Další povídka o upírech od: bradova12@seznam.cz
Je úplněk. Běžím lesem, už snad celou hodinu utíkám před lidmi, kteří mě pronásledují. Vyhýbám se stromům. Zakopnu o kořen a padnu na zem, ale nezdávám se, postavím se na nohy a běžím dál. Doběhnu k velkému domu.
Vchodové dveře sou zamknutý a okna sou moc vysoko. Vylezu na strom a nehýbu se. Zachví-li, pode mnou probíhají ti co mě pronásledují, taky jak já vyzkouší hlavní dveře, ale když jim nejdou otevřít, běží dál, až teď si uvědomím, že jsem moc vysoko, hned vedle mě je okno. Po větvi k tomu oknu dolezu a otevřu ho, vlezu dovnitř. Zavřu ho za sebou a rozhlédnu se kolem sebe, ale nic nevidím. Posadím se a zady se opřu o zeď. Zavřu oči a únavou usínám.
Probudím se, když slyším přicházející kroky, následně se otevřou dveře a dovnitř někdo vejde. Přitisknu se ještě více ke zdi.
"kdo si a co tu děláš" promluví nově příchozí a dojde až ke mne.
"jsem Natalí a sama nevím, jak jsem se dostala" chytne mě za mikinu a postaví mě na nohy.
"ptám se tě ještě jednou Natalí, co tu děláš"
"já to nevím" vlepí my facku, že z toho spadnu na zem "já to fakt nevím, nic víc než svoje jméno si nepamatuji" rozbrečím se.
"ty vole Olivere kde si, volá nás šéf, tak hni svým pozadím ať si tu" slyším, jak ho někdo volá za dveřmi.
"už jdu" odpoví mu "a ty tu radši zůstaň, jestli ti je život milí" odejde z místnosti.


to vypadá zajímavě...=o)