30) Kapitola: I koncem něco začíná
"Dirku," řekla jsem sotva slyšitelně se zatajeným dechem. Jeho pohled se odvrátil od Lucase a zadíval se na mě. Neudržela jsem se a udělala jeden kroj směrem k němu. Hned potom jsem se, ale zastavila. Uvědomit si přítomnost Lucase nebylo tak těžké, připomenul se další fackou, tentokrát, ale mnohem silnější. Po dopadu na zem už jsem neměla, ani chuť vstávat. Zůstala jsem proto ležet na místě, kam jsem dopadla a snažila se popadnout dech a nezačít vzlykat.
Můj svět se začíná hroutit.
"Ty?" pronesl, hlasem plným jedu, Lucas.
"A koho jsi čekal bratříčku?" zeptal se ho hrubě Dirk a stále se díval na mě.
"Co ti to provedl?" pronesl se smutkem v očích. Jen jsem mu opětovala smutný pohled a zůstávala nehybně ležet na zemi. Chvíli jsme se tak jeden dívaly na druhého a nebylo nic jiného. Jen my dva blízko a daleko přesně jako ty hvězdy. Náš krásný okamžik, ale přerušil chronický smích. Oba jsme sebou cukli a obrátily se k Lucasovi.
"Jaké to krásné setkání," řekl, když se jakž takž uklidnil. "ani nevíte jak je mi líto, že vás musím vyručit." Ušklíbl se a vykročil ke mně. Zastavil se nade mnou, sehnul se a popadl mě za paži. Hrubě mě vytáhl na nohy a natočil tak, abych stála před ním.
"Je moje," prohlásil "vidíš?" drsně mi naklonil hlavu na stranu a dvěma prsty přejel po mém krku. Vzpurně jsem sebou trhla. Mému hloupému pokusu se jen zasmál a krk mi políbil.
Dirk to upřeně pozoroval a oči mu plály vztekem. Když Lucas své rty oddálil, vyzývavě se na něj usmál a do krku se mi zakousl. Bylo to tak nečekané, že jsem stihla jen vydechnout bolestí a zkřivit obličej. Lucas hladově hltal mou krev. Naslouchala jsem jeho polykání a čekala, až přestane. Pokud si myslí, že se nechám takhle využívat tak je na hodně velkém omylu. Nenápadně jsem se podívala na Dirka, stál na tom samém místě, ale stálo ho hodně sil, aby se tam udržel a nerozběhl se Lucase roztrhat. Smutně jsem opět hlavu sklonila a čekala. Cítila jsem, jak společně s krví ze mě odchází i síla, ale nehodlala jsem se tím odradit. Jak jsem ucítila, že se začíná odtahovat tak jsem sebou zase prudce trhla a tentokrát se mu vyškubla. Rychle jsem se otočila a vrazila mu pěstí. Hned potom jsem uskočila a utíkala k Dirkovi. Na půli cesty se za mnou ozval rozkaz, abych se zastavila. Zastavila jsem se a otočila k němu. Cítila jsem, že jsem to, ale nemusela udělat. Mohla jsem klidně běžet dál. Necítila jsem žádné spojení se svým stvořitelem, přesto jsem stála a čekala na jeho další rozkaz.
"Pojď zpátky!" zařval na mě a já se, ani nehnula.
"Říkal jsem, pojď zpátky!" zařval znovu a každé slovo od sebe odděloval krátkou pomlkou. Opět jsem se, ani nehla a zazubila se na něj.
"Neser si," šeptla jsem a otočila se k němu zády. Neměl nade mnou už žádnou moc. Nevím, jak jsem to dokázala, ale rozhodně jsem za to byla šťastná.
Došla jsem k Dirkovi a zastavila se pár kroků od něj. Čekala jsem, co udělá. Nikdy jsem nedělala prví kroky a ani teď ho neudělám.
Zvědavě si mě prohlížel a pomalu ke mně postupoval. Nakonec se zastavil pohledem do mých očí a zase pro nás neexistovalo nic jiného než my. Nezajímala jsem se o to, co dělá Lucas za mými zády. Pro mě byl jen Dirk a jeho černo stříbrné oči. Stála jsem a dívala se mu do očí, zatímco se on pomalu přibližoval ke mně. Nakonec jsme stáli jen pár centimetrů od sebe a dál se na sebe dívaly. Ani jeden z nás se nepohnul. Jen jsme se na sebe dívaly.
Pak se na mě Dirk usmál a naklonil se blíž. Naklonila jsem se taky a rty se jemně otřela o ty jeho. Tato krásná chvilka nám, ale nevydržela moc dlouho. Skončila tím, že se za námi ozvalo výhružné zavrčení. Oba jsme od sebe uskočily a otočily se za zdrojem vrčení.
Stál tam přikrčený Lucas připravený ke skoku. Přikrčila jsem se do bojového postoje, podobnému tomu Lucasovu a výhružně na něj zasyčela. Dirk přede mě dal ruku a zastrčil si mě za záda.
