close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

24)Kapitola: Útěk(Já vím, že už zase, ale lepčí nápad nemám)

31. srpna 2009 v 14:28 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost
Plížily jsme, tichými chodbami hradu. Bok po boku. Upíři nikdy nespí nebo aspoň ne všichni. To jsem si mohla ověřit několikrát. Rychle jsem se schovala za roh, sochu nebo rychle zaběhla za nějaké dveře. Nikdy mě nikdo neviděl. Lumma vidět klidně mohly.
Měly jsme spolu dobrý plán. Zatím vycházel tak byl dobrý. Nejdříve dojdeme do skladu zbraní a nějaké si půjčíme. Potom do garáží a půjčíme si nějaké auto.
Víc jsme to neplánovaly, plány nemají cenu, protože většinou nevyjdou. To, že mě ještě nikdo nechytl, se dá vysvětlit jako štěstí.
"Dělej, nikdo tam není." Ozve se mi v hlavě Lummův hlas. Vyběhnu zpoza rohu a svižně běžím za ním. Podle něj už jenom jednu chodbu a budeme u skladu.
Doufám, že nebude zamčený, opravdu netuším, jak bych měla vyrazit dveře.
"Neboj, nebude zamčený." Někdy mi tím opravdu leze na nervy.
Je divné když mi odpovídá na moje myšlenky.
Zrychlím běh a zastavím se až před velkými dubovými dveřmi. Tiše vezmu za kliku, opravdu není zamčeno. Otevřu je jen na malou škvírku. V duchu se modlím, aby nevrzly. Naštěstí nevydají žádný zvuk tak nakouknu dovnitř.
Nikde nikoho nevidím. Přijde mi, že to jde až přehnaně hladce. Otevřu dveře víc a pustím dovnitř Lumma, aby se tam víc porozhlédl.
Vběhne dovnitř. "Nikde nic!"
Hlásí po chvilce tak vejdu taky.
Sklad zbraní je větší místnost s policemi a regály na zemi jsou bedny s náboji a výbušninou. Dostala jsem nemalé nutkání vzít si pár granátů, ale rychle jsem ho zahnala. Člověk nestihne hodit granát tak rychle, aby dopadl poblíž upíra nebo lycana.
Přejdu k polici se střelnými zbraněmi. Bez rozmyšlení šáhnu po dvouch berettách, rozhlédnu se po místnosti.
"Nevíš, kde jsou nějaké postroje?" Zeptám se Lumma v myšlenkách.
"Myslím, že někde vedle dveří." Odpoví hned pohotově.
Otočím se čelem ke dveřím a hned uvidím věšáky s různými pouzdry. Přešla jsem k němu a hledala stehenní pouzdra na pravou i levou nohu. Nešla, jsem je celkem rychle. Měly to tady moc pěkně seřazené a přehledné. Hned jsem si je nasadila na nohy a zastrčila do nich Beretty. Zapla jsem pouzdra, aby z nich zbraně při běhu nevypadly. Při běhu asi ne, ale nevím, co ještě dneska budu dělat. Rozhodně jsem po nikom nechtěla střílet, dokud odsuď, nevypadnem.
Našla jsem ještě bederní pás na zásobníky. Hned jsem si ho vzala a nasadila taky. Přešla jsem k místu, kde jsem viděla zásobníky. Vzala jsem jeden do ruky a prohlédla jsem si ho.
Patřil do berett a byl plný. Bezva nemusím se zdržovat plněním. Naplnila jsem bederní pás zásobníky a šla se podívat ještě po něčem.
"Myslíš, že bych měla vzít ještě něco silnějšího?" Zeptám se v myšlenkách Lumma.
"Raději jo. Lepší víc než míň." Odpověděl hned. Má možná pravdu, ale jak v čem.
Pro tentokrát se smím, musím souhlasit, že pravdu má. Mohla bych vzít nějaký samopal.
Dojdu k regálu se samopaly. Nemám tušení jaký. Umím střílet skoro ze všech, co tu jsou, ale jaký by se hodil, mám.
Nakonec se natáhnu po M16. Je velká, ale dá se s ní i odstřelovat což je dost výhoda. Hodím si jí na záda a vydám se k Lummovy, v ruce mám ještě dva náhradní zásobníky.
