30. května 2010 v 14:15 | Aranel van de´Corvin
|
Jelikož jste splnili limit, tak tu je další kapča =o) Jeden čas jsem si myslela, že Aleanor ani nedopíšu, ale nějak mě chytla múza, tak toho využívám. Upozorňuji, že děj vymýšlím za pochodu xD xD xD Např. Michaela Lockwooda jsem vymyslela asi dva řádky před tím než přišel za Aleanor xD A to samý s Willem xD xD Takhle vlastně vymýšlím všechny povídky xD
P.S.: limit opět 21
" Ty se na mě zlobíš?" zeptá se potichu. Poprvý se na něj podívám. Tváří se smutně? Zmateně? Rozzuřeně? Těžko říct.
" Ne, proč bych měla?" Měla bych? Možná, jo. Už mě přestává bavit, jak si se mnou každý hraje. Jsem pro ně obyčejná lidská holka, která dříve, či později zemře. Huh, kde se ve mě vzal ten pesimizmus? To bude asi tím počasím...ale něco pravdy na tom je. Co vlastně budu dělat po škole? Co má v plánu Lara a ostatní?
" Nevím," zašeptá a tázavě se na mě podívá. Co zase je?
" Nemáš náhodou několika násobný rozštěp osobnosti?" Zahájím útok. Nelíbí se mi, když na mě někdo dlouho vejrá. Kupodivu se tomu zasměje a zakroutí hlavou. Že by to nebyl takový suchar, jako jeho bratr?
" Možná ano, možná ne." Zamyšleně se podívá na oblohu, kde se mihl blesk.
" Psychopat?" zkusím to znova. Třeba se jednou trefím. Doufám, že neskončíme u toho, že je to nekrofil, brr.
" Ne, to už radši ten rozštěp osobnosti."
" Úchyl nejsi, že ne?"
" No, každý jsme nějak úchylnej." HA! Už to z něho leze. Ještě pět minut a přizná se, že jeho milenka skončila zakopaná na zahradě.
" A ty si úchylnej jak?" Protože jestli je na malý holčičky, tak beru nohy na ramena.
" No," zasměje se.
" Víš, co já to nechci vědět!" Zakroutím hlavou. Asi chtěl ještě něco říct, ale objevil se bus a já s radostí naskočila dovnitř. Přece mě ten "nahoře" má rád. Posadila jsem se dozadu a pozorovala kapky, bubnující na sklo. Jo, to bude hezká procházka.
***
Čvacht, čvacht...klid to není Lochneska, to jenom jdu domů. Nějak mi nateklo do bot a teď se moje ubohý nohy topí! Kdybych si ty boty sundala, tak to vyjde na stejno.
Snad nemusím dodávat, že jsem po****á až za ušima z bouřky.
Teď si zrovna kladu otázku, kterej magor by šel v bouřce po poli. No, myslím, že jenom já. Při mém životním štěstí bych se nedivila, kdyby do mě uhodil blesk.
Roztřeseně otevřu dveře a nahrnu se do baráku. Jsem zmrzlá, jako sobí hovno.
" Bože, no kde seš?!" Lara mě hned začne objímat. Co to? Myslela si, že mě sežral zajíc po cestě domů?
" Proč jsi nezavolala?! Mohli jsme pro tebe přijet! Mysleli jsme, že jedeš s Drakeem!" Lara na mě začne chrlit až mnoho informací, takže vypnu a začnu ze sebe sundávat oblečení, nasáklý vodou.
" Já ti zatím napustím vanu." Než se stihnu vzpamatovat, tak je v čudu a stojí u mě Derek.
" Příště zavolej." Fíha, teď zněl jako pravý rodič. Začíná se zlepšovat.
" Mobil jsem zapomněla doma." Pokrčím rameny. Ráno jsem měla moc práce. Drake byl v koupelně celou věčnost. Snažila jsem se ho odtud vyhodit. Beztak se čančal pro tu svou černovlásku. To mi připomíná, že si s ní musím promluvit.
