
Nasedl na Storka a letěli těsně nad zemí nad loukami bez kytek. Hřmělo čím dál silněji a blesky se k nim blížily. Začaly se objevovat stromy, ale byly malé a jestli chtěli více do lesa, museli letět nad nimi. Coul si povzdychl, ale byl příliš vystrašený, než aby přemýšlel, že měli letět u zemi. Vznesli se teda výš. Vše, co chtěl, co teď potřeboval bylo, aby se dostal pryč z téhle bouřky, z tohohle území. Stromy byly čím dál tím víc větší, ale jen patrně. Letěli by rychleji, kdyby mohli, vítr je zpomaloval. Byl silnější a silnější.
Na zem! Ne aby se ti něco stalo!
O mě se nestarej!
Musím! Jsi jediný, koho mám!
Pořvávali na sebe v myšlenkách. Ale to jim nepomohlo. Malé stromky byly až moc u sebe, aby na ně mohli sesednout. Kdyby na ně přistáli teď, roztrhli by Storkovi blánu na křídlech. Museli letět dál, ale to bylo nemožné. Vítr byl silný, blesky střílely už necelých sto metrů u nich a bilo je to do uší. Pak blesky ustaly. Vítr na chvíli přestal foukat. Coul pohlédl nad sebe a zahlédl Mraky, které se stále točili ve větším a větším víru. Bylo to jako nebeské tornádo. Kolem nich se zase rozlehl vítr nejsilnější, jaký kdy zažil. Byla to přímo vichřice. Stork se neudržel v letu a tak ho ten proud větru otočil a přitahoval do středu nebeského tornáda.
,,NE!"
Stork se celým svým tělem zapřel o vítr a snažil se otočit zpět. Coul mu chtěl pomoct, kdyby tak uměl kouzlit jako všichni Jezdci. Kdyby jen počkal ve Firstentallu, nebo by letěl přes poušť. Kdyby jen letěl na delší, ale méně nebezpečnější cestu do Aberonu. Ne, on je zrovna tady a teď.
Omlouvám se za vše!
Zoufale prosil Storka o odpuštění. Ten se mu pokoušel vše rozmluvit. Jak měli vědět, ať už Coul nebo Stork, že se stane tohle? Vítr je už ovládl a dělal si s nimi co chtěl. Už nikdo nezvládl se mu odepřít. Byli pohlcení vírem a ten je odnášel do středu mraků. Ani nelítali, Stork měl své křídla složené a přesto létal ve vzduchu metry nad zemí a vznášel se výš. Pak je pohltil mrak. Coul i Stork měli v mysli černo, nic neviděli, necítili. Slyšeli jen smích, zlomyslný smích, který se všude rozléhal, jakoby byly v obrovské prázdné místnosti.
,,Cha cha cha! Konečně! Konečně můžu mít to, co mi tak scházelo! Konečně budu mít společnost! Konečně někoho budu ovládat! Pomstím se! Pomstím se všem! Všem, co mě svrhli z trůnu! Král Galbatorix se vrátí! Eragon se mi se Safirou bude jen klanět! A až se toho jejich dvoření nabažím, umučím je k smrti! I Murtagha a Trna! A Aryu! Všechny do jednoho! Zabiju i Gera coby krále! Pche! On a král! Nemá ani moc! Ani žádného draka! Není Jezdec! Neumí ani pořádně kouzlit! Nikdy by nesvedl dát svou duši drakovi, ať ji vynese do oblak a až zemřu, budu žít tam a ovládat lidi z vrchu jako bůh! Budu zase vládnout, a vy mi v tom pomůžete!"
Coul otevřel oči. Vznášel se ve vzduchu, pod sebou viděl černé oblaky, které se zklidňovali. Koukl vedle sebe a zahlédl Storka, jak se podobně kolem sebe rozhlíží a vnímá okolí.
Storku! Tak moc se omlouvám, je mi to líto!
Nemáš se za co omlouvat, to já jsem se ve větru neudržel.
Ne! Ale…
…zajímalo by mě, co to je…
…za místo, proč se tu vznášíme a…
…proč tu slyšíme nějaké divné hlasy…
…které podle mě patří samu…
…Galbatorixovi! Slyšel jsem o něm hodně, ale je mrtvý, ne?
Je, ale proč tu teda jsme?
Stork roztáhl křídla a snažil se v tomhle bezvětrném vznášení létat. Nemohl.


pěkné