"Proč? Lucasy, proč?" zeptal se ho přiškrceným hlasem.
Lucas mu odpověděl jen hlasitým smíchem a skočil po něm. Dirk se přikrčil a odrazil ho rychlím pohybem rukou. Lucas odlétl několik metrů daleko a hned po dopadu vyskočil zpět na nohy a rozeběhl se k nám. Dirk mě odstrčil pryč takovou silou, až jsem zavrávorala a spadla na zem, zase. Nezvládala jsem přihlížet tomu, co se dělo. Byly to jen rychle se míhající ruce a nohy, jak si dávaly pěstí a kopance. Ani můj rychlejší mozek a bystřejší oči to nestíhaly. Jen se ozývaly rány a někdy zaskučení, když pěst nebo noha zasáhla svůj cíl.
Dirk prudce nakopl Lucase a ten narazil do stěny a svezl se po ní dolů. Dirk se k němu otočil zády a šel ke mně. Zvedla jsem se ze země a zadívala se na Lucase zrovna ve chvíli, kdy mrštil po Dirkovi železnou tyč.
"Néé!" zakřičela jsem a rozeběhla se k němu. Dirk se stačil jen otočit a už nic. Tyč ho zasáhla přímo do hrudi.
"Nééé!!!" zařvala jsem. Doběhla jsem k němu a skácela se vedle něj. Pohladila jsem ho po tváři. Cítila jsem, jak mi z očí začínají téct slzy. Zavřela jsem oči a začala se soustředit na svou skrytou sílu. Netrvalo to moc dlouho a cítila jsem, jak skrz mnou prostupuje, tak jsem začala upřeně myslet na okamžik, kdy ho tyč zasáhla.
Síla mnou vyšla v rychlém, silném proudu a já cítila, jak něco Dirka zvedlo. Dál jsem zůstala klečet a myslela na vrácení času. Pořád jsem zůstávala ve stejné poloze se zavřenýma očima a čekala.
Otevřela jsem oči až ve chvíli, kdy jsem uslyšela ránu, jak kus dutého železa dopadl na zem.
Zhluboka jsem dýchala a pokoušela se postavit s pohledem zabodnutým do země. Cítila jsem, jak mě úbytek krve a teď to energické vypětí začíná zmáhat. Ztěžka jsem se postavila a pohlédla do zmatené tváře Dirka. Díval se na mě tak jako by tomu nemohl uvěřit. Pokusila jsem se o krok k němu postoupit, ale nohy se pode mnou podlomily a já spadla na zem. Dirk ke mně hned přiskočil a zvedl mně do náručí.
"Tak takhle se jí to povedlo," promluvil Lucas a rozběhl se k nám. Přivřela jsem oči a opřela si hlavu o Dirkovu hruď. Čekala jsem na nějaký náraz nebo prudký pohyb, jak se mu Dirk vyhne. Nic se, ale nestalo. Otevřela jsem oči a pohlédla do rozběsněné tváře Lucase, kterého pod pradou někdo držel. Dívala jsem se na nově příchozího a pak pohlédla na Dirka, podle jeho výrazu to byl náš spojenec. Tak jsem oči zase zavřela a nechala se odnést stranou od bitvy.
Položil mě vedle auta, políbil na čelo a zase odběhl. Chtěla jsem vstát a jít jim pomoct, ale nemohla jsem. Má energie byla vyčerpaná. Nemohla jsem, ani pořádně udržel oči otevřené. Natož abych se postavila a pokoušela se jim pomoc. Jen bych jim přitěžovala a způsobila něčí smrt.
Zůstala jsem sedět opřená o bok auta a poslouchala tomu, co se dělo nedaleko ode mě. Byli to dva proti jednomu. Musely vyhrát. Lucas byl silný, ale ne tak jako oni dva dohromady. Snad, nebyl.
Pokusila jsem se otevřít oči a podívat se, co se tam děje. Otevřela jsem je jen na vteřinku a hned se mi zase zavřeli. O chvíli později jsem se o to pokusila znovu, silou vůle jsem je nechala otevřené a snažila se zaostřit na rychle se míhající postavy. Vypadalo to dost nerozhodně. Lucas od sebe právě odhodil neznámého a skočil po Dirkovy. Ten vykopl a zasáhl ho do obličeje. To Lucase neodradilo a napřáhl se po Dirkově hrdle. Ten uskočil a ještě předtím mu dal pěstí, potom se do rvačky zase přidal neznámí a vše se začalo opakovat.
Lucas dá pěstí Dirkovy, Dirk kopne Lucase, Neznámí mu dá ránu do břicha, on se po něm ožene a zase ho vyhodí do vzduchu. Tentokrát se, ale už nezvedne. Zůstal ležet na břiše a nehýbá se. Šla bych se na něj podívat, kdybych mohla, ale ještě pořád se nedokážu postavit. Tak jsem se jen z dálky dívala a doufala, že se začne hýbat. Obrátila jsem svou pozornost opět k bitvě. To, co jsem spatřila, mě příšerně vyděsilo. Ležely na zemi a Lucas jednou rukou škrtil Dirka a druhou šátral za sebou, kam dopadla železná tyč. Zatnula jsem všechny svaly a pokusila se postavit. Nepovedlo se mi, ani se nadzvednout o pár centimetrů.
Dirk si uvědomil, co se Lucas chystá udělat a začal se zběsile bránit. Rukama mlátil kolem sebe a pokoušel se vyškubnout.
Znovu jsem se zkusila vytáhnout na nohy, tentokrát s pomocí přidržováním se auta. Nakonec se mi to povedlo, ale byla jsem z toho tak vyčerpaná, že bych si nejraději zase sedla. To jsem, ale nemohla. Zadívala jsem se, jestli se něco, zatímco jsem se věnovala sobě, nezměnilo u nich. Vypadalo to pořád stejně s tím, že Lucas už tu tyč držel. Dirk sebou znovu škubl a rukou uhodil Lucase do hlavy. Ten ho pustil a Dirk rychlostí blesku vyskočil na nohy, nestihl už, ale uskočit. Tyč už mu dnes podruhé projela hrudí. Neskácel se k zemi, jako minule, zůstal stát a díval se střídavě na Lucase a tyč, co mu čouhala z hrudi.
Nebyla jsem si jistá, jestli se nemůžu pohnout zkoprnělostí z toho šoku nebo tím, že nemám už sílu na to, abych se mohla pohybovat. Mohla jsem jen s otevřenou pusou zírat na to, co se stalo. Dnes jsem mu už jednou život zachránila, ale teď už to udělal, nemůžu, i kdybych sebevíc chtěla. A je nemožné, aby takovou ránu přežil, ta tyč mu musela projít srdcem nebo jen jeho částí, ale stejně nebylo, jak mu pomoct.
Zadíval se znovu na tyč ve svém těle a pak ji chytl oběma rukama. Prudce zatáhl a vyškubl si ji. Zhluboka se nadechl a přivřel oči bolestí. Pak se rozmáchl a hodil tyč proti Lucasovi, ten nestihl, ani mrknout a tyč ho zasáhla přesně do srdce. Lucas otevřel pusu, chtěl něco říct, ale z úst se mu vydralo jen neurčité chrčení a proud rudé krve. Skácel se k zemi a už nevstal. Hned po něm k zemi padl i Dirk.
Překonala jsem svou ztuhlost a slabost a rozeběhla jsem se k němu. Ještě za běhu jsem poklekla a doklouzla k jeho boku. Zadívala jsem se mu do očí. Nebil v nich smutek, ani lítost a už vůbec strach. Pohladila jsem ho po tvářích a začaly mi téct slzy. Dopadaly na jeho obličej a on se usmál. Pokusil se ke mně natáhnout ruce, ale neměl na to dost sil. Vzala jsme ho proto za ruku a pokusila se zjemnit proud slz.
"Nedopusť, aby se tohle stalo." Promluvil tiše. Já na něj jen zmateně koukala, co tohle?
"Tohle všechno," mávl rukou kolem sebe. "Tenhle svět… není správný. Nedovol, aby se to stalo…" dořekl a palcem mi přejel ruce.
"…ale, jak?" zeptala jsem se nechápavě.
Odpověděl mi jen pohlédnutím do očí a já pochopila, co chce, abych udělala.
"Dobře," přikývla se a naklonila se k němu.
Náš poslední polibek byl jemný a krátký. Když jsem se oddalovala, tiše zašeptal,: "Miluji tě," a zavřel oči.
"Já tebe taky." Pohladila jsem ho po tváři a zavřela oči také.
Jestli mám jeho přání splnit, tak teď a tady. Zhluboka jsem dýchala a vnímala jen své pocity. Soustředila jsem se na přenos. Nikdy jsem to nedělala, ale nějak jsem věděla, že se mi to povede. Cítila jsem, jak se kolem mě začal vířit vzduchu. Má ruka už nedržela tu Dirkovu. Byla jsem tu jen já. Bylo to jako bych se ocitla v oku tornáda. Vlasy mi létaly kolem hlavy, bičoval mě vítr. Nic z toho mi nevadilo, dál jsem držela zavřené oči a soustředila se na rok minulosti. Na rok dva tisíce, na rok, který byl dřív než to celé začalo, ale potřebovala jsem čas. Čas na to, abych zjistila, co dělat a jak si s tím poradit.
Vítr přestal. Přestalo vše. Normálně jsem klečela na pevné zemi. Zhroutila jsem se do lehu a zůstala bez hnutí ležet. Netušila jsem, kde jsem. Jen v dálce jsem slyšela zvuk sirén a hučení velkého množství aut. Zvuky se, ale čím dál víc vzdalovaly a já nakonec upadla do spánku.


ahojky pls pomohla bys mi prekonat rekord v navstevnosti u mne nablogu?dekuji moc budu ti vdecna