoru. Sedím na parapetu a dívám se z okna už od včerejšího večera. Doufám, že tím nic neděláním unavím svůj mozek a bude se mi líp spát.
"Mučí mě pohled na tebe." postěžoval si a ladným obloukem přeskočil z postele na opěradlo pohovky. Dokonale udržovat rovnováhu a šel po něm ke mně.
Usmála jsem se na něj. Byl to předstíraný úsměv a samozřejmě to hned poznal.
"Já nevím, jak bych tě měl zabavit. V tvých myšlenkách je jasně dáno, že se nudíš, ale už tam není, co by, jsi chtěla dělat, aby ses nenudila." opět skočí a dopadne vedle mě na parapetu.
"Já nevím, cokoli." pokrčím rameny a dívám se dál z okna.
"Cokoli." zabručí v po mně. "To je dost zvláštní, cokoli ti nabízím tak řekneš, že ne."
"Když já nevím, chtěla bych dělat něco nového a zábavného." podívám se na něj a začnu ho drbat na hlavě.
"Mám nápad." Zakřičí v duchu svým sametovým, uhlazeným hlasem a seskočí z parapetu.
U dveří se otočí a prosebně se na mě podívá. S povzdechem se postavím a jdu za ním. Vyjdeme na chodbu a já za námi zamknu. Tiše následuju Lumma, kterého jistě napadlo něco obzvlášť zábavného.
Zastaví se až před nějakými dvoukřídlými dveřmi, nad kterými je oblouk. Sál? Proč mě proboha vede do sálu?
Na jeho prosbu jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Přesně jak jsem si myslela. Byl to sál, ale ne takový jako jsou ty zbylé na hradě. Tento byl prázdný. Jediné co vněm bylo, byly nějaké velké plechovky a za nimi stála Artenia.
Mateřsky se na nás usmívala, když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že jsou to plechovky barvy a u nich ještě leží štětce a nějaké oblečení.
Co tohle má znamenat? Ptala jsem se pořád dokola v duchu.
"Musím uznat, že tento druh zábavy ještě neznám, ale pokud budu moct tak se přidám." ozve se s úsměvem od ucha k uchu Artenia a podává mi jednu hromadu hadrů. Druhou si bere ona.
"Cože?" pořád nechápu, o co tu jde. "To tu budeme malovat?"
"Ano." odpoví mi Artenia a začne si svlékat šaty. Najednou přestane a podívá se na Lumma.
"Proč bych jako neměla?" zeptá se s povytaženým obočím.
Lumm hodí hlavou a jde, si prohlédnou plechovky s barvou.
Podle vzoru Artenie si také začnu svlékat šaty a oblékat hadry, které jsou mi tak o dvě čísla větší, stejně jako jí.
Když už mám na době vytahané tričko a pánské dříny se spoustou trhlin zvědavě se podívám na Artenii. Ten pohled nevydržím a rozesměju se. Má na sobě zelené montérky a pod nimi koskatou košili Ona se rozpačitě prohlédne a pak se koukne na mě.
"Upřímně nemáš se vůbec proč smát." prohodí s cukajícími koutky.
"Promiňte, ale vládkyni upírů si prostě takhle představit nedokážu." omluvím se, ona se zase usměje.
"Tak pro tuto chvíli jsme kamarádky, které se rozhodly vymalovat tento sál." Poví a hodí po mě štětec. Obratně ho chytím a jdu za Lummem.
"Chceš to nějak obléct?" zeptám se, když vidím, jak se snaží nasoukat do trička.
"Byla bys hodná. Sice mi to moc nepomůže, ale lepší než nic." Hodí po mě svůj kočičí úsměv. Tak si kleknu a natáhnu mu tričko. Je mu velké jako nám všem, ještě mu pomůžu prostrčit tlapy rukávama.
"Díky." poděkuje a odběhne si pro štětec.
Artenia mezitím odnesla zbytek hadrů a naše šaty někam pryč. Teď se vracela se zářivým úsměvem na tváři. Vypadala jako malé dítě, kterému dáte bonbon.
"Jak to vlastně chcete vymalovat?" zeptám se, jen tak pro jistotu.
Artenia pokrčí rukama a zavolá zpět. "Co takhle jednu stěnu udělat různobarevnou, druhou různobarevnou, třetí taky různobarevnou a tu čtvrtou nechám na vás."
Rozesměju se a jdu si pro plechovku s barvou. Vezmu si žlutou a k Lummovy přistrčím zelenou. Obě je otevřu a jdeme k jedné stěně. Na Lumma je opravdu božský pohled.
No řekněte samy, už jste někdy viděly pantera v modrém tričku s potiskem, jak si v tlamě nese štětec a plechovku s barvou, která se tak houpe, že z ní stříká barva všude kolem a i přesto si spokojeně houpe ocasem.
U stěny se k nám ještě přidá Artenie s červenou barvou a dáme se do toho. Malíři by z nás měly radost. Naše malování se podobá čmárání tří letého dítěte, které dostalo vodovky. Když nás přestalo bavit dělat pěkně kousek po kousku a nepřetírat barvy. Tak jsme začaly prostě čmárat.
Podívala jsem se na Lumma jak mu to jde. Měl celou hlavu od zelené barvy. Strašně jsem se rozesmála. Zamračeně se na mě podíval a ohnal se po mě štětcem. Uskočila jsem, ale nějak se my povedlo narazit do Artenie a svým štětcem jí udělat čáru přes krk. Ta mi na oplátku stříkla červenou do obličeje.
Rukou jsem si setřela barvu a zamračila se na Lumma. "Za to můžeš ty." stříkla jsem po něm.
"Já? Proč já? Neměla jsi, se mi smát." začal, přede mnou utíkal a štětcem co měl v puse, stříkal všude kolem sebe.
Chvíli jsem ho honila, nešel nijak chytit, byl rychlej a pořád kličkovat. Nakonec jsem si sedla a potřebovala se nějak vydýchat.
Že ke mně jde Artenia jsem si všimla, až když mi z hlavy skapávala červená barva. Chrcla po mě celou plechovku.
Královna, ne královna tohle chce odplatu. Vyskočila jsem na nohy, ulepené červené vlasy jsem si ohrnula z obličeje. Popadla první plechovku, co jsem spatřila a rozeběhla se k ní. Těsně před ní jsem zabrzdila a máchla plechovkou tak, aby zasáhla celou její zadní stranu těla. Trefila jsem přesně, byla fialová od hlavy až k patě.
Zaraženě se na mě otočila a z očí jí lítaly blesky, zase jsem se rozesmála, to jsem však neměla dělat.
Chrcla na mě další plechovku s barvou. Naštěstí jsem stihla zavřít oči a pusu. Stejně jsem to, ale schytala na plno. Rukama jsem si vytřela oční víčka a pomalu otevřela oči z vlasů a nosu mi odkapávala zelená barva a tentokrát se jako šílená smála ona.
Toho jsem vyučila zase já a stříkla jsem na ní další barvu. Napruženě se na mě podívala a zamrkala očima. Teď to schytala ze předu ona.
Nesmála jsem se a v ruce držela ještě plechovku se zbytkem barvy. Když se od někudy za mnou ozvalo něco jako smích. Spíš bručení.
Otočila jsem se za tím zvukem. Lumm seděl, pozoroval nás a smál se svým kočičím smíchem.
"TY." řekli jsme s Artenii současně a ukázaly na něj.
Zarazil se a podezřívavě si nás měřil pohledem.
Obě naráz jsme se rozeběhly a stříkly na něj barvu. Neměl možnost utéct. Byl růžovo modrý a ještě s tou předchozí zelenou to nádherně ladilo.
"Tak co myslíš, byl to dobrý nápad?" zeptal se Lumm zatímco jsme byly naložený u mě v koupelně.
"Nebylo to tak špatný." usměju se na něj. Rukama se snažím dostat z vlasů všechnu barvu. Moc to nejde, ale co se dá dělat. Nejdříve jsem pomáhala Lummovy vydrhnou barvu z jeho kožichu. To šlo ještě dobře, ale s těmi vlasy bude problém. Docela bych chtěla vidět Artenii. Musela jsem se usmát při představě jak se, se svými dlouhými tmavými vlasy lopotí jako já.