"Co bys řekl tomu, že budeš dobíječ?" Zeptám se šeptem a natáhnu se ještě pro jeden bederní pás.
"Mám na výběr?" Zeptá se.
"Myslím, že ne." Odpovím mu.
Sedí před regálem s noži. Má dobrý nápad, natáhnu se po soupravě házecích nožů a připnu si je nad pouzdro na pistoly.
Ještě vezmu, nějaký věší bojový nůž pro Lumma. Ten spokojeně zamručí. Kočka jedna masochistická.
"Tak teď smět garáže tam to bude trochu obtížnější než tady." Jo to vím, garáže jsou totiž hlídaný.
Vyběhneme ze skladu munice. Lumm mě zase vede. Nechápu, jak se tady může tak dobře orientovat.
Seběhneme ještě jedny schody a hlavním vchodem vyjdeme na nádvoří. Tentokrát jsme nikoho nepotkaly, ani nezaslechly. Na nádvoří se přitisknu ke zdi hradu a v jejím stínu pomalu co nejtišeji jdu ke garážím.
Lumm jde neohroženě středem. Jak bylo v plánu.
Nezpozorovaná dojdu ke vchodu do garáže. Lumm právě sedí na stole hlídače a asi se s ním baví. Hlídač nedává vůbec pozor. Vklouznu do garáží a začnu se rozhlížet po autech.
Potřebuju rychlé, a aby nebilo moc daleko vjezdu. Nejsem si jistá, jestli zvládnu někam dojet natož, abych se tady motala.
Přesně naproti vjezdu bylo nějaké auto přikryté plachtou. Začala jsem se skrčeně proplétat mezi auty až k němu.
Teď mi bylo úplně jedno, jestli je rychlé. Krčila jsem se za ním, abych nebyla vidět a poslala Lummovy myšlenkou rozkaz.
"Sežeň klíčky od toho pod plachtou." Nedal mi nijak vědět, jestli rozuměl, jen dál tiše rozmlouval s hlídačem.
"Odlákej ho někam." Rozkázal po chvilce on.
Nejsnazší způsob jak odlákat hlídače je hodit něco někam jinam než jste vy. Hledala jsem nějaký kamínek, klacek prostě něco.
Našla jsem montážní klíč. Hned jsem ho sevřela a hodila ho do zadní části garáže. Narazil tam do něčeho plechového a tím způsobil neuvěřitelný rámus.
Hlídač hned zpozorněl a šel se tam podívat. Lumm pohotově chňapl, po skřínce s klíčky, tlamou. Hned na poprvé získal to, co chtěl, protože seskočil ze stolu a běžel ke mně.
Mezitím než přiběhl jsem, rychlím trhnutím, sundala plachtu a nasedla do auta. M16 a Lummův pás s nožem jsem hodila pod sedačku spolujezdce.
Bylo to bílé porshe. Nebil však čas přemýšlet o tom čí je a proč bylo ukryté.
Otevřela jsem dveře spolujezdce a Lumm naskočil dovnitř. Podal mi klíčky, které se mu houpaly na jednom ze zubů.
Hned jsem je strčila do zapalování a otočila. Motor hned naskočil a začal přézt. Dupla jsem na plyn a vymáčkla ruční brzdu. Auto s hlasitým kvílením plenumatik vyrazilo z garáže. Přes nádvoří otevřenou branou pryč z hladu.

Nemám tušení jak to že byla otevřená a nijak jsem se tím nezabývala. Vyrazila jsem pryč od hradu, co nejdál.
"…a co máš v plánu teď?" Zeptá se Lumm když kličkuji po lesní silnici. Je celkem udržovaná, ale těch zatáček taky mohly dát méně. Už skoro svítá. Doufám, že si Lucas zkontroluje, jestli jsem v hradě před tím, než zaútočí.
"Ty víš, kde je Dirk s ostatníma?" Zeptám se nahlas. Nebaví mě se ptát pořád jen myšlenkami.
"Ano vím." Delší odpověď už vymyslet nemohl.
"Tak mě budeš navigovat." Rozkážu mu. Nijak neodpoví, jen něco zamručí.
Cesta před námi vypadá docela rovně tak sešlápnu plyn až k podlaze a přeřadím na vyšší rychlost.
Nevím co budu dělat až dorazím k Dirkovy. To vymyslím, až tam dorazím.
Doufám, že Lucas půjde po mě a ne na hrad. Co, ale udělám, jestli se tady objeví. Nevím. Nikdy mě nebavilo plánovat. Teď by se to, ale docela hodilo. Musíme předpokládat, že se neobjeví, a když jo tak se něco vymyslí.
Pokusila jsem se přestat přemýšlet a jen se věnovala řízení. Jely jsme rychle, ale ne tak jako s Dirkem. Dokázala jsem rozpoznat stromy, které lemovaly silnici z obou stran.
Nad nimi začala vycházet slunce. Povzdechla jsem si. Teď už je to vše jen na náhodě.
Odvrátila jsem pohled od slunce k silnici. Byla na ní menší vrstva hlíny a spadaného listí. Nikdo tudy moc často nejezdí. Naposledy tu jeli Dirk a jeho společníci.
Trochu jsem zpomalila. Moc by se mi nehodilo, kdybych se tady někde vybourala… I když by to bylo jedno z možných řešení. Zemřít…
Je to docela lákavá představa, ale bohužel se nedá uskutečnit. Bojím se smrti. Nemám tušení, co po ní přijde a nechci se to dozvědět teda zatím ne.
Možná to nebude tak zlé a možná naopak ano. Já, ale nechci zemřít. Poprvé v životě mi připadá, že jsem poznala někoho, komu na mě záleží víc než na sobě. Někoho komu můžu důvěřovat. Někoho koho miluji, dala bych mu vše, o co by mě požádal.
Láska je slepá, ano to je pravda je slepá, hluchá a naprosto hloupá. Dřív jsem takhle nedůvěřovala, ani svým příbuzným. Žila jsem svůj vlastní život a žila ho po svém.
Teď když, ale vím, že ve mně je někdo jiný. Někdo, kdo chce nade mnou mýt naprostou kontrolu a je posedlý touhou získat mé tělo.
Ještě k tomu mně chce získat bláznivý upír, co se zamiloval do toho, co chce mé tělo. Ironie. Nikdy dřív by mě něco takového nenapadlo, říkala bych tomu pohádka, jen bláznivý příběh na zahnání nudných večerů, ale to říkaly lidé i o upírech.
Z mého přemýšlení mě vytrhlo zavrčení ozývající se ze sedadla spolujezdce. Podívala jsem se na Lumma. Seděl celý naježený na sedadle a vrčel.
"Máme společnost." Prohodil ke mně.
Na to jsem se podívala do zpětného zrcátka a opravdu. Za námi jel stříbrný mercedes se sklopenou střechou a rychle se přibližoval.
Nemusela jsem se dívat dvakrát, abych poznalo, kdo sedí za volantem. Lucas. Můj milí otravný upír.
Sešlápla jsem plyn zase až k podlaze. Moje šance na to, že mu ujedu, byly, ale stejně mizivé. Neumím řídit tak dobře jako on, tohle je teprve moje druhá jízda. Zatímco on žil už když auta byla na parní pohon.
Nevzdám se, ale bez boje. To je moje heslo.
"Co chceš dělat?" Zeptal se Lumm. Z mých myšlenek to asi nejde vyčíst, ani se nedivým. Já to tiž vůbec nevím.
Nepokoušela jsem se odpovědět. Stejně si v mé hlavě přečetl mou odpověď.
Koutkem oka jsem zahlédla jak se tváří. Zrovna moc nadšený z toho nebyl, ale co mám dělat. Pokusit se o honičku z hollywoodských filmů. Na to nemám a vím to. Pravděpodobně bych skončila v některém ze stromů lemující silnici, a že jich tu je.
Vytáhla jsem jednu z Berett a vyklonila se z okénka. Snažila jsem se dávat pozor na silnici i na to kam mířím.
Moc to nešlo, ale taky jsem s autem nekličkovala jak opilec. Snažila jsem se zamířit na kola. Sice by mě zvládl v klidu, doběhnou, ale teď sedí v autě.
Podařilo se mi zamířit na jedno z předních kol a začala jsem střílet. Vystřelila jsem pětkrát a ani jednou se neztratila do kola.
"Kruci." Zaklela jsem a uklidila zbraň zpátky do pouzdra na svém stehně.
