29)Kapitola: Dilema
Byl to muž. Moc pěkný muž. Díval se na mě a čekal. Stejně jako jsem čekala já. Nepromluvím, nepromluvím, ne… opakovala jsem si stále v duchu.
Ztěžka jsem si sedla do tureckého sedu a stále se na něj dívala. Ani se nepohnul, dýchal tak klidně až jsem se divila. Podle vůně a všech vnějších znaků to byl člověk, ale podle jeho chování a síly to člověk být nemohl. Byl tak klidný…
"Co jsi zač?" nevydržela jsem to a zeptala se s hlavou mírně nakřivo.
Usmál se. Ne tím krátkým sotva postřehnutelným úsměvem jaký má Dirk, ale pravým nefalšujícím úsměvem, po kterém následuje výbuch smíchu.
Ten se, ale nedostavil.
"Ty nejsi upír moc dlouho," konstatoval, ale dál neřekl nic.
Zamračila jsem se a dál ho pozorovala. Když mi neodpoví tak já se namáhat taky nebudu.
Zvednul se z kleče a vydal se pryč. Pozorovala jsem ho, kam jde, šel s takovou lehkostí, že to nemohl být člověk. Tak, ale proč je jako člověk cítit. Najednou se zastavil a otočil se přes rameno.
"Jdeš nebo, co?" zavolal. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou, ale postavila se. Jak mám, asi tak vědět, co po mě chce.
Ztěžka jsem se zvedla a vydala se za ním. Zatím mě nijak neohrozil a chová se tak klidně, že prostě musím zjistit, co za tím je.
Zvědavost ze mě zatím nevyprchala, tak jako ještě jiné lidské vlastnosti.
Nečekal na mě, ani se nijak neohlížel. Pořád šel dopředu a já jsem šla za ním jako stín. Tiše a v bezpečné vzdálenosti. Dívala jsem se na jeho jisté pohyby. Věděl přesně, kam šlápnout, kde se sehnou… Buďto tu už žije dlouho nebo vidí ve tmě.
Došel do nějaké upravené místnosti a zůstal stát. Pravděpodobně tu žil. Byla tu matrace, nějaký stůl a židle v podobě převrácených dřevěných beden.
Zastavila jsem se ve vchodu do místnosti a obezřetně jsem ho pozorovala. Opět se dal do pohybu, přistoupil ke stolu a zapálit svíčku stojící na něm.
"Doufám, že ti to nevadí," zavolal mým směrem a posadil se na "židli."
Zůstala jsem stát na místě a nijak nereagovala. Měla bych se sebrat utéct pryč, ale venku právě svítí slunce a možná i zběsilej Lukas. Usmála jsem se při představě jeho výrazu, když zjistil, že jsem pryč a jeho milované auto má na boku "menší promáčklinu."
"Něco bych ti nabídl, ale myslím, že bys nepřijala," pronesl tiše. Měl naprostou pravdu to, co bych chtěla, tady určitě nemá. Teda spíš má, ale nedá mi to. Dobrovolně.
Dál jsem stála a dívala se na něj. Co ode mě chce? Proč mě sem vodil a proč mě nezabil?
Váhavě jsem postoupila blíž k němu. V mém žlutavém spektru bylo vidět, jak povytáhl obočí a zacukaly mu koutky. Reagovala jsem zastavením a zamračila se.
"Co chceš?" zavrčela jsem na něj a ještě dodala, "a kdo vůbec jsi?" nebo, co, přidala jsem v duchu.
Povytáhl obočí ještě víc a úsměv se mu rozšířil. "Zatím mi můžeš říkat Hans. Víc ti teď neřeknu, ale ty by, jsi mi taky mohla něco vysvětlit." Řekl a kývl na krabici naproti sobě.
Povzdechla jsem si a došla ke krabici, sedla si a čekala na, co se bude ptát. Ale on jen seděl a pozoroval mě.
V matném světle svíčky jsem na něj musela zamžourat, abych z jeho výrazu vůbec něco vyčetla. Stejně mi to bylo zbytečné, protože byl naprosto bez výrazu.
