26)Kapitola
Díval jsem se na silnici a rukama drtil volant. Auto se hnalo šílenou rychlostí prostředkem silnice. Kdyby mi někdo nebo něco přišlo do cesty, nedožilo by se to zítřka. Měl bych zpomalit, to my bylo jasné, ale nějak jsem nemohl.
Hnal mě strach smísený se zuřivostí. Je to dva dny co za mnou na sever Evropy, kde kdysi bývávalo Finsko, Švédsko a Norsko. Teď jsou tam jen zaledněná země. Tam, kde není led je sníh a sem tam nějaký jehličnan. Jsou to země vlkodlaků, starých dobrých známích mého bratra.
Při pomyšlení na něj jsem sevřel volant ještě víc. Ucítil jsem, jak se mi pod prsty vytvořily mělké prohlubně. Rychle jsem zase povolil stisk a sešlápnul, už tak ležící na podlaze, pedál plynu.
Lumm vzadu na sedačce nespokojeně zavrčel. Pohlédl jsem do zpětného zrcátka a usmál se na něj. Naštvaně švihal ocasem nahoru, dolů a klopil uši.
Má jí také rád, i když to nedává tak najevo jako jiní. To on my to řekl. To, že můj smysl života dostal můj bratr. Můj jediný bratr, můj starší bratr, ke kterému jsem vzhlížel a vždy chtěl být jako on. Pak přišla jedna velká změna. Marius mě přeměnil v upíra a já byl tak jiný než můj bratr.
Odešel jsem od rodiny a žil s Mariem, který mě učil jak žít můj nový život. Po několika letech přišla další rána, na seznamovacím večírku jsem uviděl svého bratra. Tenkrát to byl čerství novorozený, ale už tenkrát ke mně cítil nepřátelství, které mezi námi, když jsme byly oba lidi nebilo. Začal dělat vše pro to, aby byl lepší než já. A to se mu moc nedařilo…
Teď udělal zase něco, co mě podráždilo. On měl svou lásku a zabil jí, tak proč musí brát tu mojí mě? Proč?
Co jí vlastně udělal? Snaží se probudit Clarisu nebo… Žádné nebo není. Co jiného by s ní mohl dělat?
Přes oči mi přeběhla představa Marishky zavřené v nějaké kobce. Dostal jsem zase nával vzteku a sevřel volant. Naštvaně jsem zavrčel a očima probodával silnici.
"Myslím, že tohle jí neudělal." Ozval se Lummův hlas v mé hlavě.
Naštvaně jsem se podíval do zrcátka a probodl ho pohledem. "Jak to jako můžeš vědět?"
Zavrčel jsem znova.
On se ne mě jen díval skelným pohledem a mlčel. Otočil jsem hlavu zpátky k silnici a pohledem zavadil o dalšího mého spolujezdce.
Nechtěl jsem sebou, ani jednoho z nich, ale oba se mi, vnutily. Lumm nepřipouštěl žádné námitky, prostě mi oznámil, že jeda a konec. Richard mě nechtěl pustit samotného a prý ze svého osobního důvodu. Richard byl vždy tichý. Většinou jste si všimly, že je v místnosti až když svým tichým lehce syčivým hlasem promluvil. Nikdy nikomu o sobě neřekl víc, než bylo nutné, což je podle něj jen jeho jméno a to nikdo neví, jestli je to jeho pravé jméno.
Teď tady seděl tiše vedle mě a díval se z okénka.
Byl oblečený přesně podle našich předpisů. Oblečení lovce, vše černé. Černé tričko, přes to černý kabát s vysokým límcem a černé kožené kalhoty. Dlouhé hnědé vlasy mu zplihle vysely po stranách obličeje. Neměl je dlouhé, protože by chtěl, ale protože neměl čas si je nechat ostříhat. Jako lovec vlkodlaků má až moc práce. Já se zabývám lovem zprotivených upírů, je to mnohem zábavnější činnost a nejsem tak časově vytížený.
Všiml si, že se na něj dívám a obrátil se obličejem ke mně. Byl pěkný, jak jinak, ale když jste se pořádně podívaly viděly jste spousty bledých jizev táhnoucí se přes bílý obličej. Přes tu bledost se dost těžko hledaly, ale byly tam. Neměl je jen na obličeji, ale i všude po těle. Při boji s vlkodlakem se prostě stává, že vás škrábne.
Škrábance od vlkodlaků se vyléčí rychle, ale zanechají po sobě jizvy, zranění od Lycana se léčí jako lidem a pokud nepožijete krev silnějšího, než jste vy tak se neuzdraví nikdy. Jednoduše řečeno jed. Lycan je jím nasáklí jako houba.