Po půl hodině jsem měla vlasy celkem i čisté. Vylezla jsem z vody a osušila se. Oblékla jsem si noční košili a šla si lehnout. V posteli už čekal Lumm, vlezla jsem si za ním a lehla si vedle něj. Přikryla se dekou a spokojeně usnula. Konečně po dlouhé době se cítím unavená a doufám, že budu dobře spát.
Usla jsem chvilku po tom, co jsem si lehla.
Probudila mě hrozná bolest hlavy. Přetočila jsem se a rukama začala šahat kolem sebe. Bylo to zvláštní jako bych vůbec neležela na svojí měkké posteli, ale někde na tvrdé zemi.
Vystrašeně jsem otevřela oči a posadila se. Byla jsem v lese.
No bezva. Ležím uprostřed nějakého lesa v noční košili a opět nevím, ani jak jsem se sem dostala. Zvedla jsem se a oprášila ze sebe jehličí.
Takže jsem jehličnatém lese.
Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikde kolem mě nebylo žádné vodítko, nic. Po Lucasovy nikde žádné stopy.
Tak jsem si vybrala prostě nějaký směr a tím se vydala.
Šla jsem docela dlouho, když se konečně les rozestoupil a já se objevila na menší mýtině na, které stál malý srub, měl nanejvýš dvě místnosti v přízemí.
Šla jsem k němu. Vypadal opravdu moc hezky. Byl jistě starý, ale velice zachovalý. Takové romantické místečka, krásně by se tu mohly užít prázdniny ve dvou.
Jen mi dva a krásná příroda. Teda snad krásná v té tmě to nejde moc poznat.
Nechala jsem se unést myšlenkami. Rychle jsem zatřásla hlavou a vrátila se do reality. Teda spíš snu, jestli to vůbec byl sen.
Připlížila jsem se k jednomu malému okénku ze dvou, které byli na stěně, u které jsem stála. Nahlédla jsem dovnitř. Naproti okénku byl krb a před ním stálo zády ke mně křeslo s vysokým opěradlem. Někdo na něm seděl, byla vidět jen ruka opřená o opěradlo a držící skleničku na vysoké noze s červeným obsahem.
Pokud se budu obracet na mé ostatní sny tohoto typu tak je to Lukas. Více jsem se přikrčila pod oknem a čekala, co se bude dít.
Ani jsem nemusela čekat dlouho, když se otevřely dveře a někdo vstoupit do místnosti. Byl to špinavý chlapík jen v džínách s utrženými nohavicemi a nechutně chlupatým tělem. Na tváři měl neupravené strniště. Mastné přerostlé hnědé vlasy mu padaly do tváře i přes to, že si je každou chvíli zastrkával za ucho.
Odstoupil dva kroky ode dveří a poklekl před svým pánem. Viděla jsem, jak mu pokynul rukou, aby se postavil a vyzval ho.
"Tak co jsi zjistil?" zeptal se svým tichým šustivým hlasem. Až teď jsem si uvědomila jak je podobný tomu Dirkovu, až na to že Dirk ho má mnohem jemnější a pro mě příjemnější.
"Opravdu tam je, přesně jak jste říkal, pane. Ze zahrad je cítit její pach. Mají jí zavřenou v pokoji s výhledem na jezero. Nejjednodušší by bylo, že my bychom zaútočily, tím odlákali pozornost a vy byste se k ní nepozorovaně dostal a odnesl si jí, pane." mluvil profesionálně a bez jediného zaváhání. Byl jistě velmi dobrý v tom, co dělal. A mě bylo jasné, že mluví o mně.
"Opravdu si myslíš, že na to skočí i se schopnosti Artenie." zeptal se nedůvěřivě Lucas.
"Víte přece, že ví jen to, co se týká toho, čím byla nebo čím a věci neživé. Mě neuvidí a vás spatří v okamžiku, kdy s tím nebude moc co dělat." nechutně se usmál a tím odhalil své zašpičatělé čelisti žlutých zubů.
