close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

27)Kapitola: První Lov

26. října 2009 v 8:30 | Aranel van de´Corvin |  Minulost určuje budoucnost

27)Kapitola: První lov





Je devatenáct dvacet tři, přesně tři minuty co mi dal konečně pokoj. Seděla jsem na posteli a zírala na stolní hodiny stojící na skříni přede mnou.
Týden. Je to přesně týden co jsem krve žížnivec, pijavice, pizizubka a ještě spoustu dalších názvů jak jsem jim říkala. Teď jsem jedna z nich a…
…a začíná mi to lézt víc než jenom krkem. Lucas. Tohle jméno vlastní ten největší podlejzák, masochista a tyran pod sluncem a možná i nad ním.
Každý den je to stejné, večer přijde a jde se bojovat, pak mě učí upírskou historii a nakonec chce, abych se nějak soustředila a objevila svojí zvláštní schopnost. Kdykoli řeknu, že něco neudělám tak mě přinutí.
S tím, že odmítám pít krev, se srovnal, ale myslím, že mé tělo ne. Den ode dne se cítím hůř. Na pálení v krku bych si zvykla, ale bolest břicha, svírání se žaludku. Návaly neovladatelnosti kdykoli cítím něco, co jen vzdáleně připomíná vůni krve.
Ty se vydržet už pomalu nedají.
Lehla jsem si na postel a vytáhla nohy nahoru. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Aspoň chvilka samoty a klidu. V každé takové chvíli jsem začala zpomínat, ne na Dirka a všechny upíry, co jsem v životě potkala. I když se ke mně někteří chovaly hodně, pořád patřily k tomu nejhoršímu, co mě v životě potkalo.
Zpomínala jsem na svůj domov, praví domov. Na tetu, strýce, Eriku. Někdy jsem myšlenkami zabloudila i k mému krásnému a klidnému útesu. Místu, kde jsem trávila nejvíce času. Na ten nezapomenutelný výhled. Na pláž vedle něj a na vodu, která se vířila pod ním.
Vždy v létě jsem z něj skákala do té vířící vody. I v létě byla ledová, ale ten pocit mezi odrazem a dopadem byl nezapomenutelný.
Otevřela jsem oči a podívala se na nebesa nad sebou. Krásné jemné nadýchané záclonky poletující při sebemenším záchvěvu větru.
Viděla jsem to tak detailně až mi běhal mráz po zádech. Každé malé očko v lehké látce nad sebou měla barvu jako obloha. Krásné letní obloha v jasném dni, který už nikdy neuvidím. Neuvidím slunce, neuvidím kvetoucí květiny v trávě. Je pravda, že až budu dost stará tak mi slunce vadit přestane, ale co tady tak bude za sto let?
Nic, jen písek a sucho. Možná ani to ne.
Zase jsem zavřela oči a snažila se na nic nemyslet.
Ve své náhradě za spánek jsem skoro přeslechla blížící se kroky. Skoro. V poslední chvíli jsem vyskočila z postele a postavila se naproti dveřím.
I při mé rychlosti to bylo právě v čas.
Dveře otevřel Johny, vlez prdelka Lucase, někdy mám pocit, že by souhlasil i se svou smrtí kdyby věděl, že mu to udělá radost.
Zůstal stát ve dveřích a zíral na mě s nechutným úšklebkem. Já zůstala stát také a dívala se na něj. Snažila jsem se zachytit jeho pohled a uvěznit ho ve svém pohledu. Docela mě baví to dělat. Úspěšně uhýbal a nakonec zůstal zírat na mé prsa, které se v upnutém korzetu pěkně vyjímaly.
Zamračila jsem se a výhružně zasyčela. Hned pohledem uhnul a zíral někam za mě.
"Co chceš?" Vyprskla jsem na něj a čekala, co z něj vyleze, i když mi to byla naprosto jasné.
"Pán chce, abys za ním přišla." Prohodí s úšklebkem a zůstane stát na místě.
Vykročím k němu a opět ho zkusím chytit do svých očí. Jedna z dobrých vlastností upírství. Lucas říkal, že to nedokážou všichni upíři, ale jen ti co mají barvu očí jako já. Jmenoval je nějak, ale to si opravdu nepamatuji. Tuhle vlastnost svého pokolení ovládám opravdu moc dobře.
Tentokrát se mi to i povedlo. Hned, jak se mi podíval do očí, jsem vyslala impuls a už ho z nich nepustila.
Zůstal omámeně stát a upřeně mě pozoroval, čekající na můj rozkaz. Vítězně jsem se usmála a syčivě zašeptala. "Vypadni, od sssuď."
Mechanicky se otočil a vypochodoval z pokoje, dveře nechajíc otevřené. Vyšla jsem za ním a pořád se usmívala.
Zavřela jsem za sebou dveře a šla chodbou k pracovně Lucase.
O Johnyho jsem se už nezajímala. Někdo jako on se neztratí a až zmizí z mého dosahu tak se i probere. Určitě hned poběží žalovat, ale co.
Nemůžu dostat horší trest než ten, co už mám.
Bez zaklepání jsem vešla do pracovny a kopnutím nohy jsem zavřela dveře. Až pak jsem se rozhlédla po pokoji a zjistila, že tu nikdo není.
Kde kruci je. Zanadávala jsem v duchu a vykročila k řádně uklizenému stolu, za kterým bylo velké pohodlné křeslo. Zatímco před ním byla jen nějaká nepohodlná židle. Kdykoli jsem dostala příležitost se sem podívat a pokecat se svým mistrem tak jsem si na ní nesedla. Neseděla jsem tu nikde. Raději si postojím, sedět znamená důvěřovat a to já tu necítím, ani ke stěnám.
Opřela jsem se z boku o stůl a podívala se na věci na něm. Pár papírů, hodiny a nějaká váza.
Vypadal dost staře. Vzala jsem jí do ruky a potěžkala jí.
Byla to prostě stará váza, začala jsem si jí z blízka prohlížet a otáčet před obličejem.
Přehodila jsem si jí z jedné ruky do druhé a usmála se.
Zaslechla jsem tichounké našlapování na dlažbu v chodbě. Takhle chodí jen upíři. Rychle jsem se odhoupla od stolu a vázu položila. Jenomže ona se začala kymácet a točit. Než jsem jí stihla chytit. Letěla dolů a rozlítla se na stovky kousků o podlahu pokrytou kobercem. Na povrchu je sice koberec, ale ve spod je ten samý kámen jako tady všude.
"Kruci!" Vykřikla jsem a klekla si do střepů.
Najednou z mého těla vyšla nějaká energie a hromada střepů se opět složila ve vázu a ta vylétla nahoru. Postavila se na stůl a začala se zase kymácet.
Rychle jsem se probrala z prvotního šoku a chytla vázu. Postavila jsem jí dál od stolu a nevěřícně na ní zírala.
Na ní a pak na podlahu, kde ležela.
Do pracovny vstoupil Lucas a našel mě tam zírající na vázu na jeho stole.
Podíval se na mě a pak na vázu a pak znovu na mě.
"Děje se něco?" Zeptal se. Rychle jsem zamrkala a podívala se na něj. Zavrtěla jsem hlavou a zmateným hlasem pronesla tiché, "Ne."
Nevěřil by mi, ani hlupák, ale on kývnul a přešel ke svému křeslu. Usadil se do něj a znovu si zvědavě prohlídnul vázu, na kterou jsem se já už snažila necivět.
Umím ovládat čas. Ozývalo se mi pořád v hlavě a já tomu nemohla uvěřit.
Musím to nějak trénovat, ale bez jeho vědomí. Zajímalo by mě, co všechno jde dokázat.
Neuvěřitelné. Tohle je daleko lepší než čtení myšlenek nebo dar vědění. To je úžasné.
Byla jsem naprosto ohromená. Lucasovi jsem vše odkývala a ještě v otupělosti z šoku jsem ho následovala ven.
Zastavila jsem až před jeho horským sídlem a podívala se ze srázu dolů. Daleko u kořenu hory svítily světýlka, jak se v bezpečných domech lidé ukládaly ke spánku. I když teprve začal podzim, tady už bylo spoustu sněhu. Při každém mém výdechu se mi u úst srážel vzduch na chladnou páru.
Je zvláštní, že i přes to, že mé srdce netlouklo tak mé tělo vytvářelo teplo. Je to zvláštní i tím, že hlavní palivo mého organismu taky chybělo. Momentálně mi to bylo jedno.
Stála jsem na svahu jen v upnutých kožených kalhotách, vysokých kozačkách taktéž kožených a v korzetu. Na moje holá ramena dopadal sníh, ale nerozpouštěl se. Uvnitř mého těla bylo teplo, ale pokožka zůstávala stále ledová. Mé teď už navěky rudé vlasy byly stažené do volného copu na mých zádech a zachytávaly se do nich také sněhové vločky.
Podívala jsem se vzhůru na nebe, ze kterého vločky padaly. Tmavě modré, se zářivými body v dálce. Hvězdy byly u sebe tak blízko a přesto tak daleko. Jak smutné.
…a jejich velký pastýř měsíc. Zářící jen díky slunci. Tichý a přihlížející. Od jak živa vyvolává v lidech nutkání, se ho dotknout. Už malé děti při pohledu na něj zdvihali své malé ručky, aby se ho mohly dotknout, sevřít ho a už nepustit. Vždy, ale sevřely naprázdno a on tam jen tak dál zářil a nic nedělal.
Dnes byla vidět je půlka. I přesto krásná a vyvolávající touhy.
Obrátila jsem svůj pohled zpět k vesnici pod horou a přemýšlela, jestli se teď stejně jako já dívá na měsíc a obdivuje jeho přirozenost.
"Tak pojď." Ozval se mi u ucha hlas Lucase. Pak mi položil ruku kolem pasu a otočil mě směrem, kterým jsme vykročily.



Věděla jsem, že dnes poruším své slovo, ale nemohla jsem tomu zabránit. Jakmile jsem ucítila pach teplé čerstvé krve, proudící v žilách člověka, nemohla jsem v sobě potlačit instinkty zvířete. Hlad vyhrál nad lidskostí. Vrhla jsem se na procházejícího hlídače a pěstí ho uhodila do hlavy. Omráčeně se skácel k zemi a já si k němu klekla. Na víc jsem nečekala a sehnula se k jeho krku. Cítila jsem, jak se mi vysunuli o trochu víc špičáky, mlsně jsem si olízla rty a pak je přiložila k mužově tepající krční žíle. Lehce jsem jí přes mužovu kůži políbila a pak to místo jemně přejela jazykem. Cítila jsem, jak ve mně narůstá vzrušení. Znovu jsem políbila tepající místo a pak se do něj zakousla.
I hned mé ústa zaplnila, dlouho zamítající, životadárná tekutina. Zezačátku jsem nemusela, ani sát. Krev tekla sama od sebe a já jen polykala v blažené extázi. Cítila jsem, jak mnou prochází to úchvatné teplo a dává mým trpícím útrobám přesně to, co tak dlouho chtěly.
Po chvíli už krev přestala samovolně vytékat, ale já jsem pořád neměla dost. Začala jsem proto sát a polykat.
Před mýma očima se začaly míhat různé obrazy toho muže. Byl tam pořád, usmívající se v objetí nějaké ženy, za volantem auta, stavící dům…
Otevřela jsem oči a snažila se vymazat ty obrázky z mé hlavy. Povedlo se mi to skoro v zápětí. Znovu jsem oči zavřela a začala sát.
Nepřemýšlela jsem, o tom, že má rodinu, co ho bude oplakávat. Já jsem teď zvíře a tohle je jedna z mých přirozeností. Nezajímá mě, co je on. On je jen má potrava a tak to je.
Žiji ve světě netvorů a zrůd. A já jsem teď zrůda nebi netvor, mým účelem je působit bolest a nahánět strach.
Nechala jsem bezvládné tělo padnout na zem a sama jsem se postavila. Rukou jsem si otřela ústa a bez otočení vykročila pryč.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 upirikaty upirikaty | 8. prosince 2009 v 18:11 | Reagovat

nějak se mi zdá že si taylor už nevybere to co chtěl   :-(  :-(  :-(  :-(  :-(   a jak vlastně vypadá Richard? :-D

2 Yuuki Yuuki | 8. března 2012 v 10:55 | Reagovat

zajimave....moc!!!! :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama