25)Kapitola
Probudila jsem se v temné tiché místnosti. Nejdříve jsem si myslela, že to všechno byl jenom sen a zase zavřela oči.
Se zavřenýma očima jsem si promítala všechno, co se mi zdálo. Schválně jsem zkusila, pohnou nohou, jestli to byla skutečnost, měla by mě pořád bolet.
Noha mě nebolela, zato jsem si uvědomila, že mě bolí břicho a pálí krk. Otevřela jsem oči a spustila nohy z postele.
V pokoji bylo chladno a ve vzduchu byla cítit zatuchlina. Kde to jsem? Byla první věc, co mě napadla.
Vstala jsem z postele. Na sobě jsem měla jen spodní prádlo. Chladný vzduch by mě měl studit na těle, ale mě nic nestudilo. Bylo mi celkem příjemně.
Rozhlédla jsem se pořádně po pokoji. Byla to čtvercová místnost se zataženým oknem, zavřenými dveřmi a vevnitř byla postel.
Bez jakéhokoli rozmyšlení jsem vykročila ke dveřím. Místností se ozývaly moje tiché kroky nějak moc hlasitě. Snažila jsem se ty mlaskavé zvuky nevnímat a přisuzovala to ozvěně.
Zlehka jsem vzala za kliku a zmáčkla jí dolů. Bylo odemčeno, tak jsem vyšla na chodbu.
Na kamenných stěnách byly zapálené louče a nic jiného. I tady bylo ve vzduchu cítit mokro a chlad.
Muselo to tu být dost staré. Ale, kde to vůbec jsem. Šla jsem chodbou a zkoušela otevřít všechny dveře, na které jsem narazila. Za těmi, které šly, byla jen prázdná místnost, nanejvýš tam byla postel.
Vzala jsem za kliku dalších dveří. Povolila a tak jsem zatlačila a s námahou dveře otevřela na tak velkou škvírku, abych se jí protlačila dovnitř.
Vlezla jsem do místnosti. Tahle byla větší a byla osvětlená svícemi, spoustou svící. Svíčky byly ve svícnech, ale i volně. Byly na stěnách, na stropě i na zemi. Celkově místnost působila jako nějaká svatyně.
Na stěnách bylo i něco jiného než svíce. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že jsou to obrazy a fotografie. Na většině z nich byla nějaká žena. Někoho my připomínala, ale vůbec jsem si nemohla zpomenout koho. Měla delší tmavě hnědé vlasy, oči stejně tmavé barvy. Na žádné fotce se neusmívala, vždy měla takoví přísný pohled. Jakoby měl za chvíli nastat konec světa.
Na konci místnosti byly fotky a plátna obrazů poházené po zemi. K jednomu ze stočených pláten jsem se shýbla a rozbalila ho. Byly na něm namalovaní dva muži, stojící vedle sebe. Spokojeně se usmívaly na malíře. Na sobě měly krajkové košile a černé kalhoty zastrkané ve vysokých botách. Jeden z nich držel v ruce černý klobouk s ozdobným brkem, které se jakoby třepotalo ve slabém větříku.
Ten co držel klobouk, měl dlouhé hnědé vlasy a krátce zastřiženého kníra s bradkou. Vypadal jako vystřižený ze tří mušketýrů.
Zato ten druhý vypadal úplně jinak. Měl delší černé vlasy, čistě oholenou bradu a žádný knír.
Oba mi také někoho připomínaly, ale nemohla jsem přijít na to koho, jako u té ženy.
Položila jsem plátno zpátky na zem a šla pomalu dál. Na zadní štěně bylo velké zrcadlo, nebo to možná nebylo zrcadlo, ale jen obraz.
Po špičkách jsem k němu šla, abych nešlápla na nějaké obrazy na zemi. Zastavila jsem až těsně před ním. Na to, že vyselo na stěně, tam byla velká vrstva prachu. Dlaní jsem kus setřela a zůstala zírat. Bylo to zrcadlo a odráželo, tak jam zrcadlo má.
