28)Kapitola: Nová schopnost
Zase jsem seděla na posteli u sebe v pokoji a pohupovala se dopředu a dozadu. Zabila jsem. Poprvé jsem zabila nevinného. Člověka, který si nezasloužil zemřít. Člověka, který měl rodinu… a ještě k tomu jsem si to užívala, líbil se mi pocit, že někomu beru život. Líbilo se mi, jak mu ochabuje tělo a, jak se mu zpomaluje dech….
Nejvíc se mi, ale líbil ten pocit života, co se do mě vléval. Bylo to něco úžasného, jako když flák dostane svou dávku… a přesně to jsem. Jako člověku mi jídlo přinášelo uspokojení, ale ne takovéto. Ne takovou extázi, necítila jsem nic jiného jen ten příjemný pocit.
Zatřásla jsem hlavou, nechci myslet na tyhle věci, nechci na to vzpomínat. Na tu rozkoš…
Ne. Prostě ne, ne a ne. Zařvala jsem na sebe v duchu. Vyhoupla se do sebe a zkoumavě jsem se rozhlédla po pokoji.
Co bych mohla dělat? Znovu se rozhlédnu po pokoji, pohled mi sklouzne na velkou knihu na stole. Usměju se pro sebe. Zvednu se z postele a dojdu si pro knihu. Společně s ní se opět vrátím do postele a sednu si. Chvíli si knihu prohlížím a pak ji upustím na zem, s dutým bouchnutím dopadne. Upřeně se na ní zadívám, dýchám klidně a zhluboka, pokouším se uvolnit a představuji si, jak se kniha pomalu vrátí do mých rukou. Přivřu oči a pokusím se ke n´knize vyslat proud energie, jako to dělám při ovládání očima. Cítím, jak mnou začne prostupovat energie a kniha sebou cukne nahoru. Než, ale stihnu zintenzivnit svou soustředěnost tak zase dopadne na zem. Povzdychnu si a pokusím se o to ještě jednou. Tentokrát kniha už skoro vylítla do mých rukou, ale když už jsem jí chtěla chytit tak zase spadla dolů.
Nechala jsem jí ležet, kam dopadla a sama si lehla do postele. Ležela jsem na břichu a přemýšlela. Tohle byl první den, co mě nechal nepokoji. Třeba si myslí, že už mě skoro má ve své moci, třeba…
Usmála jsem se pro sebe a pohledem jsem zavadila o stolní hodiny. Co kdybych?...
Zaměřila jsem se na hodiny a soustředila všechnu svou mentální energii na pohyb ručičky. Ze všech sil jsem ji nutila zastavit a poposkočit zpět. Cítila jsem, jak mnou začala procházet ona mentální síla, všechnu jsem jí zaměřila na hodiny a ona do nich celou svou silou narazila.
Velká ručička se z ničeho nic zastavila. Neskočila zpět, ale také ne dopředu. Zůstala jsem na to zírat a pomalu jsem se začala zvedat z postele. Došla jsem k hodinám a prstem do nich šťouchla, jako by se měly zase rozchodit. Překvapivě se, ale ani nehnuli. Roztřeseně jsem vyšla na chodbu a hned zůstala zírat na první hodiny, co jsem uviděla. Byly zastavené jako ty u mě v pokoji. Rozeběhla jsem se chodbou k Lucasově pracovně a bez klepání vlítla dovnitř.
Šokovaně jsem zůstala zírat na postavu za stolem. Prostě tam seděl jako kus šutru, díval se někam před sebe ve tváři zmatený a rozčilený výraz, ale ani se nehnul.
Škodolibě jsem se usmála a vyběhla z pracovny, během pár sekund jsem doběhla do svého pokoje, oblékla na sebe něco méně nápadného a běžela ke vchodu do garáže.
Vzala jsem za kliku a zjistila, že je zamčeno, jaké to překvapení. Nenechala jsem se tím rozhodit, pár kroků jsem ustoupila a rozmáchla se nohou. Nakopla jsem dveře vší silou a ony vyletěly z pantů. Proběhla jsem právě udělaným otvorem a zastavila se v garáži. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla tu tři auta, mercedes, lamborginy a autíčko, které mi hned padlo do očí. Červený wrangler auto, které jsem chtěla odjakživa.
Na věšáčku jsem popadla troje klíčky a zamířila si to k autu. Zasunula jsem jeden do zámku, nepasoval tam, tak jsem ho hodila za hlavu a dál se mu nevěnovala. Druhý už pasoval, tak jsem ten třetí také zahodila a sedla si za volant. S náramnou radostí jsem zjistila, že ve výjezdu mi brání stříbrný sportovní mercedes. Škodolibě jsem se usmála, zařadila zpátečku a plnou rychlostí do něj vrazila. Zatímco on měl promáčklí bok, mému přivlastněnému autíčku se nestalo nic. Takhle jsem mercedes odtlačila z cesty a zajela si k vratům. Vyskočila jsem z auta a doběhla k tlačítku automatického otvírání.
Než stihlo, uběhnou pár sekund, už jsem zase seděla zpátky v autě a odjížděla pryč. Jakmile jsem vyjela z garáže, z prostorů domu zase se vše spustilo. Čas se vrátil do normálu, digitální hodiny, na budíkách wrangleru, přeply číslo a já jen doufala, že se za mnou neobjeví Lucas. Sjela jsem z hory a je ještě mě nikdo nezačal pronásledovat. Zhluboka jsem si oddychla a jela pryč.
Nevím, kde jsem. Nevím, jak jít a nevím, co dělat. Euforie z útěku už dávno odpadla a zůstal po ní jen zmatek a strach. Měla bych najít Dirka nebo kohokoli, kdo mi může pomoct. Jenomže, kdo mi asi tak může pomoct. Zastavila jsem v nějakém větším městě a nenápadně se snažila dostat někam, kde se můžu dovědět, kde to jsem. Jediná možnost byla jít do hospody, ale tam by mě zabily hned, jak bych tam vešla. Druhá možnost byla počkat na nějakého člověka a donutit ho, aby mi informace sehnal on. Rozhodla jsem se pro tu druhou. Už jsem neměla moc času, ze pár hodin vyjde slunce a já se musím někam schovat. Vyšla jsem do větší ulice a čekala. Nikde nikdo nebyl, ani se neozývaly žádné hlasy. Naštvaně jsem se otočila a vydala se hledat nějakou díru, kde bych mohla přečkat den.
Rozeběhla jsem se k části města, kde jsem necítila žádnou přítomnost někoho živého. Staré průmyslové komplexy, skoro zarůstající postupujícím lesem. Zašla jsem do jedné z velkých hal a snažila se najít nějaký vchod do sklepení. Bylo to dost těžké, ve vnitř to vypadalo hůř než zvenku. Všude tu byly keře s trny a hromady trosek, železné pilíře, kamení, cihly, hromady betonu, anebo jen díry do země, jak už podlaha neudržela nápory přírodních výkyvů. K jedné takové díře jsem zamířila. Slezla jsem po hromadách suti dolů a rozhlídla se po sklepení, bylo tu vlhko, páchlo to tu zatuchlinou a všude byly houby, plísně a mechy. Přesně něco pro upíra. Pomyslela jsem si a šla k jedné z hromad. Sedla jsem si a opřela se o velký kus podlahy. Očima jsem prohledávala každý kousek, kdy by se někdo nebo něco mohlo schovávat. Ve tmě nevidíme stejně jako na světle. Ve tmě se nerozeznávají barvy, vše je takové ozářené… Vidím vlastně jen tři barvy černou, bílou a žlutou. Je to jako dívat se na starý černobílý film až na to, že vše co se začne pohybovat, dostane žlutý nádech a nehybné věci jsou černobílé.
Tady bylo vše černobílé, nic se tu nehýbalo. Taky kdo by tu mohl žít?
Zavřela jsem oči a přemýšlela o tom, co zítra v noci udělám. Budu čekat na nějakého člověka a jinak vše ponechám náhodě. Pěkný plán. Vypadá jako většina mých plánů. Jednoduchý a nic neříkající.
Kam vlastně pojedu, až zjistím, kde jsem? Možná domů. Do Ipswichu (Ipsviku), asi by mě tam zabily hned, jak by mě někdo spatřil, ale umřít tam by se mi líbilo. Pryč od téhle krajiny, pryč od všeho zlého, být konečně doma. Ještě jednou vidět Magii a Strýce, podívat se na hrob bratránka a Davida. Zajít na můj útes a tam se dívat do dáli a pomalu umřít hlady…
S touhle představou jsem se ponořila do stavu otupělosti, který mi teď nahrazuje spánek. Není to, jako praví spánek, ale odpočinout se u toho dá. Můžete konečně vypnout mozek, který musí na něco pořád myslet a konečně být sám sebou.
Možná jsem neměla přestat dávat pozor tak brzy, možná jsem se měla dívat pořádně a možná bych i tak přehlédla něco, co nebylo až tak nehybné a mrtvé, jak jsem si myslela, že tady vše je. Ale možná bych si toho všimla.
Najednou mě něco nebo někdo popadl, zvedl do vzduchu, otočil mě a ucpal mi pusu. Stálo to za mnou, tak jsem jen zmateně mžourala kolem sebe, ale to co mě drželo, jsem nezahlédla. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je to silné a velké.
Rychle jsem dýchala a vsadila bych se, že kdyby mi ještě tlouklo srdce tak bych měla sto úderů za minutu. Začala jsem uvažovat o své smrti, když mě tak ten někdo neomaleně nesl a já se houpala z jedné strany na druhou. Pak mě, ale nečekaně pustil na zem a já se skoro nesnažila zjemnit náraz.
Ležela jsem tam na zemi a cítila, jak za mnou stojí, ale nehýbe se. Tak jsem se také nehýbala a ležela.
Ucítila jsem závan vzduchu, jak možná odchází, ale pak jsem ucítila jeho dech na svém krku.
"Vím, že nejsi mrtvá, tak se začni hejbat." Ozval se hrubý mužský hlas, ale já v něm cítila něco víc než jen hrubost a nepřátelství.
Pomalu jsem se otočila a pohlédla do žlutě ozářené tváře.


supeeeeeer
kdo to asi je? já jsem se tě chtěla ještě zeptat jestli bych ti mohla dávat na blog povídky pls,nemusíš jestli nechceš ale byla bych moc ráda protože já nevím jak to chodí s blogem. 