25. dubna 2010 v 11:45 | Aranel van de´Corvin
|
Dámy a pánové, je to tu. TOhle je poslední kapitola To je průser Napíšu ještě epilog, ale pak už šmitec...
Musím přiznat, že mi ta paličatá holka bude chybět. Připadá mito jako včera, kdy jsem zveřejnila první kapitolu a čekala na první ohlasy...ale vy skutečnosti je to už přes rok! První kapitola jsem zveřejnila 7. března 2009. No, nechám toho sentimentálního tlachání...pusťte se do toho....
" Pink, můžu se tě na něco zeptat?" zeptá se zdvořile Murtagh. Až mě to šokuje….
" Jo."
" PROČ JE U NÁS V OBÝVÁKU URGAL A V KUCHYNI BANDA TRPASLÍKŮ?!" Mám takový tušení, že praskly skleničky. Nicméně se nenechám rozhodit.
" Urgala jsem potkala v lese a trpaslíci přišli na poker." Tomu byste neuvěřili! Nevím, jestli si na to pamatujete, ale krátce potom, co jsem se objevila v Alagaësii, jsem potřebovala na WC tak jsem si odskočila do lesa. A právě tam jsem potkala Urgala. A dneska z ničeho nic, jsem ho potkala znovu. Já bych ho ani nepoznala, ale ON mě jo! Hned jak mě viděl, tak začal řvát: ' Holka co šla lulat!'
" Připadá ti to normální?" Luskne mi před očima Murtagh. Nějak jsem se zasnila.
" Ježiši neřeš to." Mávnu nad tím rukou a pokračuju v hledání karet. Kam jsem je, sakra, dala?
" Neřeš to?! Ty děláš, jako kdybys nevěděla, že se trpaslíci a urgalové nemají rádi! Ještě, že tu nejsou žádní elfové. To by byl konec," zabručí.
" Hm, to mi připomíná, že minulej týden tady byl ten Matato." Nebo jak se ten šampón jmenuje.
" Ten šampón z Ellesméry." Připomenu, když si všimnu nechápavého výrazu. Možná jsem měla držet zobák. Murtaghovi na čele vystoupne žíla. Uh, to není dobrý.
" Prosím tě, řekni, že to není pravda."
" Není to pravda?"
" ACH-MŮJ-BOŽE!"
" Přesně tohle říkal taky."
" Čéče, ale už mu vyrostly vlasy….chtěly by zastřihnout."
" Nic jsi mu neudělala, že ne?" Mám takový obavy, že mu ta žíla praskne.
" Ne." Oddychne si a posadí se na postel.
" Předběhla mě Yell." Hbitě vyskočí na nohy a přimáčkne mě ke zdi.
" Domácí násilí?" zavtipkuji.
" Teď mě moc nevytáčej. Co mu udělala?" Přemýšlím jak co nejlépe popsat situaci. Jak byste popsali to, že mu strhla ' oděv' a začala s ním utíkat. Kdybyste viděli ten jeho výraz. Chvíli netušil, která bije, ale jakmile se na něj upřely zraky všech okolo, tak se rozběhl za Yell…
" Řeknime, že mu uletělo oblečení." Murtagh zakvílí.
" Doufám, že se mu potom omluvila."
" Neměla příležitost." Murtagh se na mě podezřele podívá.
" Co je?" Dělám, že nechápu.
" Proč tak rychle odešel?"
" Možná ho rozčílilo, když jsem mu řekla, že s oblečením je to lepší…" Hodím na Murtagha psí kukuč.
" Shit! Shit! SHIT!" začnu z ničeho nic nadávat. Půlka osazenstva se lekne a druhá se málem udusí, protože zrovna jedly….
" CO JE?" zeptá se vyděšeně Orrik. Urgalovi z huby čumí kus ryby( tím myslím už uvařený, Trochu trapas kdyby živý)
" Mám pětiletý dítě?"
" Jo."
" Já toho exota zabiju!" Naštvaně vyskočím, že židličky a vyběhnu z baráku. Je mi buřt, že jsem tam nechala trpaslíky s Urgalem. Hlavní je Yell! Doufám, že ten Pošuk má dobrej důvod, proč mi nevrátil moje dítě. To bylo pořád: No ták! Já ji pohlídám! Jsem snad malej? Nejsem takovej blb!… A víte, co jsem udělala? Normálně jsem MU svěřila svoje dítě! Musel mi podstrčit drogu, za střízliva bych mu ji nedala.
