close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

upíří příběh : Lechanův návrat - 25. Odchod

20. prosince 2009 v 9:05 | Aranel van de´Corvin |  Lechanův návrat

25. ODCHOD


Takže, dala jsem mu týden, ne, deset dní času. Specielně Lechanovi jsem deset dní, jestli se nějak změní jeho chování k normálu. Byla jsem na něj milá, nešťourala jsem moc do něj, nabídla jsem pomoc, ale nevnucovala mu jí, snažila se o rozhovory i náznaky. A co z toho? Absolutní nic! Jen jeho podivný pohled, kterýmu vůbec nerozumim. A moje trpělivost právě akorát tak přetekla. Takže jsem si sbalila kufry a prostě ho postavim před hotovou věc. Myslim, že je to poslední věc, která by s nim ještě mohla hnout, protože já jsem už vyčerpala všechny svý nápady a možnosti. Jestli vůbec něco, tak nějaký menší šok by snad mohl na něj zabrat. Záleží na tom, jestli mu ještě na mně a na světě vůbec na něčem záleží .
A teď tu sedim na postleli, Missy na klíně, a odhodlávám se vyrazit ze dveří. Podrbu Missy za ušima a nakloním se k jejímu chřípí. Krásně zavrní . Nejradši bych zmizela úplně jen tak, aby to zjistil až už budu pryč, protože mám strach, jestli to zvládnu, stanout před ním s tím, co chystám, jen tak. Nevím, jestli se víc bojím toho, že by mně jeho smutný oči přivázali zpátky k tomuhle nicnedělání a vyčkávání, a nebo toho, že se k tomu postaví lhostejně a řekne něco jako : když si myslíš, že je to tak pro tebe nejlepší, nebudu ti bránit, jen jeď… A pak se otočí a já tam zůstanu stát a a…. A dost! Prostě dost!
°Radši to neprotahuj a běž mu to říct,° zavrní Missy. °On se taky bude muset rozhodnout, jak se k tomu postavit, ale ty jsi na tom líp, ty už jsi se rozhodla, tak si to zase neprodlužuj, to trápení.°
° A správně ses rozhodla,° dodá, když vycítí ještě mé zaváhání.
Dobře teda. Beru kufr, zhluboka se párkrát nadechnu a nařizuju si být pevná a silná.
S Tracy a ostatníma jsem se viděla už včera a s Violou a Vikem jsem se byla rozloučit hned časně zvečera, takže bude tak po desátý večer, ale i když už je tolik, tak Lechan se ještě povaluje na posteli. Zvolna vejdu.
"Ahoj," řikám hodně nejistě.
"Ahoj," řekne, ale tím to hasne.
°Nestěžuj si to!° Napomíná mě opět Missy, která čeká u dveří.
"Myslim, že v poslední době jsme nějak neměli možnost si spolu promluvit", řikám diplomaticky, i když si moc dobře uvědomuju, že jsme měli možností spoustu, ale on neměl zájem. Ale já tu teď nejsem, abych ho z něčeho obviňovala.
"Takže ti to jdu už bohužel jen sdělit", pokračuju a snažim se o normální tón hlasu.
Lechan se natočí, o co že jde.
"Odjíždím pracovat do zahraničí. Mám tam práci s novýma poloupírama, budu jim pomáhat v začlenění."
" To je fajn," říká s nepatrným zájmem . "a kdy se vrátíš?"
Tak teď to přijde. Srdce mi trochu poskočí. Musim to říct rychle a natvrdo. "Nevrátim se. Jedu tam pracovat i bydlet".
V Lechanových očích konečně spatřim nějaký zájem. "No ale na jak dlouho?"
"Špatně jsi to pochopil," řikám a přitom přemýšlím, jestli se mám hned sebrat a odejít protože cítím jak je to pro mě hrozně těžký mu tohle vysvětlovat, ale to by mohlo vyznít jako že na něj kašlu a to rozhodně nechci. Přemůžu se teda a přistoupim k němu, políbim ho krátce ale hluboce, aby na to nezapoměl. "Já se nehodlám vracet. Je to moje poslání. Budeš mi chybět! Přeju ti jen to nejlepší a dej se prosím do pořádku! "
Rychle odcházim, ale koutkem oka ještě stačim zahlídnout záblesk počínajícího zmatku a paniky v jeho pohledu.
" Yas….." zmůže se jen na nedokončený tichý výkřik s otazníkem, který zůstane viset ve vzduchu.
Protože vim, že teď se nesmim zastavit ani se otočit, sehnu se jen u dveří v chůzi pro kufr a pokračuju rychle v chůzi, cestou polykám slzy co se mi derou z očí a rychle spěchám k zrcadlu.


Vejdu, a hned zase vyjdu na druhé straně , i když o nějakých 3000 kilometrů dáleko od domova. A jsem tady, v mým novým bytě. Je malý, ještě nezařízený, ale je můj.
Mám tu zatím akorát postel, svojí oblíbenou lenošku z našeho sídla, stůl a židli.
Je podivné ticho po tom napětí co jsem prožívala teď při odchodu. Proběhlo to tak rychle. Vždyť to snad není ani minuta? To není možný? Upíří život je hrozně zdlouhavý celkově, ale některé věci v něm dokážou být taky neskutečně rychlý.
Mám nějaký prázdno. Padnu do křesla a teprve to ze mě začne všechno tryskat ven. Missy si vleze ke mně, ještě že je tu se mnou. °Víš že nedávám nějaký zbytečný útěchy, na to já nejsem,° říká mi, °ale neviděla bych to do budoucna snad moc černě.°
Já to teď ze sebe stejně ale musim dostat, ať už to dopadne jakkoliv, je to taková největší změna, největší skok od tý doby, co jsem odešla ze světa lidí.


Asi po dvou hodinách, kdy jsem i trochu zaspala, si všechno znovu přehrávám v hlavě. Jaká je vlastně ta změna? Vždyť si stejně můžu představovat, že je Lechan někde vedle, jako to bylo poslední dobou, a vyjde to na stejno. Neuvidíme se, nekomunikujeme, ale víme o sobě a cítíme se. Akorát že teď není ode mě nějakých dvacet metrů ale tři tisíce kilometrů daleko.. a to je v realitě docela podstatný rozdíl. A nebo taky ne, uvažuju dál. Taky je ode mě ani ne jednu minutu času potřebnou jen k tomu, aby ke mně došel. Stejně jako to bylo doma. Do jiný místnosti tam nebo k zrcadlu teď sem. Rozdíl je v něčem jiném.
Tu minutu jsem poslední dobou vždycky překonávala jen já. Teď jí bude muset překonat on, jestli bude chtít. Ale jak může Lechanovi trvat dlouho jedna minuta? Na to je široký rozsah. Musí tou minutou totiž překonat taky sám sebe. Jedna minuta, což je myslím nereálný, a nebo mu to může trvat taky věčnost. A upíří věčnost není stejná jako ta lidská. Ach jo. Prostě se budu muset vrhnout do práce a nemyslet. A to nejlépe začít hned teď.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama