
Ráno vstal a ucítil jemnou bolest v noze. Hned se podíval, co to je, ale naštěstí to byla obyčejná modřina, co se nejspíš kopl v noci. Vykonal svoje potřeby, dal si i pořádnou koupel. Snídaně ho čekala na stolíku. Byla to podobná jak včera, ale něco bylo jiné. Stork se mezitím proletěl a když se vrátil, oba dva se soustředili na uvěznění černoty. Coul si vzpomněl na Eragonova slova.
Mohl bys využít na něco co nejvíce energie, ale ne tvé, nýbrž jeho.
Poslal ty slova Storkovi.
Zkusíme to. Uvidíme. Oznámil a oba dva se soustředili. Vešli do podvědomí, do míst, kde je vše skryté. Kde se dají objevit sny, přání strach, ty nejvzdálenější vzpomínky, a Galbatorix. Jeho klec už nebyla moc pevná. Coul se opatrně dotkl jeho vědomí a co nejrychleji ukradl co nejvíce energie. Pak po jeho vědomí někdo chňapl. Byla to oplátka od něho a vzala si tu energii zpět. Coul se rozzlobil. Zase se dotkl toho černého fleku, vzal mu energii (ucítil obrovskou sílu kolovat v jeho těle) a pomocí myšlenky mu způsobil velkou bolest. Černota se před tím scvrkla do ještě menšího flíčku.
Coule! Ty bastarde! Ty špíno!
Ozýval se malý, ale hrůzostrašný hlásek z černoty a rozléhal se v jeho hlavě. On se zarazil, jako by na celý plán zapomněl, a poslouchal jeho nadávky a díval se - cítil - jak se černota rozpíná. Už byla velká jako ta klec, která byla oslabená, a každou chvílí hrozilo, že praskne. Včas zasáhl Stork, jenž zabránil Coulovi slyšet jeho hlas. Ten se rychle vzpamatoval a s nově nabitou energií vyřkl, jak v duchu, tak i nahlas, kouzelnou formulku a zesílil tak klec, dal kolem klece ještě větší a pořádně je opevnil.
Coul i Stork se vrátili do reality. Coul nebyl vysílený, ale naopak, ještě v něm kolovala ta ukradnutá energie, co se nespotřebovala.
Ach, jestli tohle budeme muset dělat skoro každý den, scvoknu.
Neboj se, scvokneme oba.
Máš pravdu.
A oba se dali do smíchu. Pak Coul odpočíval skoro do oběda, kdy někdo chytl kliku u dveří. Stork, který ležel na svém místu, vztyčil okamžitě hlavu a pozoroval svýma zářivýma očima bez hnutí dveře. Coul vstal a pomalu odkráčel ke dveřím. Ten, kdo byl za dveřmi je neotevíral, jako by se pokoušel zachytit nějaký rozhovor, než vstoupí do bytu. Coul se ke klice natáhl a rychlostí otevřel dveře. Za nimi stál Eragon. Byl sám.
,,Pojď dál," hned mu oznámil, když viděl, jak se divně tváří. Eragon vešel dovnitř a porozhlédl se.
,,Ahoj Storku," pozdravil ho a došel ke knihovničce, která v pokoji byla a sedl si do křesla.
,,Co se děje?" zeptal se Coul vážně. Cítil se nějak divně, dospěle.
,,Před chvílí bouře zasáhla a zvětšila se, zapálila krajní malé stromky lesa Du Weldenvarden. Jakoby byl Galbatorix naštvaný."
Coul se provinile zazubil a pokusil se usmát.
,,Ehm, před chvílí jsem ho znova uvěznil, ale poté, co jsem mu na to vzal energii, abych se nějak nevyčerpal. Bude to s tím souviset?"
Eragon vytřeštil na svém elfím obličeji oči.
,,Tys mu vzal energii?!" křikl, ale ne rozzlobeně. Spíše překvapeně.
,,Ano, šlo to, chtěl jsem se šetřit a pomoct vám se Storkem na tom…no víš. A tak jsem ho uvěznil jeho vlastní silou…A ještě trochu mě zbylo."
Eragon se pousmál, ale pak zvážněl.
,,Je to dobrý nápad, ale trochu opatrně. Stromky jsme uhasili, ale ta bouře…i zdálky byla hrozivá a hřmělo příšerně."
,,Aha…To bude tím, že jsem mu…no nic."
,,Co si mu udělal?" vyptával se Eragon. Stork k němu opatrně přikráčel, aby nepoškrábal dřevěné zdi.
,,Když jsem mu vzal energii, tak si ji vzal zpět. Tak jsem mu ji vzal znovu a trochu způsobil bolest."
,,Jak? Bolest?" Eragon se zdál poprvé netrpělivý. Pohrával si s prsty, vrtěl nenápadně nohama.
,,No, já nevím. Pomyslel jsem na bolest, strach a na něho. Pak se začal zmenšovat a pořvávat na mě," Coul se zasmál, ale nikomu, ani Storkovi do smíchu nebylo.
,,Zkus to na mě," řekl Eragon rozhodně. Coul se znova zasmál.
,,Cože?"
,,Zkus to na mě."
,,Ne…to ne."
,,Coule!" okřikl ho. ,,Tohle není normální! Co si pamatuji, jednou mi takhle způsobil bolest Galbatorix. Pouhým zavřením očí!"