" KDE-JE?" Rozzuřeně rozrazím dveře. Arya očividně neví, která bije. Zato Eragon se tváří jako kdyby viděl smrku. Možná není daleko od pravdy.
" Mám to zopakovat?!" Oba dva na sucho polknou.
" Už před dvěma hodinami si ji vyzvedl Murtagh!" Teď jako debil čumím já. Murtagh? Ale ten doma nebyl, když jsem odcházela. Odešel krátce po našem rozhovoru se slovy: Jdu radši ven. A až je všechny Urgal zabije, tak mě nevolej!
" Jsi v pohodě?" zeptá se Arya, ale nepřiblíží se ke mně. Musí jít ze mě strach.
" Já jo, ale ON ne." Naštvaně zabouchnu dveře a přemístím se zase domů. Běhám před barákem sem a tam. Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. To poznala i ta skleněná soška, která se mi dostala pod ruku…(připomeňte mi, že musím vymyslet nějakou výmluvu, co se stalo se soškou, kterou mi dala elfská královna). Už začínám vidět rudě…tak ne, to přiletěl Trn. TRN?
Předem tě žádám, aby ses uklidnila. Zhluboka se nadechnu a poslouchám:
Murtagh se hrozně omlouvá!
" Zkrať TO!"
Mno, ehm. Šel vyzvednout Yell, no, a vracel se zpátky lesem. Ech…a hráli si na schovávanou. No a teď ji nemůže najít.
Teď už jsem opravdu viděla rudě. Tu přerostlou ještěrku jsem nechala na pospas osudu. Mám důležitější věci na práci. Prvně musím najít své dítě, pak ho seřvat proč někam chodí se svým otcem! Copak ho vůbec nezná?! Člověk by řekl, že má pud sebezáchovy, ale očividně ne.
" HEJ! KOUKEJ, CO MÁM!" Co si budeme vykládat, lekla jsem se tak, že jsem narazila do stromu a na hlavu mu spadla hromada žaludů….doufám, že to byly žaludy…brrr. Ale zpět k věci. Otřepala jsem se a s otevřenou houbou čuměla na Yell.
" Co tady, doprdele, děláš?!" Dobře vím, že se má s dětma mluvit slušně, ale teď na to mám právo.
" Táta si mě vyzvedl a chtěl si zahrát na schovávanou, ale mě to přestalo bavit, tak jsem ho nechala, ať si hraje sám." S jiskřičkami v očích na mě zamrkala a ukázala mi ještěrku, kterou někde chytla. Bohužel ji chytla za ocas, který následně upadl, a ještěrka byla v trapu. Yell se málem rozbrečela.
" Mami, ona mi utekla."
" Poučení? Nikoho, nikdy, nechytej za ocas." Hlavně ne muže, ale na to má času dost….doufám.
Prvně jsem ji chtěla odvést domů, ale když jsem slyšela přiopilý smích trpaslíků, tak jsem si to rozmyslela a zamířila k Mentouškovi.
" Hlídej." Vrazila jsem mu do ruky Yell a vydala se zpátky do lesa…
V lese jsem pobíhala jako splašenej králík a hledala toho exota, kterej si říká ' otec mého dítěte'. Co si budeme povídat. Jediný, co jsem našla byly houby. Z trávy se na mě vesele usmívala Mochumůrka červená. Snažila jsem se potlačit nutkání utrhnout ji a uvařit Murtaghovi k večeři. Nakonec jsem se rozhodla pro normální řešení a to, umlátit Murtagha klackem. Popadla jsem první větev, kterou jsem našla a utíkala domů. Cestou jsem z větvě odtrhávala menší větvičky, jenomže jsem si nevšimla stromu, který stál přede mnou. (Vsadila bych se, že tam z ničeho nic vyrostl!) Nemusím snad vysvětlovat, že jsem trefila. Rozplácla jsem se na zemi jak široká, tak dlouhá…
"Už jsme se dlouho neviděli," promluvil tichý hlas. Zmateně jsem se postavila na nohy a hleděla na to individuum. Chvíli mi trvalo, než jsem si dala dva a dva dohromady. Ale nakonec mi došlo, před kým stojím. Osud. Nebo jak si ta ženská říká.
" Jo to jo." Nic jinýho mě nenapadlo. Jsem nějaká vygumovaná. Dokonce jsem na chvíli zapomněla, co jsem chtěla udělat.
" A co tady dělám? Jak jsem se sem dostala?" začnu ze sebe chrlit otázky, když 'osud' mlčí.
" Hm, za ten strom se ti omlouvám, ale potřebovala jsem s tebou mluvit a nechtělo se mi čekat, než usneš." Tak přece nejsem magor! Huf, už jsem si myslela, že cvokatím.
" Ale zpátky k věci. Zavolala jsem si tě proto, že už je čas." Čas na co? Dát si kitkat?
" Navršil čas," pomůžeme mi znovu, když vidí, že se tvářím jako mentálně retardovaná. Chvíli se snažím přemýšlet, co se mi snaží naznačit, ale nakonec rezignuju.
" Tady musí být opravdu nuda, co? Že vymýšlíš takový krávoviny. Proč to prostě neřekneš?" 'Osud' obrátí oči v sloup.
" Prostě si teď vyber, jestli zůstaneš v tomhle světě, nebo se vrátíš do svýho." Proč to neřekla hned? Chvíli civím do blba, ale pak mi dojde, jak to myslela.
"Cože?! Už? Vždyť jsem nic neudělala!" Pokuď mě paměť neklame, tak jsem tady měla něco udělat. Ale vždyť jsem nehnula ani brvou! Třeba si něčeho šlehla a teď blouzní!
" Ale ano udělala. Copak ty to nevidíš?!" Podívám se okolo sebe. Všude je bílo. Opravdu nic nevidím.
" BOŽE!
Tak jsem to nemyslela! Opravdu jsi nic za celou dobu neudělala?!" Chvíli přemýšlím, ale vybaví se mi jenom to, jak jsem vždycky někoho načapala v posteli, ustřihla elfovi vlasy, párkrát poslala někoho do… patřičných mezí, seřvala elfskou královnu, vy-
" Dost! To všechno jsi udělala. Ale já myslím tvůj osobní život."
"Můj osobní život momentálně prožívá krizi. Murtagh mi dává pěkně zabrat."
" Jo, výborně! Pokračuj!" Žena zatleská rukama. A prej, že já jsem magor.
" Murtagh? Ale to jsi mě zastavila příliš brzo. Ještě jsem ho nezabila."
" To bylo naschvál."
" Mám nápad. Prostě mi to už konečně řekni!" Založím si ruce v bok. Chvíli do mě něco hustí, ale když pozná, že se mnou nehne, tak to vzdá.
" Tvoje dítě." Otevřu pusu dokořán. Yell?
" To stačilo, abych se s někým vyspala?!" Já jsem si ten úkol představovala nějak, ehm, nebezpečnější…
" Teď mě poslouchej. Dnešek je přelomový den," jo to jo, Alagaësie přijde o dračího jezdce,"dneska se ti povedlo usmířit elfy, trpaslíky a urgaly." Vzpomenu si na Urgala a trpaslíky u sebe v kuchyni, ale…
" Dobře, ale co ti elfové?" vyslovím svoji otázku nahlas.
" Zrovna v týhle chvíli k vám domů dorazili i elfové. Sice chvíli potrvá, než se vztahy urovnají, ale nakonec si všichni připijí pod jednou střechou na počest nové královny, která bude úspěšně vládnout Alagaësii po dlouhá léta." Chvíli tam jen tak stojím a střebávám informace.
" Závěr?" zeptám se potichu.
" Nemohu ti říct, kdo to je a jak se to bude všechno vyvíjet. Tvoje úloha byla, abys usmířila lid v Alagaësii a porodila děti, který budou v čele. Víc ti toho nemůžu říct." Děti? To je množný číslo, ne?
" Nech se překvapit," zasměje se," ale teď ti položím otázku, kvůli které jsem tě zavolala." Nastane chvilka ticha.
" Ptám se tě, Pink Pspadová, chceš zůstat v Alagaësii, nebo se vrátit do své rodné země?" Musela jsem se pro sebe usmát.
" Já myslím, že odpověď už dávno znáš."
"Ano, ale musela jsem se zeptat." Chvíli se na sebe mlčky díváme.
" Bylo mi potěšením se s tebou seznámit. Dnes se vidíme naposledy. Přeji ti hodně štěstí."
" Nápodobně."
" A ještě něco," zavolá za mnou," nezabij ho."
Joooooo, krásný, ňuňu, miluju.....jako vždy jsi nezklamala....bude nějaká nová povídka? Mohla bych ti s ní pomoct? Pěkně prosííím, smutně koukááám