Společně s tím co jsem spatřila v odrazu, jsem si i zpoměla na to, kde to asi jsem a s kým tu asi jsem. I na to, kde je to tu na těch všech obrazech, ale to bylo teď všechno vedlejší.
Teď jsem jen stála před zrcadlem a zírala na svůj odraz.
Byla jsem to já, ale taky jsem to já nebyla. Moje i tak dost bledá pokožka byla teď jako sníh, studená už jenom na pohled.
Viděla jsem to i ve světle svíček dokonale. Jako by byl ten nejsvětlejší den.
Další šok byly moje oči, vždy měly zelenou barvu, krásnou tmavě zelenou barvu. Teď nebyly ani zelené ani modré. Měly barvu jako moře, tyrkysovou.
Bylo mi špatně už jen z toho a bylo mi jasné, co se stalo. Nemohla jsem tomu, ale uvěřit pro jistotu jsem trochu otevřela pusu a podívala se na své zuby.
Při tom pohledu se mi zatmělo před očima, mé vždy tupé špičáky byly větší a špičatější něž je normální.
Podlomily se pode mnou nohy a já se skácela jsem k zemi. Hlavu jsem si dala do dlaní a začala vzlykat. Bez slz to však nemělo ten správný efekt. Navíc se ještě ozval nespokojený zvuk mého prázdného žaludku. Chtěl krev, já chtěla krev. Při nejlepším lidskou krev. Stala jsem se tím, co jsem honila a zabíjela. Tím co jsem nenáviděla.
Zamilovala jsem se do upíra, poznala jsem pár dobrých upírů, ale i přes to se mi představa být jednou z nich nelíbila. Nikdy jsem nechápala člověka, co se stal dobrovolně upírem.
Navždycky být zatracený. Navždy bloudit mezi životem a smrtí. Sáhla jsem si na místo, kde mi mělo tepat srdce. Nic jsem necítila. Žádný uklidňující pohyb, který jasně říká, že žiju. Já nežiju, jsem mrtvá. Mé tělo se hýbe, můj mozek pracuje, ale jinak jsem mrtvá. Něco ze mě odešlo a už se to nikdy nevrátí.
Teď, ale musím najít toho, co za to může. Toho co mě zabil. Proč to vlastně udělal? Tím, že mě proměnil, zarazil mé stárnutí a tím znemožnil Clarisin návrat.
Navždy mi bude skoro sedmnáct. Hrozný pocit.
Pomalu jsem se zvedla a šla ke dveřím z místnosti. Už jsem byla skoro u nich, když se otevřely víc a v nich se objevil Lucas. Když jsem ho spatřila nahromaděný vztek na něj, na celý svět. Vyšel na povrch a já začínala vidět rudě. Nevrhla jsem se však na něj. Zachovala jsem si chladný rozum a zůstala stát. Tak jako on.
Oba jsme čekaly, kdo začne. Já to rozhodně nebudu. Dívala jsem se na něj. Nepohnul se ani o píď. Takhle nehnutě může stát jen mrtví. On je mrtví a já jsem taky mrtvá, když to dokáže on, dokážu to taky.
Stály jsme takhle dlouho. Dívaly se na sebe a nikdo z nás se nepohnul. Až on sjel pohledem z mých očí na zbytek těla a otevřel pusu.
"Vím, že jsi naštvaná." Promluvil tiše. Nejraději bych na něj zařvala, že nejsem naštvaná, ale pěkně nasraná. Zatím jsem, ale mlčela a poslouchala.
"Kdybych to neudělal tak by, jsi zemřela a já…"
"Taks mě měl nechat umřít." Zařvala jsem na něj a sama se lekla zuřivosti a divokosti v mém hlasu.
"Všechno je lepší než tohle." Řekla jsem o něco klidněji. On si jen povzdechl a o krok postoupil ke mně. Na to jsem já ustoupila o dva kroky dozadu.
"Je mi to líto. Nedokázal jsem se dívat, jak umíráš." Zašeptal zase. Jeho šepot vyplnit místnost a ještě chvíli se vznášel ve vzduchu.
