28. Nový domov
Sotva vykročim ze zrcadla, Missy mi vskočí do náruče, až se málem převrátim zpátky. Dělá teď často takový vylomeniny, jen aby mě rozveselila. Jsem tu sice spokojená, a práce mně moc baví, potkala jsem spoustu nových tváří, a cítím se konečně užitečná. Ale jedna věc mi tu chybí. A Missy to cítí.
Už je to čtrnáct dní a o Lechanovi nic nevim. Viola za mnou byla už třikrát, ale vždycky se snažim to nějak zamluvit, když se mně na něj ptá, řikám, že jsme v kontaktu a jsme domluvený a tak podobně. Naštěstí Lechan do sídla běžně nechodí takže od něj nic neví, že se něco děje, teda spíš neděje. Nechce se mi nic vysvětlovat. Natož aby jí třeba napadlo za ním jít! Na Tlapku je to přece jen moc daleko abych s ním byla ve spojení. Missy tam samozřejmě beze mě nemůže, kočky sami zrcadlem nechodí a sama těch x-tisíc kilometrů nepoběží, že jo. Vím, že jsem to udělat musela, ale mám trochu obavy, co s Lechanem . Chci je sem všechny za měsíc pozvat, až se tu vážně zabydlím a hlavně ještě něco do bytu pořídím, aby tu neseděli na holé zemi.
Minimálně do tý doby to musim vydržet a připravit se na to, že on nepřijede, jak to tak vypadá. Protože to by mně už dávno kontaktoval.
Uklidim těch pár věcí co jsem si zase dneska přinesla a zalezu do postele. Celých čtrnáct dní jsem to zvládala docela dobře. Pracovat, nemyslet. Ale dneska to nějak nejde, vypnout a pustit to z hlavy. Musím na něj myslet, vrací se mi celá ta dlouhá doba co jsme spolu byli, a co jsme spolu tak na půl. Nejistota, když jsem nevěděla jak na tom spolu jsme, a pak zas ty hezký okamžiky. A ty začátky! Tomu se mi chce hrozně smát, když si na to teď vzpomenu. Stejně byl ale hrozně drzej! A sebejistej! Takový kontrast k tomu neurčitýmu pohledu co jsem u něj viděla v těch posledních dnech. Co se to s ním jenom stalo? Doprčic já se mu ale snažila pomoct! ale na to byl vždycky moc hrdej, než aby to přijmul, nebo aby si vůbec přiznal, že pomoc potřebuje! To je pak těžký. Ale tak to s ním bylo vždycky. Ale vlastně i to mně k němu vždycky táhlo. Pořád se převaluju na posteli.Jako bych cítila jeho blízkost, ale on tu není.
Nedá mi to a jdu zapnout počítač, jestli mi přece jen nenapsal.
Takhle silně jsem ho vždycky cítila jen když on myslel silně na mně. Na chvíli úplně přestanu dýchat, když uvidím nápis: 1 přijatý e-mail. Nervózně ho rozkliknu.
Je od Anety, mý dávný lidský kamarádky. No jasně, ona nedávno stávala, vždyť je dopoledne. Jindy by mně to potěšilo, ale teď ho ani nezačnu číst a jdu si zase zklamaně lehnout. Přece nebudu taková naivka. Kolik vztahů vydrží pár let? Proč jsem měla pocit, že mezi náma je to nějak zvláštní, výjimečný? Taková blbost! Vrať se zpátky na zem, Holka! Nabádám se v duchu a konečně usínám.

Další den za mnou. Dneska bylo zase plno práce. Proto sebou ráno rychle plácnu do postele dokud jsem ještě naladěná na spánek, aby mně nepřepadly myšlenky jako včera. Ani se nenaděju a vstávám zase do práce, a pak je tu už zase ráno a já jdu zase spát. Rychlý koloběh bez zvratů.
Najednou ale slyším nějaký zvuky. Co to je? °Myssi?°
°Copak? Jsem na kočičím drbu...°
°Ne, nic…°, odesílám, a odpojím se. Asi se mi něco zdálo. Ale za chvíli to slyšim znova. Něco jako zaťukání na dveře. Ale ne od pokoje, ale asi ve sklepě? Kolik je, proBoha? Kouknu na hodiny - jedna odpoledne. Že by někdo potřeboval pomoct? Tak proč nepřijde až nahoru?
Po dalším zaklepání rozespale vylezu z postele a jdu po schodech do sklepa. Je tam tma, ale přesto matně vidím. U dveří stojí nějaká postava. To bude akutní případ. Nevidim sice do obličeje, ale vidim že je naboso a má jen nějaký kraťasy na spaní a taky vidim že je pěkně rozcuchaný, nevim, jestli je to kluk nebo holka, protože stojí zády ke mně.
"Neboj se a pojď dál, já tě neukousnu," snažim se být i v tuhle hroznou hodinu nápomocná.
"Potřebuju pomoct. Jsem poloupír a nikdo mně nechce", řekne, a pak se teprve ke mně pomalu otočí. Opře si ruku o rám tam, kde by měli být dveře, ale nejsou.
"To bývá vždycky jeden z nejtěžších případů. No, nejdůležitějši je, že jsi už udělal první krok. Pak už to půjde jednodušeji." Řikám.
Udělá ke mně krok po schodech. " Stějně budu asi potřebovat pomoct."
" A jak by sis tu pomoc představoval? Mám přes noc program docela nabitej", řikám neurčitě.
"No, pro začátek by třeba stačilo…." říká a přitom udělá další dva kroky, takže teď stojí skoro těsně předemnou. Teď vidim, že má na sobě i rozepnutou košili na spaní
"……. Kdyby ses pokusila…" .pozvednu obočí……"nebo o tom alespoň popřemýšlela…"
je vážně nebezpečně blízko u mě, pro jistotu couvnu o dva kroky zpět.
Zastaví se pozoruje mně.
"Budeš tu takhle stát do večera nebo půjdeš dál, možná tu pro tebe něco najdem vhodnýho…" sjedu ho pohledem "něco, co ti bude šitý přímo na tělo…"
Ušklíbne se. "Nějak jsem se nestačil oblíct. Bylo to moc akutní," přiblíží se opět.
"To vidim," snažim se říct pevně, ale je teď tak blízko, že je to dost těžký vůbec rozumně myslet, natož říkat něco pevně.
"Musel jsem ti nutně něco říct," snaží se přiblížit ještě blíž, ale jsem neoblomná.
"Já poslouchám!"
Dívá se mi do očí a já už to dál vážne nesnesu. Když konečne spatří v mých očích zaváhání, vyloží si to jako souhlas a už se vpíjí do mých úst.
Pak se na vteřinu oddálí, jen aby mohl zašeptat konečně něco smysluplného …"promiň," a pak už nás zahltí úplně jiné smysly. Je to tak náhlý, tak silný a tak nečekaný, nebo spíš tak dlouho očekávaný, že se ani nenamáháme nikam se přesunout a milujeme se přímo na chodbě.
Pak se na vteřinu oddálí, jen aby mohl zašeptat konečně něco smysluplného …"promiň," a pak už nás zahltí úplně jiné smysly. Je to tak náhlý, tak silný a tak nečekaný, nebo spíš tak dlouho očekávaný, že se ani nenamáháme nikam se přesunout a milujeme se přímo na chodbě.
Nakonec už nejdeme vůbec spát. Povídáme si o všem možném, až se musím začít připravovat
do práce.
do práce.
"Myslíš, že bych mohl jít s tebou? Přemýšlel jsem o tom, a
vážně by mně to zajímalo, jak pracuješ v terénu, rád bych se toho zúčastnil, je to geniální nápad!"
vážně by mně to zajímalo, jak pracuješ v terénu, rád bych se toho zúčastnil, je to geniální nápad!"
"Jo, klidně, ale až si seženeš kalhoty," řikám se smíchem.
V tom dorazí domů Missi ze svého dýchánku. °Co to tu leží na mém oblíbeném polštíři? To nemyslíš vážně?! Požaduju ho okamžitě vyčistit, než ho dostanu zpátky!°
Říká rádoby nazlobeně. Ale cítím, že má radost za mně.
Říká rádoby nazlobeně. Ale cítím, že má radost za mně.
"Neboj," odpovím záměrně nahlas, "Lechan si pořídí do zítřka vlastní polštář".
Lechan se na Missi škodolibě a zároveň omluvně podívá. "Omlouvám se, madam, kdybych to byl tušil, že je váš, ani bych se ho nedotknul!" Říká dvojsmyslně.
Missy se jako urazí a odchází důstojně stočit se do pohovky.
Ale na mně to neuhrajou, schválně se popichujou a škádlej, ale ve skutečnosti si na sebe už zvykli.
°Sice mu to dost dlouho trvalo, ale nakonec svou hloupou tvrdohlavost a sebeobviňování pokořil a přiznal si, jak moc mu chybíš a proto mu to pro tentokrát odpustím° usměje se na mě Missy.
KONEC


Krásnej závěr, sama bych to nenapsala líp =oD Musím ale přiznat že mě překvapilo že už je konec, ale je to konac jak má být