" Tak jsi měla počkat na Drakea." Na tohle jsem už odpověď neměla. Nechtělo se mi vyprávět o tom, jak za mnou všichni ve škole lezou a nemám ani minutu klid. Proto jsem vzala nohy na ramena a utekla dřív, než se na mě znovu vrhli.
" Dej tomu čas." Co? No jo vlastně, on umí číst myšlenky. Občas se zapomínám. Nevím, jak s ním Lara může vydržet. Beze slova odejdu do koupelny a mokrý věci hodím na zem.
****
Ráno bylo krušný. Bolelo mě v krku a byla jsem nějaká unavená. Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala do školy. Vím jenom to, že teď sedím v lavici, no spíš ležím a snažím se neusnout. Profesor mě nechal na pokoji. Asi si užívá tu krásnou chvíli, kdy nemůžu mluvit...asi jako všichni ostatní profesoři.
" Hej si OK? Nevypadáš moc dobře?" zeptá se starostlivě Tamara. Jenom něco zamručím a otočím se na druhou stranu, abych na ni viděla.
" To bude dobrý. Pak mám jenom dějepis." Když jsem tady vydržela sedět pět hodin, tak mě jedna nezabije.
Se zazvoněním se malátně vyhrabu ze třídy a mířím k dalšímu stanovišti- učebna dějepisu. Tam se zhroutím do poslední lavice a nevím o světě. Na půl vnímám příchod profesora do třídy a později, jak vykládá látku. V půlce hodiny se mi začala točit hlava.
" Pane profesore, nemohla bych se projít? Není mi moc dobře."
" Běžte, vypadáte hrozně. A nechcete jít domů?" Slabě jsem přikývla a vzala si batoh. Na rozloučenou jsem něco zahuhlala a odešla.
Zkoušela jsem najít Drakea, ale prý jsou na nějaký exkurzi-to je ale načasování. Moje poslední záchrana byl Derek, nebo Lara, jenomže mobil jsem zapomněla doma. ZASE! Buďto můžu jít vysílat kouřové signály, nebo se jít podívat, kdy jede další autobus. Vzhledem k tomu, že se sirkami jsem dosti nebezpečná, volím autobus.
V polospánku jsem luštila jízdní řád. Jsem hrozně unavená. Kdybych se tady opřela o sloup, tak do minuty usnu. Z hloubání mě přeruší zvuk motoru. Autobus? Ale teď žádný jet nemá. Unaveně se otočím a spatřím černý auto, který zastaví hned vedle mě.
Přijde mi to divný, radši rychle vezmu nohy na ramena. Bůh ví, co je to za úchyla. Ale nestihnu udělat ani krok a něčí ruce mě začnou tahat do auta. Samozřejmě, že začnu vřískat, ale někdo mi zacpe pusu. Tak se snažím aspoň kousat, ale s ním to ani nehne. To má pracky ze železa, nebo co? Každopádně tak chutná. Než stihnu dokončit svoji teorii a železných rukách, sedím zavřená v autě. Na předním sedadle sedí nějaký muž a vedle něho řidič, který má přes hlavu kápi. Když jsme u toho kápi, tak ten exot vedle mě ho má taky.
" Už jsme se dlouho neviděli," prolomí ticho muž na předním sedadle. Unaveně zamžourám na muže. Ten hlas mi připadá až moc povědomí. Ne jenom hlas, ale i to kápi. Bohužel jsem moc unavená na jakékoliv přemýšlení. Nejradši bych se tu, na zadním sedadle, natáhla a spala. A vlastně, proč ne? Opatrně si opřu hlavu o okýnko
a nohy si natáhnu na neznámýho, který na mě jenom vyjeveně kouká.
" Nečum na ni!" Okřikne ho hlas ze předu.