"Co chceš slyšet?" zeptala jsem se, co možná nejklidněji a zadívala se mu do očí. Svou schopnost přesvědčování nebo spíše rozkazovaní pomocí pohledu jsem zatím zkoušela jen na Johnym, což byl vlkodlak, takže nevím, jak mi to půjde u někoho o kom, ani nevím, co je zač. Stejně jsem to musela zkusit. Upřeně jsem se mu dívala do očí a vysílala jen slabé impulsy. Jeho oči růstávaly pořád obezřetné, a ani trochu se nezačaly zakalovat. Po třetím pokusu jsem to vzdala a s podrážděným povzdechem sklonila hlavu.
"Už jsi skončila?" zeptal se a já jen kývla na souhlas. "To je dobře, takže k tvojí otázce. Chci slyšet, kdo jsi, proč jsi tu, a co tu chceš? Prostě všechno."
"Jsem upír, jsem tu, protože tu prostě jsem a chci odsaď co nejrychleji vypadnout." Odříkala jsem a pomalu zvedla hlavu. "Je to, co jsi chtěl slyšet?" usmála jsem se na něj.
"Ne tak docela." Pronesl tiše. "Hele pokus se trochu spolupracovat, tak znova, kdo jsi přeskočíme, ale řekni mi, proč jsi tu?" zvýšil hlas a já si znovu povzdechla. Položila jsem si hlavu na stůl a začala znovu mluvit.
"Utekla jsem od svého mistra a dojela jsem do tohohle města, chtěla jsem jenom zjistit, kde jsem a pak zase zmizet." Řekla jsem tiše a zůstala ležet na stole. Zavřela jsem oči a uvažovala o tom, co se mnou bude. Kam půjdu. Nechce se mi žít s ostatními upíry v jejich tajemném hradě a ke své rodině nemůžu. Možná s bych mohla někam zmizet, odjet na Sibiř nebo do Himalájí. Tam aspoň nesvítí slunce.
"Jsi v Schenznu menším městě na hranicích Švícarska a Rakouska." Ozve se nade mnou Hansuv hlas. Trhnutím zvednu hlavu a otočím se na něj. Vůbec jsem ho neslyšela přijít. Otevřu pusu, že se ho zase zeptám, co je zač, ale nakonec ji zase zavřu.
"Díky." Pípnu tiše a zvednu se z bedny. Nejraději bych hned vyrazila pryč, ale to zatím nemůžu, tak alespoň zmizím od tohohle divnýho chlápka.
"Počkej!" zvolal a chytl mě za paži. Zvedla jsem k němu pohled, výhružně zavrčela a vytrhla se z jeho sevření.
"Co ještě chceš?" zeptala jsem se podrážděně. Nemám chuť se tu s ním zdržovat.
Rozpačitě se usmál a svěsil ruce podél těla. "Jen, můžeš zůstat tady, dokud se nesetmí."
Chvíli jsem na něj zůstala zírat. Myslí to vážně? Možná bych měla, mohla bych ho využít a… Ne to ne.
"Bude lepší, když si najdu něco vlastního," usměju se na něj a vyjdu z místnosti.
Koutkem oka zahlédnu, jak přikývne a zajde do své místnosti. Pokývám hlavou a rozeběhnu se.
Zdá se, že přitahuju zvláštní lidi jako mucholapka mouchy. Zvláštní přirovnání. Už jenom proto, že mucholapka přitahuje tak, že všechny mouchy zabije, protože se od ní nemohou odtrhnout.
Smutně jsem zatřásla hlavou a zastavila se. Trosky místy spadlé podlahy mi připadaly povědomé. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že jsem kousek od místa, kudy jsem sem přišla.
Podle světla, které sem dírami pronikalo, by se za chvíli mělo setmít. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a unaveně zavřela oči. Snažila jsem se o ničem nepřemýšlet, ale moje myšlenky se pořád vracely do doby, kdy jsem byla člověk.
Chtěla jsem zapomenout. Musela jsem zapomenout… ale nemohla jsem. Bylo to těžké. Těžší než, kdy jindy. Vždy jsem žila přítomností, ale teď… Teď to nejde. Nechtěla jsem přijít o to málo lidského, co ve mně zůstalo. Začínalo mi, ale připadat, že už ve mně instinkty Nočního lovce začaly převládat.
Byla jsem netrpělivá a zvědavá, ale to vyrovnávala rozvážnost, chladnokrevnost… Časem přijdu i o netrpělivost a budu noční můrou všech, co jsem znala. Mích přátel, mé rodiny… Když mě uvidí, budou mě chtít zabít, nebudou nic vědět o té hrůze, kterou si procházím. Pro ně budu stvůra, co je chce zabít. Nebude je zajímat, že jsem to pořád já jen s menší změnou. Ale budu to pořád já? Nebudu v nich vidět jen kořist. Jen něco k jídlu. Něco na zahnání té spalující žízně, co mi drásá hrdlo. Z které mám pocit, že znova umírám? Proč to zjišťovat? Lepší je zmizet a už se nikdy neukázat. Zemřít někde v divočině. Zemřít… ale jak. Hlady? Na to mám moc slabou vůli. Nevydržela bych sedět, cítit tu bolest a nic nedělat.
Znova jsem zatřásla hlavou, abych vypudila ty zžíravé myšlenky a otevřela oči. Dírami po spadlé podlaze sem už nepronikalo žádné světlo. Z venku se ozýval jen hukot silného větru a zaslechla jsem i jemné křupání sněhu.
Zvedla jsem se ze země a vyrazila k východu. Lehce jsem vyšplhala po hromadě suti a vyšla do chladné noci. Z nebe se snášel chladiví sníh, vátý silným větrem všemi směry.
Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu a rozeběhla se nejpřímější cestou k autu.
Už jsem byla skoro u něj, když mi začalo připadat jako by mě někdo pozoroval. Zastavila jsem se a zaposlouchala se do zvuků noci. Všude bylo ticho, první známka toho, že tam někde, ve tmě, někdo je. Pomalu jsem šla dopředu a stále poslouchala. Pořád bylo ticho, ale to nijak nezměnilo mou pozornost. Pokud mě někdo sledu dřív nebo později se prozradí.
A prozradil se dřív, ten někdo se pohnul. Zaslechla jsem jen tiché otření se látky o látku, ale to mi stačilo. Rychle, rychleji než by to mohly lidské oči spatřit, jsem se rozeběhla ke zdi a vylezla po ní na střechu domu. Tiše jako kočka jsem se po ní začala přibližovat k místu, odkud jsem zaslechla ten zvuk.
Dole se za popelnicemi krčila nějaká postava. Byla celkem velká a já hned věděla, kdo to je. Seskočila jsem ze střechy a přistála těsně vedle něj. Než se stihl postavit, držela jsem ho pod krkem, zády přiraženého ke zdi.
"Co chceš?" zavrčela jsem na něj tiše. "Proč mě sleduješ?" vyprskla jsem ještě a zamračeně se na něj dívala. Z pootevřených úst mi vycházely zvuky podobné vrčení a syčení. Bylo mi to jedno. Aspoň pozná, co jsem zač.
Otevřel pusu a vydal přiškrcený zvuk podobný slovům, ale nebylo mu rozumět. Až teď jsem si uvědomila, že se asi dusí. Povolila jsem stisk, ale nepustila ho.
"Něekdoo těě hleedá," vypravil ze sebe dávivě a hned jak to dořekl jsem ho pustila. Svalil se na zem a rozkašlal se. Na tom mi, ale vůbec nezáleželo. Před očima se mi udělalo bílo. Jak to, že mě našel tak brzo? Stvořil mě, takže odpověď je jasná, ale… Co mi udělá? Nechci se k němu vrátit. Je to vůbec on?
"Kdo?" vypravila jsem ze sebe tiše. Ani já jsem si skoro nerozuměla, ale Hanz mi rozuměl.
"Takovej hnědovlasej chlápek, vysokej a vypadal dost nasraně, ostatně taky bych byl, kdyby mi utekl někdo jako ty." Odpověděl a zvedl se ze země.
Kruci! Zanadávala jsem v duchu. Je tady a je naštvanej. Zabije mě?! Možná.
"Málem mě zabil, ale utek jsem mu." Dál žvatlal hanz, ale já ho skoro neposlouchala. Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se něco vymyslet.
Možná stihnu doběhnout k autu dřív, než se tu ukáže. Možná stihnu i ujet. Za zkoušku nic nedám. Řekla jsem si a rozeběhla se.
"Zdravím," ozval se za mnou sametový hlas. Byl to, ale jenom obal něco jako folie a pod ním plno vzteku.
Zastavila jsem se a křečovitě se otočila. Stál tam. U nohou mu ležel Hanz a nějak se kroutil. Mělo by mi ho být líto, ale nebylo. Mohl si za to sám. Měl utéct někam daleko a ne za mnou. Kdyby za mnou neběžel, nepřivedl by ho sem a já teď mohla být někde pryč. Měla jsem vztek. Na něj, na sebe, na celý svět…
"Takže tě ten medvídek zastihl, no měl bych mu poděkovat," řekl sarkasticky a dupl na Hanse.
Medvěd? Jaký medvěd? Ptala jsem se sama sebe, ale nakonec jsem nad tím mávla rukou. Teď mám na starost jiné věci.
"Ale tohle je daleko lepší," zasyčel Lucas a znovu dupl na Hanse. Při dopadu jeho nohy bylo slyšet hrozné prasknutí. Zlomil mu žebro. Zamrazilo mě při tom zvuku.
Udělala jsem krok dopředu. "Nedělej to," nezasloužil si to, ne on, "prosím." Požádala jsem a udělala další krok k němu.
"Ne? A proč ne?" zeptal se a znovu dupl na Hansův hrudník. Znovu se ozvalo zapraskání a Hansův sten bolesti.
"Prosím." Zašeptala jsem, pohled zabodnutý do sténajícího Hanse.
"Když tak prosíš," škodolibě se usmál a sundal z Hanse nohu. Chvíli si ho prohlížel a pak ho nakopl, ozvalo se další zapraskání a Hans vlivem síly kopnutí vyletěl do vzduchu a dopadl kousek ode mě. Stulil se do klubíčka a zůstal ležet.
Doběhla jsem k němu a klekla si. Omdlel, nemohla jsem pro něj nic udělat. Teď my ho bylo líto, všechen vztek vyprchal a zbyla jen lítost. Chtěl mě varovat. Myslel to dobře. Byl možná silný, ale proti Lucasovi mu to bylo k ničemu. Teď jsem viděla, že i já jsem oproti němu slabá. Slabá a nemohoucí.
Se sklopenou hlavou jsem se postavila a šla k Lucasovi, rozhodnuta přijmout svůj trest a už se o nic nepokusit. Můj život skončil a začal jiný. Jiný a o dost těžší. Teď už to nebudu já, bude to někdo jiný. Někdo, kdo jako já vypadá, ale nebudu to já.
Na zem ukápla první a poslední slza.
Došla jsem k Lucasovi a zastavila se po jeho boku. Zaslechla jsem jeho smích, ale nevzhlédla jsem. Nebilo proč.
"Že jsi to měla zapotřebí." Řekl posměšně a vrazil mi facku, až jsem spadla na zem. Ani teď jsem nevzhlédla. Tiše jsem se postavila a šla za ním.
Přede mnou se ozvalo zakvištění pneumatik. To mě donutilo zvednout hlavu a podívat se. Přede mnou stál ztuhlí Lucas, zírající na černé auto před sebou. Zůstala jsem také stát.
Dveře na straně řidiče se otevřely a objevila se těžká černá bota.


Hezká povídka...