"Nemáš nějaký nápad?" Zeptala jsem se Lumma a zase zrychlila.
"Ne…" ozvala se tichá odpověď v mé mysli. "Možná…" Ozval se znova, ale nedořekl to.
"Možná co?" Zakřičela jsem na něj.
"Vzdát se…" Řekl skoro neslyšitelně a mně se tyhle dvě slova rozléhaly hlavou. Najednou jsem nevnímala nic jiného než to, že bych se měla vzdát. Jí dobrovolně s ním.
Nechat se ovládnout Clarisou. Co se stane, až mě ovládne? Bude to, jako když umřu. Jaké je to vlastně zemřít. Usnou a už se neprobudit. Já, ale nechci zemřít, ne teď, ne tady.
Rychle jsem zamžikala očima a strhla volant ke straně, kde teď jel stříbrný mercedes.
Řidič zachytil můj pohyb a zpomalil tak, aby se mi vyhnul. Objel naše auto a přiblížil se z druhé strany. Držel se dál od auta, abych se ho nemohla pokusit zase vytlačit ze silnice.
Přemýšlela jsem o tom, co my řekl Lumm. Měl pravdu, nic jiného mi nezbývá. Jen jsem si to trochu upravila. Nehodlám se vzdát bez boje.
Lumm si v mé hlavě přečetl, co hodlám, udělal. Nenamítal, i když se mu to určitě nelíbilo.
Na nic jsem nečekala a zase strhla volant ke straně. Auto dostalo smyk a začalo se neovladatelně točit. Krajina kolem nás nebylo vůbec k rozpoznání. Já viděla jen rozmazané čáry barev.
Lumm viděl určitě stejně dobře jako předtím. To se my potvrdilo chvilku potom, co na mě zavolal, abych se připravila na náraz. Rukama jsem křečovitě sevřela volant a čekala.
Neslyšela jsem nic kromě rytmu mého srdce a dýchání. Hluboký nádech a pak výdech.
Kvílení pneumatik jsem neslyšela. Neslyšela jsem nic až do chvíle, kdy to nádherné ticho prolomila hlasitá rána, křupání dřeva a skřípění mačkajícího se plechu.
Prudce to se mnou trhlo dopředu a i přes vystřelený erbag jsem si dala ránu do hlavy od volantu.
Lumm na nic nečekal, vyskočil z okna a utíkal pryč. Byla jsem mu za to vděčná. Musí se dostat k Dirkovy do nejdřív. Nechci, aby se ze mě stala Clarisa.
Šáhla jsem si na čelo, kam jsem se uhodila. Nahmatala jsem něco tekutého a lepkavého. Chvíli jsem uvažovala, co to může být. Mozek my odmítal fungovat, jak by měl. Hlava se mi trochu točila a sem tam se mi rozmazávalo vidění.
Mám otřas mozku a teše mi krev. Bezva.
Nebude to, ale nic tak vážného, protože to ani moc nebolí. Pokud to není šokem.
Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu. Ten pohyb mě nebolel, takže s páteří nic nemám. Teda aspoň s tou krční.
Rukama mohu taky pohybovat bez, jakýkoliv potíží. Takže zbývají už jen nohy. S tím bude trochu problém. Jak auto nabourala do stromu. Nabouralo samozřejmě předkem. Na nohách jsem cítila tlak, ale ne bolest.
Otevřela jsem dveře, kupodivu to šlo bez nějakých větších potíží. Jen jsem musela trochu zabrat a oni se, se zaskřípáním otevřely.
Teď když jsem měla volnou cestu ven, jsem se pokusila, vytáhnou ven. Zapřela jsem se nohama a pomocí rukou jsem se chtěla vytáhnout ven.
Hned první pokus zklamal. Při zapření nohou se pode mnou jedna podlomila. Nebo spíš se vůbec nezapřela.
Začala jsem si jí ohmatávat a zjistila jsem, že kousek pod kolenem v ní mám něco zaraženého, ale nic jsem necítila. Krev mi tekla po celé noze. Mělo by to strašně bolet, ale já nic necítím.
Začala jsem panikařit. Co budu dělat? Necítím nohu. Jak se odsaď dostanu. Co když to auto začne hořet. Uhořím tady.
Hodily se my myšlenky v hlavě jako na závodišti. Musela jsem se uklidnit, zavřela jsem oči a soustředila se jen na dýchání.
