Ráno, když se Zora probudila vypadala ještě hůř, než když šla spát. Rty měla popraskané a bledé jako zbytek jejího obličeje. Oči měla vyhaslé a pod mini fialovo-modré kruhy, které říkaly, že se moc nevyspala.
,Jak se cítíš?´zeptal se jí starostlivě Kristian.
,Fajn.´zasípala Zora.
,Nelži.´napomenul jí a pohladil ji po bledé tváři.
,Nic mi není vážně.´snažila se ho uklidnit. Jenomže Kristianovi se v hlavě zrodila myšlenka, která ne a ne odejít. A nebyla vůbec hezká.
,Co se děje?´zeptala se ho, když si všimla, jak jeho oči pomalu pohasínají.
,Řekni, co všechno se včera stalo . . . všechno od té doby, co tě unesl.´požádal ji.
,No . . . . když jsme dorazili sem svázal mě. Chvilku tu pak jenom chodil po místnosti a řekl něco jako, že už jdeš a něčeho se napil . . . .a pak už víš, jak to bylo dál . . ´odpověděla.
Kristian se zamyslel. Měl velké podezření, že Lucian chtěl Zoru otrávit.
,Počkej tady, hned se vrátím.´řekl a odešel.
Šel do Lucianovy ložnice a na stole tam našel přesně to, co hledal a co nechtěl najít. Skleničku s jedem. Upírům neublíží ani lidem, ale jen do doby, než se jim dostane do krve. A protilék zatím není znám.
Kristian vzal skleničku a mrštil jí o zeď. Tak tohle byl jeho plán. Nešlo mu o smrt Kristiana, jak tvrdil, šlo mu o to, aby zabil Zoru a způsobil bolest Kristianovi.
Neměl ponětí o tom, kolik času jí zbývá ani jak jí pomoct, ale nechtěl se jí vzdát, nemohl.
Vyběhl z Lucianova pokoje a zamířil do svého, kde na posteli seděla Zora. Ústa měla překrytá rukama a kašlala. V obličeji byla celá rudá a oči měla vytřeštěné.
Lucian k ní přiběhl a snažil se jí nějak pomoct, ale nevěděl jak.
Když dokašlala, usmála se na něj.
Kristian jí úsměv opětoval a snažil se, aby se tvářil, co nejpřirozeněji, ale nějak mu to nešlo.
,Nemusíš se snažit. Já vím, co mě čeká . . . .´přiznala sípavě.
,Jak o tom víš?´zeptal se sklesle.
,Došlo mi to, když si sem vešel.´
Kristian vzdychl a sklopil hlavu.
,Nedělej si starosti. Netrap se , prosím.´prosila ho.
,To nejde.´řekl s povzdechem.
,Odpočin si . . . . kdyby mi nebylo dobře, tak tě probudím, ano??´navrhla.
,Ale . . ´nestihl říct víc, protože ho Zora políbila.
,Tak dobře.´řekl potom a uvelebil se v posteli.
Za chvíli opravdu usnul.
Zora se dívala na jeho tvář plnou starostí. Starostí, které mu způsobila ona, a které mu bude i nadále působit.
Tiše vstala z postele a vyšla na chodbu. Procházela hradem a hledala schodiště, které by jí zavedlo výš.
Nakonec došla až do jakési věže.
Otevřela dveře a vyšla ven. Byla zima a vítr bičoval její zmrzlé tělo.
Přistoupila až k okraji a posadila se na kamennou hradbu. Rukama si objala kolena, ale stále jí byla zima a zuby jí hlasitě drkotaly.
Chvíli tam jen seděla a přemýšlela, jestli to má opravdu udělat. Nechtěla, aby se trápil kvůli tomu, že si něco udělá, ale bude to lepší, než aby se na ni díval a ona viděla ten výraz v jeho očí, vyhasnuté nebe.
Postavila se na hradbu a chystala se skočit, ale uslyšela zvuk, jak někdo otevírá dveře.
Byl to Kristian, kdo jiný. Nechápavě se na ni díval.
Chtěla by mu toho tolik říct, ale nemohla. Nemohla už na nic čekat a tak prostě udělala ten krok, jeden krok do prázdna.
Po celou tu dobu se na něj dívala. Takže viděla, jak se výraz jeho obličeje změnil, když udělala ten krok. Jak jí chtěl zachránit, ale nebyl dost rychlý.
Zastavil těsně před hradbou. Podíval se k nebi a zakřičel Zořino jméno. Pak se sesunul na zem a zhluboka dýchat.
Bylo to, jako by mu někdo vyrval srdce. Jakoby už neexistoval.
Musel odtud odejít. Vrátil se do bratrova pokoje a díval se na krev , kusy masa a tělo svého bratra.
Život pro něj bez Zory už neměl smysl, jeho život vlastně neměl nikdy smysl.
Věděl, že existuje víc způsobů, jak zabít upíra, ale tenhle jeden mohl praktikovat hned. Vypít spoustu krve mrtvého upíra, je to jako jed.
Naklonil se nad bratrovým tělem a začal pít. Bylo to odporné, nejraději by přestal, ale nemohl. Chtěl to skončit.
Když už v bratrově těle nebyla ani kapka krve odtrhl svá ústa od bratrova krku.
Cítil se malátný a slabý, jak upíří krev pomalu putovala po jeho těle. Pomalu, ale jistě ho zabíjela a on smrt vítal jako znovuzrození, vykoupení z bolesti a utrpení, kterým si prošel.
Lehl si na zem. Chtěl se dívat na strop, ale jeho oči chtěly být za každou cenu zavřené. Objevovaly se mu před nimi hvězdičky.
Jed už byl v mozku. Kristian věděl, že nastává konec. Ty hloupé hvězdičky ho rozčilovaly, chtěl myslet na něco jiného a podařilo se mu to. Jeho poslední myšlenka patřila Zoře. A pak se hvězdičky vytratily a on zůstal sám v chladné a neúprosné tmě . . . .


Připadá mi to jako parodie na Romea a Julii, ale on nebyl upír, že?
.Jinak je to velmi krásná povídka...