" Klidně si čum, ale drž hubu." Ozvu se poprvý a tím na sebe upoutám pozornost.
" Vidím, že ses nezměnila ," zašklebí se muž na předním sedadle a poprvý se na mě otočí. Pohled mi padne jeho krátký, černý vlasy a slabě červený oči. Marcus. Taky mi to mohlo dojít dřív. Připadá mi to, jako roky, kdy jsem ho viděla poprvý.
" Měla jsem snad?" Odpověď jsem bohužel už nezaregistrovala, protože jsem skoro spala. Ale ne úplně. Slyšela jsem okolo sebe hlasy, ale nijak jsem na ně nereagovala. Měla jsem pocit, že se mi pukne hlava.
********
Když jsem se probudila byla už tma. Mžourala jsem do tmy a snažila si na ni zvyknout. Po chvilce si moje oči na tmu přivykly a já rozpoznala obrysy postele, na který ležím. V dálce jsem zahlídla stůl a skříň. Už mi bylo o něco líp, chtělo to jenom spánek. Teď bych se radši měla zabývat tím, jak se odtud dostanu. Posadila jsem se a strhla ze sebe peřinu. Byla jsem jenom ve spodním prádel. Nechci vědět, kdo mě vysvlíkal.
" Měla byste ještě ležet." Vykoukne zpoza dveří nějaká žena a pozorně mě sleduje.
" Kdo jste? Co tu dělám?"
" Já nemám právo odpovídat na vaše otázky. Mám se pouze postarat o to, aby jste se uzdravila. Měla jste vysoké horečky, ale už vám klesly. " Co to je za krávovinu? Já chci pryč. Nechci tady běhat ve spodním prádle před nějakou ženskou a být zavřená v týhle zatuchlý místnosti.
" Lehněte si!" Zamračí se na mě. Vzdorovitě si založím ruce v bok. Žena ke mě přistoupí blíž a snaží se mě dostrkat do postele. Z jejího postoje jsem poznala, že není upírka. Měla zelený oči a moc síly tak neměla. Kdyby byla upírka, tak mě zvedne malíčkem.
" Jděte si lehnout, než zavolám pána!" Už se bojím. Týden z toho vyhrožování nebudu spát. Žena si povzdechla a odešla s pokoje. Že by šla pro toho svýho pána? No to je jedno. Kde mám oblečení? Začnu šátrat po místnosti, ale jediný na co jsem narazila byl koš na odpadky.
" Jdi si lehnout," ozve se autoritativní hlas ode dveří. Přestanu se věnovat koši, ne že by se mu nějak aktivně věnovala, a podívám se na Marcuse, který se ležérně opírá
rám dveří.
Má na sobě jenom černé kalhoty a přes rameno hozenou osušku. Asi se koupal, a nebo se teprve chystá.Pak si vzpomenu, co mám na sobě já. Myslím, že jsem trochu zrůžověla. Najednou mi vyhlídka na postel nepřipadala vůbec špatná. "Nenápadně" jsem začala couvat k posteli, ale Marcus mě chytil za ruku.
" Nemáš za co stydět." Prohodil laškovně a zkoumavě si prohlížel moje tělo. Chci se mu vytrhnout, ale má moc velkou sílu. Marcus se zašklebí a chytne mě do náruče. Čím víc jsem se zmítala, tím víc byl jeho stisk pevnější. Když došel k posteli, tak mě na ni položil a přikryl peřinou.
" Počkej tu, za chvíli jsem zpátky. Musím si něco zařídit."Oddychla jsem si. Každá minuta dobrá. Ostatním už určitě došlo, že něco není v pořádku a jeli mě hledat. Teď si položme otázku. Kde vůbec jsem? Marcus se u dveří ještě zastavil.
" Lež a ani se nehni. Jinak..." Naschvál nechal větu nedokončenou a zmizel za dveřmi.
jééééééééééééžus, zase tedle magor... hej já chci vědět, co má ten vemen za lubem