Z pohledu Sereny:
Připadala jsem si jako hloupá holka. Hloupá malá holčička, která se dostala ke sladkostem, ale když už chmatala po velikém lízátku ji nekompromisně odtáhly a daly jí suchej rohlík jako náhradu. V jedné chvíli jsem si připadala jako bych měla modré z nebe, jenže najednou jsem z nebe spadla do kruté reality a cítila jen prázdno. K srdci se mi vylila žluč a mě zbyli jen oči pro pláč. Snažila jsem se okolo sebe vybudovat zeď, přes kterou se už nikdo nikdy nedostane. No, vydržela jsem to deset minut, protože Lena pořádala skvělou party, na které jsem nemohla chybět. Jsem prostě na nic.
Viděla jsem ho! Opíral se o zeď. Od té doby co mě opustil se vždy opíral o zeď a pozoroval každý můj pohyb. Kamkoliv jsem se pohnula, šel potichu zamnou. Tichý klapot jeho bot ve mně vyvolal vzpomínky.
Stála jsem na okraji přehrady. Rukama držela nízké zábradlí. Přemýšlela jsem. Mé myšlenky se toulaly daleko od reálného světa. Byla jsem ve svém fantastickém světě. Plném jednorožců a víl. Vlastně vůbec jsem se nepodobala své nynější podobě. Dřív jsem promluvila sotva pár slov a potom se zase ponořila do sebe. Nosila jsem mikinu a kapuci jsem měla vraženou hluboko do obliřeje. Poslední dobou mě někdo sledoval, měla jsem ten pocit. Promlouvala jsem k sobě, že pronásledovatel je jen v mé hlavě. Každý večer jsem viděla jeho oči. Přinášeli do mé duše takový neklid. Nebyli však Olivera, jak každý zvás čekal, ale byly upíra, který na mě celý můj život dohlížel a nyní mě měl přivést do našeho klanu.
V den mých patnáctých narozenin mě přivedl do hradu.Tehdy jsem ho poprvé potkala. Elegantně se opíral o zeď, jako by tam stál vytesaný celá staletí. Věnoval mi pohled, který z nezájmu se rozhořel do spalující vášně. Snažila jsem se odtrhnout od jeho pohledu, ale jeho oči byly tak uhrančivé až se mi podlomila kolena. Nakonec se otočil a odešel.
O několik dní později proběhlo naše druhé setkání. Když jsem byla na obědět a jedla zákusek v podobě čokoládového souffle, přisedl si ke mně a usmál se. Odložila jsem svůj dezert (ač nerada) a pohlídla jsem do jeho hlubokých očí.
"Ahoj," pronesl naučenou frázy.
"Ahoj," usmála jsem se na něj.
"Dovolíš?" Vztáhl ke mně ruku. Přikývla jsem a čekala pohlazení, ale místo toho mi setřel čokoládu z koutku úst. Začervenala jsem se studem.
"Trošku trapas. Mami, já chci domů," zašeptala jsem neslyšně.
"Ale ne, žádný trapas. Vypadala jsi hmmm roztomile," pohladil mě po vlasech.
"Díky," v té chvíli jsem záviděla supermanovi. Ten by si klidně odletěl, ale já tu musela sedět, protože se na nás upírali zraky všech přítomných upírů." Jsem Serena," natáhla jsem k němu ruku.
"Oliver van Sciver," otočil mou ruku a políbil mě do dlaně.
"Ty nejsi Belmore?"
"Původem ne, před pár stoletími jsed odešel ze svého klanu." Ušklíbl se.
"Proč jsi odešel?" Díval se na mě tak jako já na souffle.
"Protože jsitam enbyla ty," usmál se. To bylo poprvé co semnou flirtoval.Myslela jsem, že se propadnu do země.
"Ale teď vážně, proč jsi odešel?"
"Odešel jsem, protože mi nevyhovoval životní styl mé rodiny," povzdychl si.
"Životní styl?"
"Ano, naše rodina je konzervativní a nevzdává se lidské krve rovnou odzdroje"
"Existuje přece I zvířecí krev, tak proč ji nepiješ?" Začal se smát.
"Sereno, tady nejsi ve Stmívání. Zvířecí krev je skvělá, ale nezasití. Není jako lidská krev a nemůžeme jen tak samovolně z ní žít. Jen lidská krev tě může nakrmit. I tady se pije lidská krev, ale z nemocnic, které Belmorovi patří."
"Aha, to mi strejda neřekl. Takže upíři nezáří na slunci?"
"No, tak z jakého úhlu to bereš, jestli za záření považuješ oheň, pak ano."
"Takže platí na vás stříbro, dřevo, uříznutí hlavy?" Přikývl.
"Brzy to bude platit i pro tebe. Platí na nás skoro vše, jen jsme dodali pár báchorek, jako třeba česnek, kříž nebo odrazů v zrdcadle."
"A ty jsi čistokrevný upír?"
"Ano, jsem nejstarší syn vládce klanu van Sciverů," znovu přikývl.
"A co děláš tedy tady? Dostal jsi nabídku aby jsi vládnul?" Rozesmál se.
"Sereno, tohle není můj rodný klan. Nikdy tu nebudu vládnout. Mám na starosti vojsko. To je ta nejvyšší čest a postavení, které tu mohu dělat.," vstal."Nebudeme se bavit o takových věcech. Přišel jsem tě vzít na procházku."
"Při měsíčku?" Podivně se na mě podíval.
"Hmm, pokud chceš hledat v pravé poledne na nebi měsíček, proč ne. Já zase budu hledat ve tvé spanilé tváři úsměv,"usmála jsem se."Přesně takový,"
vzal mě za ruku a vytáhl mě na nohy.
"Doufám, že nedáte košem starému a osamělému upírovy, krásná slečno," zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
"Nedám, už ze slušnosti ne," usmála jsem se.
"Tak ze slušnosti?"
"A taky jste mi sympatický, starý osamělý upíre," zasmála jsem se a vyrazili jsme k zahradě.
Sedím na zemi. Opilá. Ne láskou, ne vášní. Hradby! Svírají se těsně kolem mého srdce. Bolí to! Strašně to bolí. Mé již mrtvé srdce to drtí na maličkaté kousíčky. Ztracena ve svém smutku. Vypadám jako ta největší troska. Doufala jsem, že ji budu nenávidět, ale její srdcovitý jemný obličej, jakoby odmítal mou nenávist. Nenávidím, nenávidím, ale koho? Je možné vůbec někoho nenávidět za to co se stalo? Ano, samu sebe! Proč vlastně žít? Proč bych měla žít? Pro co? Pro koho?! Odpověď je jasná. Pro nic a pro nikoho. Tak nač čekám?! Je to jednoduché. Stačí se zabít. Stačí si jen probodnout kůlem srdce. Jenže je tu malý problém. V celém pozemku není ani kousíček dřeva, které by mohlo ukončit mé trápení. Pokusím se vstát, ale spadnu zpátky na zem. Jsem tak opilá, že mě ani mé vlastní nohy neunesou. Slyším smích. Je blízko. Až děsivě moc blízko!
"Nikdy jsem neviděl nic tak ubožejšího. Opilá žena a navíc čistokrevná upírka," zamlaskal a přistoupil ke mě.
"Kdo jsi?!"
"Markus van Sciver." Upadnu do sladkého bezvědomí.

