31. května 2010 v 17:25 | Aranel van de´Corvin
|
Tak tohle se vám nebude líbit...Tohle je jedna z posledních kapitol. Jednou konec musel přijít. Já mám hroznou tendenci psát do nekonečna. xD xD xD Nejradši bych povídku nikdy neukončila, ale tak to nejde. Nevím, jak budete s koncem spokojeni.....ale můžete tipovat jak to dopadne xD xD xD xD
Jakmile se za Marcusem zavřely dveře, tak jsem vyběhla z postele a začala nervózně chodit po pokoji. Rozkopala jsem vše, co se mi dostalo pod ruku- bohužel to schytal i ten krásný odpadkový koš. No, řekněte mi, kde je spravedlnost?! Vím, že nejsem žádný vzorný student, ale TOTO?
Naštvaně jsem sebrala kus papíru ze stolu a roztrhala ho na malý kousíčky, s kterými jsem následně začala běhat po pokoji a rozhazovat je všude okolo. Člověk, nebo upír, by nevěřil, jaká hovadina mi dokáže udělat radost. Jenom škoda, že došel papír. Když tak stojím v prostřed toho ehm-jak to nazvat? No budu slušná a nazvu to nepořádek-nepořádku, tak mě tak napadá, že jsem asi vyšinutá.
Kdyby jenom vyšinutá. Z mýho přemýšlení mě OPĚT někdo vytrhne. Aspoň, že slušně zaklepal. Sice nečekal na pozvání, ale kdo by se zabýval detaily. Do pokoje vstoupí muž s tmavými vlasy, který mu splývají k ramenům.
" Jdi si lehnout, to je příkaz," promluví chladně a přistoupí ke mně blíž. Sice tohohle maníka neznám, ale něco mi říká, že s ním žádná sranda není. Obličej měl krutý, bezlítostný, arogantní a zároveň tajemný. No, shrnu to:
v noci v tmavý uličce bych ho potkat nechtěla.
"JDI!" Automaticky začnu couvat do postele. Ani nevím, proč to dělám. Kde je moje hrdost a tvrdohlavost, když je potřebuju?
" Ne," zarazí mě neznámý, když se začnu přikrývat peřinou. Opět poslechnu. Se zatajeným dechem ho pozoruju a čekám, co udělá. Muž přistoupí k posteli a já si můžu jeho tvář prohlídnout z blízka. Na obličeji se mu objeví úšklebek. Začínám se třást po celým těle. Co to se mnou je? Snad se ho teď nezaleknu? Snesla jsem už horší psychopaty, než je tenhle...že jo? ŘEKNITE, ŽE JO!
" Kdo seš?" Hurá, první věta. No, dobrá, zas tak dlouhá věta to nebyla.
" To ti může být jedno."
" Může, ale není." Zkusím to znovu. Jenom se ušklíbne a sundá si tričko. Chvilku mi to šrotuje, než si uvědomím, co ten jeho úšklebek na tváři znamená. Vyskočila jsem z postele a běžela ke dveřím. To se radši přede všema proběhnu ve spodním prádle, než tady zůstat. Už jsem byla skoro u dveří, když mě chytil a hodil zpátky na postel. Měl na sobě jenom kalhoty.
" Uvolni se," přikázal. Podívala jsem se do jeho tmavých očích a hledala aspoň náznak žertu, ale nic jsem v nich nenašla. Tajemně se usmál a sklonil se ke mně blíž. První věc, která mě napadla, byla, že ho kopnu do citlivých partií, ale on můj plán zkazil hned na začátku.
" Nesnaž se," zašeptal ledovým hlasem a chytil mi hlavu, aby se mi mohl dívat do očí. Nevím proč, ale najednou jsem začala toužit po jeho dotyku. Pobaveně se usmál. Jednou rukou mi chytil ruce a tou druhou mě hladil po boku a postupoval výš. Zachvěla jsem se při jeho dotyku, prvně chladem, později vzrušením. Jeho pohled se zastavil na mých rtech. Sklonil se ke mně a začal mě líbat. S radostí jsem mu polibky opětovala. Tentokrát rukou zajel níž k mým kalhotkám.