Po chvíli se mi srdce uklidnilo a já jsem oči opět otevřela. Rozhlédla jsem se okolo a na chvíli mě napadlo, kde je Lucas.
Nebylo to zrovna, ale tak důležité, abych o tom uvažovala trochu déle. Rozhodla jsem se o tom přemýšlet, až se dostanu z auta.
Udělala jsem to podobně jako předtím. S tím rozdílem, že jsem se rukama chytla střechy auta. Zapřela jsem se nohou a rukama zatáhla.
Mělo to svůj účinek, o kus jsem se pohnula a vyprostila půl nohou z pod, volantu. Udělala jsem to samé znovu a dostala se ven celá.
Unaveně jsem po zádech vypadla z auta. Chvíli jsem se vydýchávala a pak se za pomoci rukou sunula dál od auta.
Trvalo my to děsivě dlouho nebo my to tak aspoň připadalo. Když jsem se po břiše doplazila k jednomu ze stromů z okolí. Vyčerpaně jsem se vytáhla do sedu a opřela se o něj. Dalších několik minut jsem dýchala a načerpávala energii. Když jsem si připadala nejvíc odpočatá, jak teď můžu být, podívala jsem se na svou nohu.
Pod kolenem mi z boku čouhal kus nějaké tyčky. Byla tenká a leskla se ve světle slunce, které sem skrz stromy proniklo.
Vyndala jsem jeden z házecích nožů a rozřízla si od zranění dolů kalhoty. Rozřízlou nohavici jsem si vyhrnula a podívala se na zranění.
Když jsem to uviděla, zasykala jsem, ne bolestí, ale představou jak by to mělo bolet. Já jsem, ale stejně nic necítila.
Krev z rány dál vytékala, ale už ne v takových proudech jako předtím. Nechtěla jsem vykrvácet tak jsem si z konce kalhot uřízla proužek látky a přiškrtila jsem si jím nohu těsně pod kolenem.
Potom jsem uřízla ještě dva proužky a zadívala se na tyčku zející v mé noze. Tohle bude bolet. Pomyslela jsem si.
Teď jsem nic necítila, ale až se toho dotknu, budu něco cítit. Musím něco cítit.
Zhluboka jsem se nadechla a bez myšlenkovitě chytla tyčku a trhla. Jak jsem si myslela, ozvala se bolest. Šílená palčivá bolest. Vykřikla jsem a do očí my vtrhly slzy.
Zahodila jsem tyčku a klepajícíma rukama jsem si zavázala zranění. Potřebovala bych dezinfekci, ale, kde jí mám sehnat.
Zavřela jsem oči a opřela se o strom. Celím mým tělem procházely pulzy stoupající z nohy. Bolest, my zaslepovala mysl a já jsem nemohla normálně uvažovat.
Nikdy jsem nic podobného necítila. Nikdy.
Když mě škrábl lycan, bolelo to hodně, ale ne takhle. Nejspíš mám nakřáplou kost. Pokud nedostanu odbornou pomoc. Tak se rána zanítí a zemřu na otravu krve v hrozných horečkách.
Přede mnou se ozvalo zašustění spadaného listí. Z posledních sil jsem otevřela oči a před sebou spatřila Lucase.
Netvářil se jako pokaždé, když jsem ho viděla, arogantně a zlostně. Teď byla v jeho očích starost, strach a něco co jsem nemohla rozpoznat.
Neudržela jsem oči otevřené a tak jsem je zase zavřela. Z jeho pohledu jsem nevyčetla to, že bych byla v nebezpečí.
Moje smysly začaly ochabovat tak jako tělo. Proto jsem byla překvapená, když jsem ucítila, jak mě bere do náruče a nějak mě nese.
Začala my být zima tak jsem se k němu víc přitiskla. Cítila jsem, jak mě pohladil po zádech a zaslechla tiché uchichtnutí.
To bylo poslední, co jsem věděla. Usnula jsem vyčerpáním a s pocitem bezpečí.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 kaja kaja | 1. září 2009 v 12:28 | Reagovat

super kapča

2 Lee Lee | Web | 2. září 2009 v 6:02 | Reagovat

jhéééé rychle další...mno vám že je to už ohrané....ale prosííím!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama