11. února 2010 v 13:41 | Aranel van de´Corvin
|
Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat psí-krásce =o) Doufám, že se bude líbit xD
Hm co to je? Někdo mě hladí po noze?
" Murtaghu to už je ráno?" Otevřu pomale oči, abych se sama přesvědčila. Zrak se mi sekne u černé ruky, která mě hladí po noze. Je možný, aby se z Murtagha přes noc stal černoch?
" Ech cože?" ozve se vedle mě Murtagh. Na sucho polknu. Když mě nehladí Murtagh, tak kdo teda? Pomalu zvednu hlavu, abych viděla tomu individuu do tváře… Jo to byla chyba. Něco takovýho jen tak někdo neuvidí. Málem mi vypadla protéza z tlamy, když jsem toho šoumena viděla. Byl to asi tak stoletý, ne to bych přeháněla, devadesátiletý starý dědek, kterej na mě čuměl s hubou dokořán. Nutno podotknou, že mu z tlamy stéká slina. Fujta. Na sobě měl jen nějaký trenky? Plenky? Hm těžko říct…a tvářil se jako pedofil, kterej se právě chystá znásilnit malou Mařenku…nebo Pepíčka? Podívám se na Murtagha…chudák to by si dva tejdny nesednul. Eh? Nad čím to tady zase uvažuju? Ten dědek mi nestydatě čumí na….eh….přirození a- na cože mi to čumí? Teprve teď jsem si vzpomněla co jsme včera s Murtaghem dělali. Asi jsem se zapomněla oblíct, no.
" Murtaghu?" Snažím se probrat toho exota a mezitím si nandávám aspoň spodní prádlo…
" No?" Rozespale otevře oči a usměje se na mě. Ukážu prstem na toho úchyla.
"Áaaaaaaaaa! Vypadněte odsud!" Během chvilky se semlely tři věci naráz:
první: Murtagh vyskočil na nohy
druhá: úchyl se dal na útěk
třetí: nahý Murtagh běžel za ním.
A co jsem dělala já? Já jsem seděla a čučela na hromádku oblečení, kterou očuchávala veverka. Veverka? DOPRDELE! VEVERKA!
" Áaaaaaaaaa!" S jekotem vyskočím na nohy a jenom v kalhotkách a podprdě si to šinu k táboru.
" Ježiši Kriste! Ježiši Kriste!" Takhle nejmíň stokrát poruším druhý přikázání ( neber boží jméno nadarmo), než se dostanu k táboru, kde na mě čumí vykulenej Eragon a Safira.
" Echrm, mno, já, tý," Eragon plácá pátý přes devátý a je červenej jak rajče.
" Co je na co čumíš? Nepronásleduje mě?" Schovám se ze Eragona a sleduju terén. Vypadá to, že jsem ji setřásla. Huf, potvora jedna chlupatá! Nesnáším veverky! Potvory jedny zablešený. Tváří se jako neviňátka, ale ve skutečnosti…..grrrr!
" Kdo tě pronásleduje?" Eragon se už trochu vzpamatoval.
" Nikdo, to neřeš." Přece se nebudu přiznávat, že utíkám před veverkou! Co by si o mě pomyslel?
" Eh, nechceš půjčit plášť?" Co to zase valí? Šplouchá mu na maják nebo co?
" No jestli ti není zima, když tu po ránu běháš tak, tak-" Plácnu se do čela. V tom rozčilení jsem zapomněla na svůj úbor, či spíše ne-úbor..
" To bys byl hodnej." Eragon po mě rychle hodí svůj plášť.
" A kde máš věci?"
" Ještě tam."
"A nechceš si pro ně skočit."
" Půjdeš se mnou?"
" Ty se bojíš?"
" Ne! Jenom chci společnost." Eragon má sice narážky, ale jde se mnou.
Po cestě sleduju každý křoví, každou větev, kde by se mohla ta potvora skrývat. Eragon na mě čumí, jako kdybych utekla z Jihlavy… Slyšeli jste to ( no to je otázka, když tu nejste! Hlavně, že jsem to slyšela já…)?!
" Eragone, slyšel jsi to?" zeptám se pro jistotu někoho kdo tam se mnou je.
" Jo, pšt." Ježiši Kriste, co když je to obří veverka? Potichu stojíme a čekáme, co se bude dít. Z křoví nečekaně vyběhne divočák, nebo aspoň něco podobnýho divočákovi…
" Huf," oddychnu si. Chvíli jsem si fakt myslela, že to bude veverka.
" Co huf? Zdrhej!" Eragon mě čapne do náruče a elfí rychlostí uhání pryč. Já samozřejmě vysmátá jak lečo. Občas si myslím, že jsem vážně magor…
Na místo určení přijdeme zároveň s Murtaghem, který si v místě svého přirození, drží kus křoví.
" Proboha! Co jste tady dělali? To jste vojeli půlku vesnice?" Eragon nespouští oči z Murtagha, který na sebe rychle háže oblečení.
***O dva měsíce později****
" Tak z tohohle se zaručeně po***š!" Vlítnu k Eragonovi do pokoje. Hups. Eragon má společnost. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale ta jeho 'společnost' leží u něho v posteli ( nutno podotknout, že Eragon leží pod ní) a není dostatečně oblečena. Nastane trapný ticho, během kterýho přemýšlím jestli se smát nebo utíkat.
" Těší mě já jsem Pink." Podám neznámý slečně ruku a sednu si k nim nepostel.
" J-já jsem Irma," zakoktá, červená až na prdeli( ne že bych na její prdel viděla)
" Ehm Pink, nevím jak ti to říct-" ujme se slova Eragon, ale já ho gestem zastavím.
" Já vím, ruším. To mi taky došlo." Pořád sedím u nich na posteli.
" Dneska je hezky, co?" Je mi jasný, že za tohle mě Eragon zabije.
" Moc hezky. A víš kdy bude ještě líp? Až odejdeš." Irma náš dialog potichu sleduje.
"
Jestli je takhle příjemnej i v soukromí, tak tě Irmo lituju."
" Je hodnej," špitne. Zamilovaně se na sebe podívají. To mu ještě vyčtu, že mi nic neřekl…kanec jeden.
" Tý jo!"Plácnu se do čela.
" Co je zase?" skřípe zuby Eragon.
" Já jsem zapomněla proč jsem sem přišla. No nic, až si vzpomenu tak ti to přijdu říct."
" NE!" vykřiknout oba naráz. Musím se zasmát.
" Ráda jsem tě poznala Irmo." Zasalutuju a odkráčím ke dveřím.
" Můžete pokračovat." Mrknu na ně a zabouchnu za sebou dveře. Myslíte, že by je nasralo, kdybych se vrátila?
Pomaličku jdu zpátky do našeho pokoje. Irma mi pěkně zkazila plány! Potřebovala jsem s Eragonem mluvit o samotě. A víte proč? Protože se mi nedávno stala taková příhoda:
Orrik potřeboval něco vyřídit Angele a já jsem se samozřejmě nabídla, že vzkaz předám. Na tom by nebylo nic tak hrozného…s Angelou jsme si pěkně popovídali, ale když jsem odcházela, tak se stala zajímavá věc…
" Tak se měj Angelo." Mávnu na ni, než odejdu ze stanu.
" Ty taky."
" Jo a Pink?"
" No?" Otočím se u východu.
" Jen tak mimochodem…chtěla bys chlapečka nebo spíše holčičku?" Určitě si umíte představit, jak jsem asi tvářila….jak úplnej debil.
" Eh?"
" No nic já musím, mám práci. Blahopřeju mamino." S těmito slovy zmizí ze stanu a já tam zůstanu stát s hubou dokořán….
Tahle příhoda se stala před měsícem. Doufala jsem, že si ze mě dělá srandu, ale když jsem nedostala krámy, tak jsem začala trochu panikařit. Nechtěla jsem dělat větry, tak jsem si to nechala pro sebe a dělala, že je všechno O.K….pořád jsem si namlouvala, že jsem byla pořád ve stresu, tak se mi krámy opozdily….ale před týdnem jsem je měla dost a zase NIC!
" Jste v pořádku?" zeptá se mě nějakej sluha, co šel okolo.
" E, jo. Jen jsem se zamyslela." Já hňup stojím snad dvacet minut v půlce chodby a ani se nehnu! Musím vypadat jak pošuk!...Když už jsem u toho pošuka, tak Murtagh se chová nějak divně. Ne divně jako vždycky, ale vážně divně! Pořád si pro sebe něco mručí, nebo je úplně mimo. Občas vypadá nervózn-
" PINK! JÁ TĚ ZABIJU!" A kruci. Rozzuřený Eragon.
" To bych chtěla vidět." Ušklíbnu se a pádím do mýho pokoje. Eragon už je jen kousíček za mnou, ale já stihnu vběhnout do pokoje a zabouchnout dveře. Ozve se tlumená rána.
" K***a!" Eragon asi potkal dveře…
vole prej veverka
ale tomu vpádu se řiká přesný načasování, což se o té události, co pořád nepřichází říct nedá a poslední věta mě taky rozsekala!!! 