Umírala jsem, pravděpodobně na otravu krve. Umřela bych ve spánku, co jiného bych si mohla přát. Teď jsem mohla být někde v klidu, ve světě bez netvorů. I v pekle bych to přežila, ale tohle to je horší než peklo, než očistec než cokoli.
"Tak ses neměl koukat." Zasyčela jsem skrz zuby a zase jsem se lekla, jak to vyznělo. Upíří nářečí zvládnu na jedničku.
"To nešlo." Skoro, ani neotevřel pusu, ale i tak jsem to slyšela. Moje nové schopnosti se začínají probouzet.
"Proč?" Řekla jsem taky tiše.
"Nedokážu se dívat na něčí smrt." Jeho odpověď mě překvapila. On velký, drsný, starý upír se bojí pohledu na smrt. To je vtipný.
Ale na to jsem se neptala. Víc by mě zajímala odpověď na jinou otázku.
"Proč jsi mě přeměnil?" Zeptala jsem se znova.
Nejspíš pochopil, na co se ptám. Povzdechl si a sklonil hlavu k zemi.
"Každý má svou příležitost a já tu svou jednou zkazil. Možná to však nebilo mnou, ale tím, že čarodějnice se stát upírem nemůže a tak jsem to vzdal. Tím, že bych se o to zase pokusil, bych mohl zničit dva životy a to bych nepřežil." Odpověděl, ale já to pořád nechápala. A teď už to taky, ani nechtěla pochopit.
"Takže jsi zničil život jenom mně." Řekla jsem ironicky.
"Nezničil, jen přeměnil. Kdybych to neudělal, byla, bys mrtvá." Řekl ostře a zase se na mě podíval. Na to jsem se bláznivě rozesmála.
Jen na mě nechápavě hleděl a čekal.
"Ty si myslíš, že budu s tebou. Že jo?" Zeptala jsem se, když jsem se uklidnila.
Nejdřív se usmál a pak nasadil ten arogantní pohled, jaký jsem u něj viděla vždy ve svých snech.
"Jsem tvůj stvořitel a mistr, takže nemáš na výběr. Co budu chtít, ty uděláš." Ukázal na mě prstem.
"Nikdy!" Zasyčela jsem na něj.
"Ale ani, chceš to vidět?" Zeptal se a na tváři měl pobavený úsměv.
Zůstala jsem na něj hledět a ani nemrkla.
"Pojď sem!" Řekl, jeho hlas měl nějaký nádech. I přes to, že jsem se nechtěla, pohnou, mé tělo rozhodlo za mě. Nohy bez jakéhokoli zaváhání šly k němu a já musela s nimi.
Zamračila jsem se na něj, ale pořád se přibližovala. Jeho panovačný úsměv se ještě rozšířil.
Zastavila jsem se před ním jako pes, který je zavolaný k pánovi.
Natáhl ke mně ruku a zajel s ní do mých vlasů. Nejdřív si s nimi jen tak hrál a přehraboval se v nich. Pak mě najednou chytil za týl a hrubě si mě přistrčil k sobě. Druhou ruku mi položil na kříž a tak mě držel. Naklonil hlavu k mému uchu a zašeptal "Bude velká zábava tě použít jako zbraň proti mému bratrovy."
Na to jsem sebou trhla, ale nijak jsem se mu nevyklouzla, držel mě až moc pevně. Zkusila jsem to tedy slovy. "Myslela jsem, že nerad vidíš někoho umírat." Zavrčela jsem mu do krku, protože svou hlavu měl pořád u mého ucha.
"Myslím, že jeho smrt přežiju." Rozesmál se.
"A teď jsi do svého pokoje a obleč se. Nějaké prádlo jsem ti tam dal." Řekl tím panovačným tónem a já se bez jakékoli námitky propletla mezi ním a dveřmi a vyrazila do pokoje, kde jsem se probudila.
→Autorka: SarazNevím, jak se z toho dostanu, ale rozhodně vím, že nezabiju Dirka, jenom proto, žee. Musí existovat nějaký způsob jk se dostat z vůle svého pána, ne? Doufejme, že jo. Přísahám, že mu jednou zakroutim krkem.


Kdyby si zabila Dirka,tak zabiju já tebe