
Stork klesal k zemi, u které se zastavil a opatrně položil Coula na zem. Sice to s ním žuchlo a ucítil bolest, navíc měl poškrábaný bok. Odhrnul si zakrvavenou košili a pohlédl na škrábance, ze kterých lila krev.
Omlouvám se…
Ne! Neomlouvej se, to nic není…Uvidíš!
Nastavil ruku s gedwëy ignasia a otevřel ústa. Jeho tělo se naplnilo energií a řekl dvě slůvka: ,,Waíse heill!" Z jeho ruky začala svítit nějaká zář a Stork i Coul viděl, jak se jeho škrábance hojí. Zanedlouho, když už za nimi přistával Eragon a Safira a zahlédli, jak kouzlí, se vše dohojilo.
,,Aspoň něco…Nějak je tohle užitečné," řekl schválně nahlas, aby ho slyšel Eragon. Stork kývl hlavou.
Ale přesto by bylo lepší, aby se nám tohle nikdy nestalo.
Teď zase kývl hlavou Coul a díval se Storkovi do mírně smutných zářivých očí. Přikráčel k nim Eragon.
,,Vidím, že umíš kouzlit."
,,Ano, a ani jsem se to nemusel učit."
Schválně řekl větu, která sice Eragona zmátla, ale mohla mu i odkrýt pravdu. Eragon se poohlédl po Safiře.
,,Co se s vámi stalo?"
Coul zavrtěl hlavou. To mu říct nemůže. A když se bude pokoušet, ještě více ho Galbatorix ovládne a naruší jeho vědomí. Místo toho se zeptal na jednu jednoduchou otázku.
,,Jak si přemohl a co udělal s…Galbatorixem?"
Eragon se hořce zasmál.
,,Mluvíme tu o vážnějších věcech a ne o tom, jak jsem ho přemohl. To si přece mohl slyšet, když jsem vyprávěl."
,,To ano, ale ne vše. Rád bych to více znal."
Eragon se pak dal do dlouhého, možná i hodinového vyprávění. Coul naslouchal každému slovu a snažil se v něm najít nějakou zmínku o tom, jak se mohl octnout nad Ceunonem.
,,…a když jsem ho nakonec zabil Murtaghovým Zar´rocem, když klesal k zemi a krvácel, smál se. Strašně se nahlas smál, jako pominutý. Říkal, že se vrátí. Nejspíš se už natolik zbláznil, že plácal nesmysly."
,,On se vrátí…" špitl Coul. Eragon na něj vzhlédl.
,,Cože?"
,,Já…On se vrátí…" řekl více nahlas a kýval hlavou, potvrzoval tuto větu. Byl i rád, že aspoň něco může říct.
,,Ale ne dokud tu budu já."
Nastala chvíle ticha.
,,Řekni mi něco o té bouři nad Ceunonem…Prosím…"
Eragon si protáhl ruce a znova zkřížil. Coul zase pohnul hlavou a pokoukl po Storkovi. Ten ho v tom podporoval.
,,Měli jsme mluvit o tobě…"
,,Ano, vždyť mluvíme," - další věta, která donutila Eragona svraštit obočí a přemýšlet na jejím významem.
,,No dobře. Nic moc o ní nevím, ale začala se tvořit po Galbatorixově pádu. Hledal jsem různé souvislosti s tím, ale nenašel. Lidé, když zjistili, že neprší, ale nesvítí slunce, je chladno a fouká vítr a pořád to je na jednom místě, přemístili se jinam. Já, ani jiní Jezdci tam nikdy neletěli. Je to nebezpečné, vítr tam je silnější, než jaký kdy byl. Ale podle vzpomínek občanů, co tam bydleli jsem si udělal svou představu. Divím se, že si to přežil, nebo vůbec rozhodl přeletět."
,,Ano, přes poušť jsme zase nemohli letět, přece by jsme nakonec leželi vyčerpaní na slunci uprostřed prázdna. Ale co jsme zase zažili…Neletěli jsme, ale potom jo a eou isji makimak tuki ehle hele."
Ach ne, zase. Moc jsem se rozmluvil a chtěl vyprávět…Omlouvám se.
Nevadí.
Eragon se díval do prázdna a zamyšleně mhouřil oči. Coul ještě promluvil.
,,Nemůžu nic dělat, nemůžu pro bezpečí všech začít výcvik. Ale nemůžu ani jít mezi lidi, dokud se nenapraví to, co se nám stalo. Ale také to, co se nám stalo, nesmím nikomu říct. Kdybys chtěl nahlédnout do naší mysli, je ti vždy otevřená, ale někdo jiný ji brání…Musíš na to přijít sám."
Coul vstal a nechal tak Eragonovi mnoho námětů na přemýšlení. Došel ke Storkovi.
Potřebuješ ještě něco říct, nebo vzkázat?
Ne, akorát jsem si promluvil se Safirou a dal jí také hádanky. Čím více, tím lépe pro všechny.
Ano, to ano.
Pak se vydali zpět do Osilonu, kde je už bránou bez jakéhokoliv optání pustili. Došli k jejich domku, pobalili věci a Coul osedlal Storka. Pak vyšli ven, nevšímali si nikoho, kdo se na ně díval a vzlétli daleko do vzduchu. V dálce viděli, jak Eragon se Safirou letěli směrem do Ellesméry.

