20. března 2010 v 17:53 | Aranel van de´Corvin
|
Vrátila jsem se znovu do reality. Dívaly se na mě jeho oči.
"už bych měla jít," snažila jsem se odtáhnout, ale znovu mě přitiskl ke zdi.
"Ne, Sereno, prosím, nechci o tebe přijít. Odedneška tě budu mít na očích úořád. Ať se to tvé tvrdohlavé hlavince líbí nebo ne."
"Nemůžeš mě tu věznit!"
"Myslíš?" Nebezpečněse usmál. Tento pohled jsem znala až moc dobře. Měl něco za lubem. "Když tě ti budu věznit, vezmeme se."
"A co Viktorie? Pokud je mi známo, tvou snoubenkou je ona. Ne já."
"Vezme si Markuse, pokud ho ještě bude chtít, princezničko," Nahnul se kemě a já moc dobře věděla, co příjde. Polibek, ale zrovna teď jsem na něho neměla náladu. Uhla jsem hlavou, načež mě políbil na tvář.
"Už jsem tě žádala, abys mi tak neříkal. Jsi zasnoubený s Viktorií, tohli říkej jí!"
"Ššš, nezlobse princezničko. Sluší ti to, ale jsi pořád slabá a jen plýtváš energií, víš, že tě nikdy neposlechnu," vzal mě do náruče a položil mě do postele.L Viktorie je moje dobrá "kamarádka", vymysleli jsme plán, jak se z toho všeho dostat."
"Nechci nic slyšet. Chci si žít svůj život, už jsem se s tím smířila."
"Princezničko, nechci se s tebou hádat," povzdychl si a odstoupil. Nalil mi sklenku krve. Hladově jsem se napila a on sizatím nenápadně sedl na postel.
"Miluji tě, moc dobře to víš. Miluješ i ty mě?"
"Ano," nedokázala jsem mu lhát. "Půjdu s tebou klidně na konec světa."
"No, na konec světa ne," usmál se."Bude mi stačit, když tu budeš hezky ležet a pít krev, abys byla silná."
"Jo, já tu budu tvrdnout a ty si za dveřma budeš nabrnkávat Viktorii! Na tohle já nemám nervy!"
"Princezničko,..."
"Ne teď poslouchej ty mě!"
**
Naše oči splynuly v jedno. Byli jsme naprosto spojení. Zvláštní, po tom všem, co mi provedl. Jak mě ponížil. Stále jsem ho milovala. Opřela jsem se o zeď.
"Takže ty nechodíš...nejsi zasnoubená s Oliverem?" Díval se stále na mě.
"Ne, nejsem," snažila jsem se vyznít klidně.
"Ale jak to?"
"ty bys chtěl, abych byla?!" Zvýšila jsem hlas.
"To samodřejmně, že ne! Ale moje zdroje odsud říkali, že jsi," pokrčil rameny.
"Ano, na první pohled jsem. Vymysleli jsme plán, jak se dostat z téhle šlamastyky."
"Ty a on?" Ušklíbl se.
"Ano," Přikývla jsem.
"To je největší vtip za celý můj život, který jsem slyšel! A věř, že žiji doopravdy dlouho."
"A co je na tom vtipného?!" Přešla jsem k němu.
"Ty chceš bojovat s břichem jako buben?" Pohladil ho.
"A proč ne? Je to můj život a já si můžu dělat co chci!" Odstoupila jsem od něho.
"Myslím, že přes to všechno, jsem otec stále já," založil si ruce na hrudi a zlomyslně se usmál. "Nebo že by Oliver nepoužil ochranu, když si s tebou užíval. Bráška se vážně nezdá. Divoch jeden." Vrazila jsem mu facku.
"Co si o sobě sakra myslíš?!" Přirazil mě zády na zeď.
"Myslím si to, co chci," zavrčel mi do ucha.
"Nepochopím, jak jsem tě mohla milovat! Jsi naprostý pitomec."
"Děkuji, Mon Belle," usmál se a pohladil mě po vlasech.
"Nesahej na mě! Místo, abys se snažil to všechno napravit, tak tu šaškuješ a děláš ze sebe neuvěřitelnýho pitomce!"
"A co bych měl jako napravovat?! Měl bych brečet, že jsi mě podvedla s mým břáškou nebo, že jsi mě opustila v tý chatce, když jsem tě nejvíce potřeboval?! Ne, neřekl jsem ani slovo a přišel za tebou. Chtěl nám dát šanci," jeho oči byly chladné jako ocel.
"Vymazali mi pameť. Já...nevím nic o chatce," sklopila jsem hlavu.
"Já vím, proto jsem nám dal druhou šancu, ale ty jsi ji zahodila. Ani nevíš, jak nebezpečné a nemožné je se dostat do tohohle hradu?! A já to kvůly tobě několikrát udělal! Ani si neuvědomuješ, že kdyby mě chytli, tak bych přišel o hlavu," usmál se. "V tom lepším případě."
"Markusi, já, neuvědomovala jsem si to, ale uznej, že ty jsi neuvědomil také několik věcí!"
"Jako například?" Ironicky se zašklebil.
"Jako například mé rodiče!"
"Ty na mě budeš rukovat se svejma rodičema?!" Zasmál se. "Tak to je vrchol!"
"A proč by to měl být jako vrchol?!"
"Proč ti to nevysvětlí tvůj papínek?!" Zařval
"Nenazívej mého otce papínkem!" Vrazila jsem mu facku.
"Už toho mám dost, musí ti toho hodně vysvětlit!" Chytl mě pevně za rameno a vedl mě do pracovny mého otce.
**
Rozrazil dveře a vešel se mnou dovnitř. Můj otec pohotově vyskočil a postavil se do bojové pozice, ale jakile mě uviděl, postavil se normálně.
"Markusi, co chceš?!" Zavrčel.
"Promluvit si," usmál si a posadil mě do křesla.
"Ty a promluvit si?" Zasmál se táta. "A o čem, jestli smím vědět."
"Hmm, to by jsi měl přeci vědět ty, ne? Dlužíš jí toho celkem hodně."
"O čem tu mluvíte?" Pokusila jsem se vstát, ale Markusova ruka mě přišpendlila zpátky do křesla.
"O tomhle," Podal mi papírek, na kterém bylo napsáno:
Sjednocení rodin
toť pravý čas
Vše bude jak má být
strana vítězná
černou jest duši má
Jenž bílá se být zdá
ouu já sem šíleně napnutá rychle další kapitolku...=o)