"Co uděláš, když bude mrtvá?" Zeptal se tiše. Při zvuku jeho hlasu tuhnou svaly v těle každému, kdo ho uslyší. Snažil jsem se nevnímat ten podivný mrazivý pocit vzadu na krku.
"Zabiju ho," Odpověděl jsem co nejklidněji. "ale je to nepravdě podobné." Dodal jsem, Lukas by nikdy nezabil nositelku Cllarisy.
"Tak jsem to nemyslel." Skoro zašeptal a mě se na chvíli zatmělo před očima. Ne, to není možný. Kdyby jí proměnil tak je to skoro to samé jako by jí zabyl.
On chce Clarisu ne Marishku. Nemohl jí proměnit.
"To je blbost, to by neudělal." Snažil jsem se víc přesvědčit sebe než jeho. Jen kývnul a podíval se zase na ubíhající krajinu za okýnkem.
"Jaký máš plán?" Zeptal se znova, tentokrát se na mě však nepodíval.
"Budu tak dlouho řvát před jeho barákem, až vyleze." Odpověděl jsem, skrz zaťaté zuby.
"Dobře." Řekl nevzrušeně a dál zíral z okénka.
Kývnul jsem a zaměřil se na silnici. Popravdě jsem vůbec netušil, co udělám. Ponechám to náladě. Nejsem specialista na plánované útoky, nikdo z nás není. Já i Richard se věnujeme lovu. Štvanici, svojí kořist vždy před útokem stopujeme, pak honíme a nakonec bojujeme. Je pravda, že se najdou protivníci, co se mi postavily hned po tom, co jsem je našel. To pak není taková zábava a je rychle po všem.
Spousta z nás ztratí pojem o tom co to je být lidský. Nedokáže rozeznat co je správné a co už ne. Prostě se ve svém upírství ztratí. Jsou rádi, že jsou upíři a lidé jim připadají vzdálení a jiní. Spousta z nás zapomene jaké to je být člověkem, a že byly lidmi. Čím jste starší tím více začínáte bláznit. Vzhledem jste pořád stejný, ale hlava už ty staletí začíná nestíhat.
Být upírem je prokletí a spousta z nás jsou v tom nevině. Ve středověku když byly hony na čarodějnice a všechny nadpřirozené bytosti, jsi lidé mysleli, že být upírem se dá změnit. Chytaly upíry a pomocí posvěcených předmětů se z nich upírství snažily dostat.
Většina upírů toto mučení nepřežilo a ti co přežily, jsou blázni. Člověk by se také zbláznil, když by na něj přikládaly rozžhavené předměty a lily na ně kyselinu.
Jim to, ale jako mučení nepřipadalo. Upír byl podle nich člověk posedlý ďáblem a ten je potřeba vymítit. Ti co přežily jsem musel já a ostatní lovci upírů chytit nebo zabít. Nejdůležitějším zákonem vždy bylo Zůstat utajení i to se však nepodařilo. První velký důkaz přišel od velkého Drákuly. Nebil to špatný upír, jen se dostal na špatné místo.
Zamnou se, ozvalo další zavrčení. Pohlédl jsem do zrcátka a spatřil Lummovy žhnoucí oči.
"Přestaň uvažovat o tomhle je to divný." Zavrčel mi uvnitř hlavy a dál mě propaloval pohledem.
Musím na něco myslet nebo se zblázním.
Zaprotestoval jsem v hlavě a zamračil se taky. Co je mu do toho na co myslím.
"To jsem jako přeslechl a zblázníš se stejně, jestli se brzo nenapiješ. Už jsi nepil skoro měsíc." Jsem v pohodě a ty si říkej ty poučný přednášky někomu jinýmu.
Odpověděl jsem mu a podíval se zpět na silnici. Lumm si zase lehl a byl zticha.
Někdy nechápu, proč jsem si nenašel normálního Leoparda. Tichého a poslušného.
"On má pravdu měly by, jsme si před setkáním s Lucasem dojít na lov." Ozval se tichý šepot Richarda.
Tak že ta užvaněná kočka ještě žaluje. Potvora.
Do konce života budeš spát ve sklepě, potvoro. Zamračil jsem se na něj do zrcátka, jen se tvářil jako neviňátko a dál klidně ležel.
Raději jsem začal zpomalovat a dívat se okolo, kde se bude dál zastavit. Tím, že Richard říkal lov, půjdeme určitě honit nějakou strnu. Nesnáším krev kopytníků, je zvláštní a chybí jí ten obvyklí šmak. Lépe řečeno chutná to jako špenát, když byste si daly biftek.
"Kus odsuď je sjezd do menšího města. Tak tam jeď." Vyvedl mě ihned Richard z omylu. Město, ve městě jsou lidi, ale taky lovci. Tady ve střední Evropě je jich hodně. Nechápu, proč chce Richard tak riskovat.
Ale nechám to být, on je starší, on je zkušenější a já bych nejraději nikde nezastavoval.
Stejně nás nechytnou, nikdy nás nechytily. Vždy jsme byly tři já, Richard a Soren. Zabily jen Sorena a to v severní Anglii. Mohl si za to sám. Nikdy jsem ho neměl rád. Nikdy mezi námi nebilo, ani přátelství. Partnerství, to možná, ale přátelství nikdy.
Byl jiný než já, miloval bolest a rád jí vyhledával. Z naší trojce zemřel první. Pro mě to ani není takové překvapení.
"Tady zastav." Ozval se tiše Richard.
Zaostřil jsem kolem sebe a prohlédl čtvrť, kam jsme se dostaly. Byly tu klasické vysoké domy s oprýskanou omítkou a nějaká okna byla vymlácená. Na několika místech vysela jen okenice bez skla. Po jejích okrajích se blyštěli střepy, které v okenici ještě držely. Odrážely paprsky zapadajícího slunce a jejich nositelé hlasitě zavrzaly, pokaždé když zafoukal vítr.
Veřejné osvětlení tu už dávno nesvítilo. Lampy byly zohýbané, bez skla a žárovek.
Dokonalé místo pro lov. Tady nežijou, ani krysy.
Postěžoval jsem si v duchu. Zastavil jsem a vystoupil z auta. Přešel k zadním dveřím a otevřel je pro Lumma. Spokojeně vyskočil a protáhl si ztuhlé tělo.
Mezitím Richard také vystoupil a obešel auto k nám. Vzhlédl jsem k němu a zeptal se. "Co teď?"
Hloupá otázka na někoho jako jsem já, ale nemám náladu něco vymýšlet.
"Teď se po někom půjdeme kouknout." Řekl nevzrušeně a otočil se ke mně zády.
Seděl jsem na střeše jednoho z domů a čekal. Díval jsem se na ulici pod sebou a vymýšlel různé způsoby útoku. Všechny se zakládaly na tom samém. Seskočit, chytit, znehybnit, kousnou, a pokud možné nezabít.
Plán by byl, ale chybí to nejdůležitější. Kořist.
Takhle jsem tady mohl, seděl ještě na jaře a nikdo by se tady neukázal. Nesnáším čekání.
"Kruci." Zaklel jsem a vyhoupl se do stoje.
Seskočil jsem z okraje střechy a začal přecházet od jednoho okraje ke druhému.
Když jsem šel po druhé své kolečko, šlápl jsem na něco kulatého. Dal jsem nohu pryč a podíval se, co to je. Kámen.
Napřáhl jsem nohu a vší silou ho nakopl. Vyletěl hroznou rychlostí. Sledoval jsem, jak letí a přemýšlel, kde se zarazí. Odpověď přišla dost brzy. Zastavil se o zeď protějšího domu a udělal v ní díru, pravdě podobně prolétl skrz.
Při tom na ďál dost velký rámus. Samolibě jsem se usmál.
Tohle sem aspoň někoho dostane.
"Co to bylo?" Ozval se tichý hlas nějakého člověka. I přes to, že se snažil, aby nebil, slyšet. Slyšel jsem ho jako by byl vedle mě. Znovu jsem se usmál a přešel k hraně střechy, odkaď se ozval ten hlas.
Vyskočil jsem na hranu a snížil se do kleče. Nemusel jsem dlouho hledat. Stály hned pode mnou. Nejspíš začátečníci, stály uprostřed ulice. Ničím nechránění a rozhlížely se kolem sebe.
Byly tři, dvoum z nich tlouklo srdce tak hlasitě, že jsem mohl zjistit, jaký mají tlak. Ten třetí byl klidný.
Zaměřil jsem se na něj. Byl to muž, mohlo mu být tak třicet, možná něco přes. Pohledem pročesával budovy nad sebou.
Je chytrej. Pomyslel jsem si.
Díval jsem se, jak jeho oči pomalu putují k mému stanovišti. Trpělivě jsem čekal a sledoval ho. Čím víc se jeho pohled blížil, tím víc jsem cítil nával adrenalinu. Můj pohled se začínal zbarvovat do ruda. Lumm měl pravdu, už mám nejvyšší čas, abych se napil. Když ucítím krev, pravděpodobně se neudržím.
Jeho oči mě konečně spatřily. Znovu jsem se musel usmát. Nevydrželo my to však dlouho.
Bleskurychle šáhl po zbrani, kterou měl na řemenu přes rameno a začal střílet. Nebil však až tak rychlí. Ještě předtím než se ozval první výstřel, jsem se odrazil nohama a začal volným pádem letět dolů k zemi.
Byl chytrý natolik, že když viděl, že už nejsem na místě, kam střílí. Střílet přestal.
S tichým žuchnutím jsem dopadl na zem a vykročil k nim. Dva mladý stály po stranách staršího a mířily na mě, jedem měl brokovnici a druhý uzi.
Ten starší měl zbraň sklopenou a pozoroval mě. Já se díval na něj a musel se znovu usmát, cítil jsem, že tenhle úsměv byl trochu širší, než měl být, protože my vyklouzly špičáky, které byly teď už dost vylezlé a tudíž zřetelné.
Teď už jsem viděl vše s jistým nádechem rudé.
Pomalu jsem došel až k nim a zastavil se. Pořád jsem očima sledoval toho nejstaršího. On s naprostým klidem sledoval mě.
Jeho dva parťáci rozhodně klidní nebyly. Jejich srdce tloukly jako, kdyby běželi maratón a byl z nich cítit strach a panika.
"Co chceš?"
Zeptal se nejstarší a pořád mě sledoval.
Zeptal se nejstarší a pořád mě sledoval.
"Co myssslíššs." Odpověděl jsem se a schválně zdůraznil sykavky.
Nejstarší kývnul a vydechl. Šáhl po zbrani, ale nevystřelil. Neměl na co vystřelit. Já jsem totiž vyskočil do vzduchu, dopadl přesně za něj a rychle se otočil. Než stihl nějak zareagovat chytil jsem mu ruce a svou jednou je držel za zády. Nesnažil jsem se být šetrný, nebilo to potřeba.
Druhou rukou jsem mu drsně naklonil hlavu ke straně a tvrdě se zakousl do jeho tepající krční tepny.
Když jsem se mu zakousl do jeho krku, vykřikl. Rukou, kterou jsem zatím svíral jeho hlavu, jsem mu zacpal pusu a hladově polykal.
Nestíhal jsem polykat všechnu krev, která vytékala a tak my začala téct z pusy na krk a dál dolů. Bylo my to jedno hlavně, že ta hladová šelma uvnitř mě vrněla blahem.
Na jazyku jsem cítil skomírající tem toho muže a hlavou mi probíhal jeho život. Nejdůležitější okamžiky jeho života. Ty, které nikdy nechtěl zapomenout, ale i ty, které už dávno zapomenul. Jeho dětství, jeho první polibek, maturita, první zabití, držení malého dítěte.
Při této zpomínce jsem se od něj odtrhl. Pomalu jsem ho položil na zem a rozhlédl se kolem sebe. Ty dva někam zmizely. Byl jsem tu jen já a umírající muž, kterému jsem vzal jeho nejlepší okamžiky i život.
Měl rodinu, ale teď nemá nic.
Klekl jsem si vedle něj a chystal se položit otázku, kterou máme danou také v zákonech. Otázku života a smrti. Já bych spíš řekl smrti a zatracení, ani jedno není výhra.
Sehnul jsem se k jeho uchu a chystal se zašeptat. Nestihl jsem to. Chytl mě za ruku a zmáčkl nadpozemskou silou.
Odvrátil jsem se od jeho ucha a podíval se mu do očí. Měl je tmavě zelená jako je má Marishka, kočičí. Velké a krásné.
"Nezkoušej se mě na to zeptat, ty zrůdo." Zavrčel na mě a rozkašlal se. S kašlem z něj šla i krev.
"Doufám, že sis z té krve vzal všechno, co jsi chtěl a řekni my. Co teď budeš dělat?" Zase zachroptěl a zavřel oči.
Než jsem stihl odpovědět, že zachráním člověka svého života, mi před očima přeběhl obraz.
Vyděl, jsem před sebou dva lidi. Tohoto muže, jenom mladšího, upravenějšího a nějakou ženu. Měla modré oči a zlatavé vlasy. Tvář měla sebevědomou a ostře řezanou, trochu větší nos. Měla však ten nejkrásnější úsměv na světě, vlastně druhý nejkrásnější, když byly úplně totožné.
Muž měl svou ruku položenou na jejím vybouleném břiše a usmíval se na ní. Najednou se mu rty pohnuly a zazněla z nich otázka. "Jak se vlastně bude jmenovat?"
"Marishka." Usmála se žena a mě se zatmělo před očima.

