
Ráno vstal a venku byla ještě tma.
,,Super," řekl si a odešel potichu do kuchyně, aby si sbalil jídlo a pití. Vše dal do batohu a napsal vzkaz Milenovi a Marii. Pak se odplížil pryč. Jako při tom, jak ho napadl ten nápad i teď zdálky myšlenkově volal: Storku!
Prcku! Jsi nachystaný?
Ano, a ty?
Snědl jsem několik srnek, myslím, že by to stačilo.
Srnky? Ty žroute!
Coul uslyšel zachechtání, ale z lesa se ozvalo hlasité hřmění. Pak na louku vyklouzla hlava a postupně celé drakovo tělo. Coul si uvědomil, že včera v lese nechal sedlo.
Počkej!
Pak se rozběhl do lesa na místo, kde včera Storka odsedlal. Ve tmě se blbě hledalo, ale nakonec po nějaké době našel. Vzal ho do ruky a utíkal za Storkem. Ten ho poslušně čekal.
Ajaj, to je zase ta věc na můj hřbet.
Coul kývl a potvrdil jeho domněnku, pak ho osedlal a připevnil batoh. Usadil se do sedla a chvíli čekal. Musel si uvědomit to, co teď bude dělat. Bude poprvé letět. Pomalu dýchal, pak si řekl: Nejsem srab, nebojím se. Leť!
Drak se vznesl nahoru a zrychlil. Coul dělal co mohl, aby nezačal křičet. Musel se silně držet, když Stork udělal otočku a dál se předváděl v tom, co umí. Pro Coula na tohle existovalo jenom jedno slovo: úžasné. Drak udělal další otočku a kotrmelec ve vzduchu. Batoh, kdyby nebyl připevněný pevně na sedle by spadl, se nadzvedl. Pak se položil, ale ne pořádně. Proletěli na Firstentallem a kroužili nad ním, pak letěli na sever do Ceunonu.
Už klesej k zemi!
Upozornil Coul Storka, který stále letěl. Ten udělal další kotrmelec a klesal, i když pořád letěl. Slunce začalo vycházet a Storkovy drsné šupiny se ve vycházejícím červeném slunci nádherně leskly, ještě více, než kdykoli předtím. Před nimi se po pár hodinách letu, který byl nádherný a nikdy Coul nezažil nic, co by se mu vyrovnalo, začala vytvářet bouře, která vrhala stín na opuštěné město Ceunon. Nebylo nic slyšet, žádný křik ptáků, kteří tu létali. Opuštěnost tu byla na prvním místě.
Sestup k zemi, nechci, abychom byly neopatrní.
Stork nerad poslechl, chtěl s ještě proletět, ale byl unavený, což byla pravda po půl a něco dne cesty. Klesl k zemi a přistál trochu tvrdě, ačkoliv se snažil, ale musí to procvičit. S Coulem to nadzvedlo a byl rád, že po té cestě měl docela prázdný žaludek. Pak seskočil ze sedla a kráčel vedle Storka pod stín obrovských černých mraků. Bylo divné, že nepršelo, ale byla zima a foukal silný vítr. Každou chvíli kolem nich prolétl list, co se utrhl ze stromů, nebo kousek suché trávy.
Tady to je strašidelné.
Ano, to je, a co bude ještě procházení opuštěným městem?
Stork souhlasil. Představil si vesnici zaplněnou lidmi, kteří je doprovázejí k nějakému místu, jak jásají a jsou šťastni, jak je vítají. Pak svoji představu ukázal Coulovi.
Taky se těším na lidi, na to, jak nás budou vítat. A co teprve elfové? Při jejich kráse to bude mnohem hezčí představa.
Stork znova souhlasil. Postupovali krajinou, ve které jen párkrát mihlo nějaké zvíře. Mraky už zakryly slunce a už si ani nevzpomínali na to, jak slunce vypadá. Z výšky viděli vodu a obrys města, ale teď se jim vše zamlžilo. Vodu sice cítili, cítili vlhkost ale matně ji zahlédli. Vítr sílil a Coul začínal litovat toho, že sem vůbec šli. V duchu se chystal omluvit Storkovi, ale ten zasáhl dříve.
No, je to tu nepříjemné, ale rozhodně lepší než napospas slunci na poušti. Sice nevím, jak poušť vypadá, ale mám představu z jednoho Milenova obrazu. Jsem docela i rád.
Ale i tak se ti za tohle chci omluvit. Kdybych nebyl takový-
Nekecej prcku a pojď, už vidím hradby města.
Dál cesta probíhala mlčky v tichu. V nebezpečném tichu. Blížili se k hradbám města, ale nechtěli jít k němu. Odbočili a dál šli směrem na severovýchod k lesu. Zahřmělo. Stork se ohlídl nahoru a Coul se ho chytl za osten na krku. Zahřmělo znovu. Bylo to spíše jako nebeský zlověstný smích. Mraky se začali točit ve víru a tmavět, obrovsky blýskalo. Jeden blesk udeřil necelých pět set metrů od nich a i tak Coul málem ohluchl.
Rychle do lesa!

