Tak jsme se konečně dočkali =o) Luna opět pokračuje....
Autorka: Luna Dae
Markusova návštěva ve mě vyvolala pachuť hořkosti. Byla jsem si jistá, že ke mě něco cítí, že I já k němu něco cítím. Můj upíří sluch uslyšel hlasy zpoza dveří. Vylezla jsem z vany a osušila jsem s. Návlékla si na sebe saténový župánek, který visel na věšáku. Vyšla jsem z pokoje, vyvedená z míry vhou těžkých kovových dveří. Zrak mi spočinul na Nadine a překrásné dívce, která měla zaoblenější postavu, kterou ani župánek,stéjného střihu jako jsem měla já nezakryl. Vypadala roztomile, když divoce šermovala rukama a něco Nadine jedním dechem vyprávěla. Přešla jsem k nim, doufaje, že je nevyruším. Nadine utichla, ale ta neznámá dívka mluvila pořád dál.
"No to je naprostá nehorázdnost, umíš si představit, jak jsem si připadala?" Pohlédla na Nadine a poté ihned na mě.
"Ahoj," roztomile se usmála.
"Ahoj, já jsem Viktorie." Úsměv ji ztvrdl na tváři.
"Tohle je Serena, tvá sestřenice," snažila se Nadine zachránit situaci.
"Hmm jasně." Aniž bych postřehla, tak mě moje sestřenice táhla za sebe. "Co to ptoboha děláš?!"
"Ty jsi upír!" Zmateně se na mě podívala. "Myslela jsem, že tě mají proměnit až porodíš," dotáhla mě do místnosti, která měla plnit úlohu provizorní šatny. "Upřímně tě lituju."
"Proč? Být upír, je naprosto úžasné," odpověděla jsem.
"Nevíš o čem mluvíš, upíři nemají poslední dobou žádnou úctu. Přemýšlela jse, že se stanu tou chlupatou zrůdou. Jak se to jen jmenuje, Vlkodlak. Ano, chci být vlkodlak.
"Na to je trošičku pozdě, upírko," zasmála jsem se. Chvíli se na mě nevěřícně dívala, jako kdybych nemohla odpovědět na její otázku.
"Noé jo, ale vezmi to z toho objektivního pohledu, lidi vyděsí spíš pohled na chlupatou, uslintanou bestii, než na dívku s líbeznou tvářičkou, která má šaty barvy půlnoční modři."
"A ty by jsi chtěla být chlupatá, uslintaná bestie?" Podívala jsem se na dobře známé debutantské šaty, které byly položené na kanapy.
"Popravdě ne, ale už mi došly nápady jak vystrašit lidi."
"Sereno, nepije náhodou náš klan lidskou krev z nemocnic a ne přímo z lidí?!" Nevinně se usměje.
"Jsem mladá a nehodlám se omezovat, ale asi začnu, protože, to co jsem dneska zažila by mi nevěřili ani ve Věřte-Nevěřte a to že tam jsou občas vážně blbosti."
"Co se stalo?"
"Určitě tě to nezajímá," pohodila ohnivými vlasy.
"Ale jo, určitě mi to chceš říct, jinak by jsi se o tom nezmiňovala." Usmála se a přikývla.
"No dobrá, tak poslouchej. Večer se probudím, jako obvykle. Říkám si, že bych mohla vynechat snídani a vypařit se ze sídla, abych mohla jít na lov.
Upravím se, obléknu si nejlepší šaty a seskočím z okna dolů. Vyrazím do nedalekého městečka. V té nejtemnější uličce zahlédnu dívku, jejíž květinovou vůni krve jsem cítila již několik minut. Prostě všechno to vypadalo jako v béčkovém hororu s upíry. Pomalu jsem se blížila za ní, ale po chvíli si mě všimla a znepokojeně se za mnou ohlídla. Zaslechla jsem její tep, který se během vteřiny neuvěřitelně zrychlil strachem. Pomalu jsem zkracovala vzdálenost. No co, chtěla jsem si hrát a při tom, jsem se skvěle bavila. Začala utíkat a křičet, ale když jsem ji chytla pod krkem, začal ji zvonit mobil. Podívala se na mě a s chladným hlasem mi pravila, jako, že to musí zvednout. To by určitě chlupaté, uslintané bistii neřekla!" Zakončila své vyprávění.
"To jistě ne, to může říct jen kultivované upírce, jako jsi ty," dusila jsem v sobě smích¨. " A co jsi jí vlastně na to řekla?"
No co bych jí asi měla říct, prostě jsem pokrčila rameny a zaraženě něco ze sebe vydala souhlas. No a ta káča kecala po telefonu neuvěřitelně dlouho a po dvaceti minutách jsem to vzdala a šla zpátky do hradu," nalila si pohár krve. " Chceš taky?" poprvé se an mě upřímně usmála.
"Jo, krev jsem neměla, ani nepamatuju," Sbíhali se mi sliny při pohledu na tu červenou tekutinu.
"A to je chyba! Máš jí pít každý den, aby jsis udělala zásoby," Obě jsme pohlédly na její ňadra, která byla hodně nesouměrná s jejím tělem. "Ne tyhle zásoby, ale zásoby síly, hlavně na psychickou obranu potřebuješ spoustu energie a tvou specifickou schopnost, živí tahle životadárná tekutina.
"Aha, to jsem netušila," překvapeně jsem si ji změřila od hlavy až k patě.
"Krev nemůže za to, že jsem odporně tlustá a že mám místo prsou airbagy," tvrdě zhodnotila svůj vzhled.
"Nejsi odporně tlustá!" Odporovala jsem.
"Ale jo, jen se na mě podívej a chci slyšet pravdu!"
"Pravdu? Dobře. Máš pár kilo navíc, ale ne v tom špatném smyslu. Máš neuvěřitelně něžnské boky a větší prsa a zadeček. Jen trošku bych zhubla stehna, jin ak jsi krásná." Cítila jsem, jak se ošila.
"Omlouvám se, jestli jsem śe tě snad nějak dotkla."
"Ne, to je v pořádku, čekala jsem mnohem horší hodnocení,"usmála se. "Mám o sobě mnohem horší mínění."
"To se hodně podceňuješ! Muži tě budou milovat, až se jim představíš na plese." Ušklíbla se.
"Bohatě by mi stačila, kdyby mě miloval jen jeden," hořce pznamenala.
"Opravdu? To zní jako láska," pohladila jsem jí po vlasech.
"Nešťastná láska, jako z červený knihovny," ušklíbnula se. "Hotovej Harlequin."
"Znám ho?" Povzbudivě jsem se usmála.
"Jo, znáš," přikývla.
"Jak se jmenuje?" Byla jsem zvědavější, než při rozbalování vánočních dárků.
"Je to..." Do místnosti vešla Nadine. Musela vyslechnout celýnáš rozhovor. "Vlastně ho neznáš!" Vykřikla Serena polekaně při pohledu na Nadine.
"Také si myslím. Měla by jsi méně mluvit Sereno a více se připravovat na ples a ceremoniál." Zavrčela a sedla si na židly a nám nezbylo nic jiného, než se obléknout.
***
Stála jsem před závěsem a čekala až vyhlásí mé a Serenino jméno. V ruce jsem svírala rudou růži. Podívala jsem se na sestřnku, kterou jsem držela za ruku.Měla nádherné černé korzetové šaty. Její hrdlo obepínala černá saténová stužka. Vlasy měla ležérně vyčesané a v uších jí kontrastovali s bílou pokožkou černé perly. Ňadra se jí drala z korzetu nebezpečně ven. Kdejaká silikonová kráska by jí mohla závidět.
Vedle ní jsem já vypadala jako šedá myška. V nenápadných černých šatech, bohužel ne korzetových, protože jsem neměla to srdce stáhnout své vystouplé bříško a zaškrtit tak tím sv dítě. Pohladila jsem si ho a zhlunoka jsem se nadechla.
Koutkem oka jsem v rohu místnosti někoho zahlédla. Otočila jsem se a uviděla jsem Olivera. Nevěnoval mi pozornost. Veškerý svůj pohled daroval Sereně. Doslova ji propaloval vášnivým pohledem a ona si toho ani nevšimla. Musela být naprosto slepá, o takovéto pozornosti se mi u něj nikdy ani nesnilo. Milovali jsme se spolu, ale jeho pohled byl vždy chladný, kdežto při pohledu na mojí drahou sestřenku, překypoval něhou. Také plné starosti a spalující vášně. Zajímavé, jak se tolik emocí mohlo vejít do jednoho pohledu. Všiml si mě. Naše pohledy se střetly a on se ihned podíval jinam. Rychle vyšel z místosti. Zaslechla jsem své a Serenino jméno, které nás žádalo, abychom ředstoupili a vyslechli si zasvědcovací ceremoniál.