" ALEXANDŘE?!" Ozval se hrozivý řev ode dveří. Nikdy by mě nenapadlo, že Marcus umí takhle řvát.
" VYPADNI ODUTD! TO SI S TEBOU JEŠTĚ VYŘÍDÍM!" Přísahala bych, že Marcus byl rudý vzteky. Alexander se ze mě zvedl a lenivě
došel k Marcusovi. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, co jsem před tím dělala. BOŽE! JÁ JSEM SE SNAD ZBLÁZILA! Ještě, že přišel Marcus, jinak Bůh ví, kam by to všechno došlo. No, myslím, že všichni víme, kam by to došlo.
" NEŘKAL JSEM TI SAND, ŽE NA NÍ NEMÁŠ POUŽÍVAT SVOJE SÍLY?!" Zbystřila jsem. Doteď jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale tohle mě zaujalo. Takže on na mě používal síly? Jaký?
" Snad bys nevyváděl, kvůli takový hovadině? Nikdy ti to nevadilo, tak proč teď?" Alexander se pohrdavě usměje. Prvně to vypadalo, že to Marcus nechá plavat, ale pak se z ničeho nic otočil na Alexandra a odhodil ho na protější stěnu. Než byste řekli švec, tak ho mlátil hlava nehlava. Potom vstal a ledově zašeptal:
" Ty víš, že jsem silnější, tak si moc nevyskakuj." Popadl Alexandra za límec a vyhodil ho ven z pokoje.Potom přistoupil ke mě. Z očí mu šlehaly blesky. A zapamatujme si tento historický okamžik. Tohle je poprvý, kdy se doopravdy bojím, hodně bojím, Marcuse. Vím, že kdybych ho teď vyprovokovala, tak mě na místě zabije, ani nemrkne.
" Pamatuješ si náš poslední rozhovor?" Jinak je normální? Já si nepomatuju na svoji poslední, vyřčenou, větu. Natož, co jsme si povídali tak před půl rokem! Podívám se na něj, jako na malýho fakana, ale hned toho zalituju. Marcus zatne pěsti, až mu zbělají klouby- a to jsem si myslela, že to víc nejde.
" Tak já ti to připomenu. Tehdy jsem ti taktně naznačil dvě možnosti, kterými se může tvůj život ubírat." Pořád na něj čumím s hubou dokořán. Snažím si vybavit scénu z parku, ale mám nějaký okno. Marcus vztekle zavrčí a pokračuje.
" Smrt, nebo život." Zkrátí celou situaci a čeká na moji reakci. Začínám si matně vzpomínat. Bylo to něco o tom, že zapálí děcák.
" A?" Pořád mi nějak nedochází to, co se mi snaží naznačit. Marcus mě vztekle chytí pod krkem.
" Máš štěstí. Kdyby se jednalo o kohokoliv jinýho, tak bych se po druhý neptal, ale že jsi to ty, tak ti svoji otázku položím znova. Chceš zůstat se mnou?" Chvilku na něj civím. On to doopravdy myslí vážně! To je, jako kdyby se mě ptal, jestli si nechci zaplavat s aligátorem. Když nad tím, tak přemýšlím. Radši bych si zaplavala s aligátorem, než zůstat s ním. No uznejte. S aligátorem strávím zhruba tři minuty, ale s Marcusem...těžko říct. Podle toho, jak moc ho budu otravovat.
"MARCUSI!" Dveře pokoje se rozletí a dovnitř vběhne Alexander. Obličej má stále od krve, ale asi ho to netrápí.
" Našli nás." Na tyhle dvě slova jsem celou dobu čekala. Věděla jsem, že mě najdou. Za tenhle čin na ně budu celý dvě hodiny hodná, žádný vtipný poznámky- počítá se do toho ironie? Marcus Alexandrovi naznačí, aby odešel. Neměl by něco dělat? Třeba začít běhat po baráku a vyhánět cizí upíry? Místo toho se na mě v klidu otočí a postaví mě na nohy.
" I kdyby jsi mi teď řekla, že tu zůstaneš, tak je pozdě," promluví chladně a já se začínám stresovat-to brzy.
Chtěla jsem z pusy vypustit ještě nějaký moudro, ale nebylo mi dopřáno. Marcus mě vší silou přehodil přes pokoj. Svezla jsem se po zdi a bezvládně ležela na zemi. Mám takovej pocit, že mi zlomil polovinu kostí v těle. Pomalu otevřu oči a snažím se zaostřit na Marcuse, který odchází pryč.
" Á málem bych zapomněl." Plácne se do čela a něco vytáhne z kapsy.
" Užij si zbytek svýho života," zasměje se a hodí po mě onen předmět. Teď už vím, co to je. Velký ostrý nůž se mi zabodl kousek pod žebra. Začala jsem vzlykat bolestí. No jo no, dneska mám nějakej slabej den.
Bezmocně jsem ležela na zemi a snažila se necítit bolest. Moc mi to nešlo. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Moje jediná starost byla stále se zvyšující bolest- jediná věc, která mě nebolela byly vlasy.
V místnosti, kde jsem ležela bylo ticho, ale z přízemí jsem slyšela bolestivé výkřiky a sem tam nadávky.
Dovoluju si tvrdit, že ani jeden z mé nové " rodiny" není zranění. Všechny výkřiky, který jsem zatím slyšela, patřili někomu jinýmu. Například křik Drakea bych poznala všude. Před dvěma dny jsem mu omylem-opravdu omylem- ulomila zrcátko u auta. Měli jste slyšet ten řev.
Když tu tak ležím, tak mě napadá, že jestli mě brzy nenajdou, tak bude po všem, tedy pro mě. Prej hodně lidí před smrtí přemýšlí o svým životě, jak se choval k lidem, co udělali špatně, nebo dobře. Kdybych tady měla přemýšlet nad každou ptákovinou, co jsem komu kdy udělala, tak bych potřebovala další týden. Jenomže já už moc času nemám. To stihnu zrekapitulovat, tak poslední týden- když se zadaří.
" Al!" Co? Ani jsem nezaregistrovala něčí přítomnost v týhle místnosti. Snažím se otevřít oči, ale víčka jsou moc těžký.
" DEREKU!" Začne hystericky vřískat Lara.
" Ježiši, nehysterči tady!" Promluvím potichu- doufám, že mě slyšela.
" Al? Díky Bohu." Ucítím její ruce na svý hlavě, jak mě hladí po vlasech.
" Už bude všechno v pořádku. O Marcuse se postaral Derek, ale nějací nám utekli." Její hlas mě uklidňuje a zároveň uspává. Jenom matně si uvědomuju, co mi říká. S velkou námahou otevřu oči- nevím proč, ale vzpomněla jsem si na Toma a Jerryho, jak si kocour Tom dává špejle do očí, aby neusnul.
Zajímavý, jak v ohrožení života dokážu myslet na takový kraviny. První, co uvidím je vystrašená Lara. Během chvilky do pokoje vběhne Derek i s Drakeem, následovaný Michalem Lockwoodem?! To už mám i halucinace? Asi ano, protože ve dveří se objeví i Will s nějakým neznámým mužem. Bohužel vám nemůžu poskytnout víc informací, protože jsem úplně mimo. Vůbec bych se nedivila, kdyby všichni byli výplodem mý fantazie.
" Al? Teď mě poslouchej! Poprvý v životě mě poslouchej!" Derek chytne moji hlavu a natočí si mě k sobě. Chtěla jsem protestovat, ale hlas se mi v půlce zasekl.
" Máš smrtelný zranění. Jediná možnost, jak přežít je přeměna v upíra, jinak zemřeš. Teď ti položím otázku," na chvilku se odmlčí," chceš, abych tě přeměnil, nebo chceš umřít?" Nepřipadá vám, že na tohle se mě ptají nějak často? Kolik lidí se vás během života zeptá, jestli nechcete zemřít? Třeba mě se ptají dvakrát denně. Teprve teď mi doje, že se na mě všichni dívají a že to nebude jenom výplod mojí fantazie. S povzdychem zavřu oči a položím si stejnou otázku, kterou mi položil Derek. Chci na tomhle světě strávit celou věčnost, nebo radši zemřít? A víte, co je ironie? Všichni lidé chtějí být nesmrtelní, přitom neví, co mají dělat v neděli odpoledne, když prší.
docela sem se na konci zasmala az mi tekly slzy je to nadherny skoda ze bude konec