"Ano máš pravdu, kdy je podle tebe nejlepší zaútočit?" zeptal se Lucas. Nejspíš na toho Lycana hodně spoléhal a důvěřoval mu.
"Nejlepší by to bylo za svítání, oni budou unavení a ona bude spát." Bylo na něm poznat, že se v tom plánování rozplývá a těší ho, že se jeho pán ptá.
"Dobře a co její strážci." Zeptal se znova a v jeho hlase byla poznat jistá netrpělivost. Byl natěšený na to, jak mě chytí a probudí tu zrůdu.
"Hlídá ji jedna upírka, ale není moc pořádná a pak velká černá kočka." Vím jistě, že při tomhle názvu by Lumm vrčel naštváním a hned by po něm skočil.
"Lumm," zašeptal skoro neslyšně Lucas. "ta proklaté kočka tolikrát mi on a jeho pán zmařily život." zaskřípal zuby.
Musely se s Dirkem opravdu nenávidět.
"… ale teď tu jeho pán není, aby mu pomohl, a on sám mě nezastaví." rozesmál se jako šílený.
Tak nějak myslím, že my to pro dnešek stačilo. Začnu se soustředit na probuzení.
Musím se dostat z hradu. Pryč odsud, někam daleko a hlavně někam, kde se mnou bude Dirk. Potřebuju ho.
Otevřela jsem oči a vyskočila z postele. Venku byla ještě tma, ale svítil měsíc. Osvětloval pokoj velice dobře. Rozeběhla jsem se rovnou ke skříni s oblečením a začala se v ní přehrabovat. Potřebuju nějaké kalhoty a tričko.
"Co myslíš, že děláš?" zeptal se Lumm.
Otočila jsem se k posteli. Ležel na ní tlapy stočené před tělem a zvednutou hlavou mě pozoroval. Světlo měsíce ho nádherně ozařovalo.
"Musím pryč." Zopakovala jsem svoje myšlenky.
Otočila se zpět ke skříni a dál hledala. "Ty to musíš chápat. Určitě jsi to taky viděl."
"To ano, ale ještě pořádně nechápu, co jsem viděl."
Konečně jsem našla nějaké černé džíny, rychle jsem ze sebe strhla košilku a natáhla si džíny a dál se hrabala ve skříni, abych našla ještě nějaký svršek.
Stále otočená k němu jsem pronesla se zaťatými zuby. "Máš na výběr, buď půjdeš se mnou, nebo mi jdi z cesty."
"Jdu s tebou." Řekl pevně a seskočil s tichým žuchnutím z postele.
Já vytáhla nějaký korzet, schválně jsem vybírala takoví, se zavazováním ze předu, abych ho měla rychle oblíklí.
"…a jaký máš vůbec plán?" zeptal se najednou.
"Nejdřív se musíme postarat o tohle." zvedla jsem pravou ruku a zatřásla s ní. Rolničky na mém náramku se rozezněly tichým pokojem až moc hlasitě.
"… a s tím mám takový nápad." Ďábelsky jsem se na černého pantera stojícího přede mnou usmála.
V myšlenkách jsem mu ukázala svůj celý dosavadní, bláznivý plán. Kočiče se na mě usmál a pokýval hlavou. Souhlasit tak to je dobře.
Obrátil tlapu a vytáhl drápy. Snadno jsem o ně přeřízla kůži náramku a sundala si ho. Spokojeně jsem si promnula zápěstí. Najednou jsem se cítila tak lehce, byl to krásný pocit.
Neměla jsem však čas se něčím takovým zabývat.
Vzala jsem náramek a šla k oknu. Zase jsem se musela usmát. Jestli tohle vyjde a my se dostaneme z hradu. Chtěla bych vidět Kimionin výraz až sem přijde a uvidí to.
Přitáhla jsem k sobě jeden závěs a hbitě přivázala náramek k držícímu lanu. Otevřela jsem okno a chvíli poslouchala svůj výtvor.
Naštěstí venku foukalo, takže s každým proudem vzduchu se náramek na laně zahýbal a tím i zacinkal.
Nádhera. Část A hotova, teď ještě ty ostatní.


super kapča